IV. ÚS 158/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2014

IV.ÚS 158/14 ze dne 10. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2012 č. j. 6 To 28/2012-3624 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012 č. j. 2 T 3/2010-3518, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své obhajobě, uplatněné již v předchozím průběhu trestního stíhání, a tvrdí, že je nevinen. Stěžovatel shodně jako v uplatněných opravných prostředcích má za to, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za niž byl odsouzen obecnými soudy, protože nijak nepomáhal při vytvoření listin a rovněž se ani nezúčastnil vymáhání plnění na základě vyhotovených listin. Namítá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, které prý nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nehodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu a porušily tím zásadu in dubio pro reo. Dále poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, neprovedení důkazů a vyvození vadných závěrů ze znaleckého posudku, které nezohlednily ztráty při uskladnění zboží. Stěžovatel uvedl přesvědčení o tom, že ve skladu bylo pouze maximálně 90 000 kg sušené petrželové natě.

Stěžovatel tvrdil, že postupem soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a zpochybnil provedené dokazování, kdy důkazy byly hodnoceny selektivně v jeho neprospěch. Tvrdil, že právní závěry nalézacího i odvolacího soudu neodpovídají provedenému dokazování, neboť žádný z obecných soudů nedospěl ke skutkovému závěru, ze kterého by bylo možné dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnímu činu krádeže. Stěžovatel měl pouze kusé informace o majetkových sporech podnikatelů v zemědělství, jejichž obchodně-právní vztahy byly vyhroceny (bratři Schielové, DION, ZEFA, DION sušárna zeleniny), sám se o tyto nijak nezajímal. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, že znal obsah listin, finanční závazky či poměry na trhu se sušenou petrželí a na nedostatečné vyhodnocení věrohodnosti svědků (spoluobžalovaný V. P. vypovídal zcela odlišně, Mgr. Houžvička původní obhájce stěžovatele). Právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s dokazovanými skutkovými okolnostmi a nemají žádnou oporu v provedených důkazech (množství a kvalita sušené petržele, výše škody).

Stěžovatel byl nespravedlivě uznán vinným (společně s R. S.) účastenstvím na trestném činu krádeže dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 205 odst. 1, 5 tr. zákoníku, přestože obecnými soudy nebyla nikterak jeho vina prokázána, rozhodnutím obecných soudů tak došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesplnily požadavky plynoucí ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (A- 146 z r. 1988 - Barberá, Messequé a Tabardo), dle kterého sebemenší důkazní pochybnosti je třeba vykládat ve prospěch obviněného a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") společně s obviněným R. S. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 (2 T 3/2010-3518) uznán vinným účastenstvím na trestném činu krádeže podle § 24 odst. l písm. c) a § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto se měl dopustit blíže popsaným jednáním, kterým způsobil obžalovaný V. P. škodu odcizením petrželové nati ve výši 5 965 500 Kč. Stěžovateli byl dle § 205 odst. 5 a § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč.

Odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 28/2012-3624 ze dne 8. 10. 2012 podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

Dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1051/2013-66 ze dne 22. 10. 2013 odmítnuto dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako podané z jiného důvodu.

III.

Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepřehlédl rozdíl mezi rubrikou ústavní stížnosti, v níž je jako napadené rozhodnutí uvedeno usnesení dovolacího soudu a petitem ústavní stížnosti, v němž jsou napadena toliko rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a aniž by stěžovatele vyzýval k vyjasnění této nesrovnatelnosti, přistoupil k posouzení rovněž usnesení dovolacího soudu.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.

Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci usnesení sp. zn. IV. ÚS 1182/12 ze dne 9. 7. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny by mohlo nastat v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená též v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.

Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem, vymezeným v trestním zákoně účelem trestu, a mezi základními právy konkrétního obviněného, mezi něž patří zejména právo, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a právo na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. I v tomto případě platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality respektovaly, neboť uložily trest pod spodní hranicí zákonem stanovené sazby. Přihlédly k výši škody, a to částce 5 965 500 Kč, k vysoce společensky škodlivému jednání obžalovaných, zohlednily zájmy společnosti a charakteru osob. Soud prvního stupně při ukládání trestu stěžovateli shledal přitěžující okolnost v tom, že již byl v minulosti soudně trestán. Z tohoto pohledu Ústavní soud nezjistil nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu stěžovatele.

V řízení před obecnými soudy bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel dobře věděl od samého počátku o celé věci, co je cílem jejich jednání. Soudy posoudily jako účelové tvrzení obžalovaného stěžovatele, že byl pouhým "pošťákem" a že se o věc nijak hlouběji nezajímal. Stejně tak nebylo možno přehlédnout ani výsledky domovních prohlídek, kdy byl nalezen originál plné moci od spoluobžalovaného S., i kopie prakticky celého smluvního operátu, který posléze sloužil k vytvoření oné fiktivní pohledávky, na jejímž základě bylo následně přistoupeno k zadržení a odcizení sušené petrželové natě. Dále přebírání finančních prostředků stěžovatelem, když obžalovaný P., potažmo společnost ZEFA Tvrdonice neměli nejmenší důvod vyplácet oběma jmenovaným obžalovaným částky téměř dosahující hranici 1 mil. Kč.

Námitky obžalovaného stěžovatele, pokud se týče množství uskladněné a následně odcizené petrželové nati, pokládal odvolací soud za spekulativní, nemající žádného odrazu v provedených důkazech, byly vyvráceny znaleckým posudkem Doc. Dr. Ing. Vladimíra Šebely, CSc. (č. l. 28). Stejně tak se soud vypořádal s námitkou věrohodnosti svědka V. P., svědka Mgr. Petra Houžvičky, který vypovídal pod sankcí křivé výpovědi (č. l. 25).

Dle názoru Ústavního soudu nelze ničeho vytýkat obecným soudům, pokud tyto důkazy hodnotily jako poměrně zásadní. Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Rovněž nelze pominout, že všichni tři obžalovaní měli od počátku trestního řízení obhájce, a tudíž nedošlo ke zkrácení jejich práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodů ustanovení § 265i odst. 1, písm. b) trestního řádu, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v trestním řádu. Pokud jde o dokazování a naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze odkázat rovněž na logickou argumentaci obsaženou na str. 15 usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud shledal, že se nejedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů, z nichž je zřejmé, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádal nalézací, odvolací a dovolací soud, a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato dále odkazuje.

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, stěžovateli bylo zaručeno jeho právo na obhajobu (po celou dobu trestního řízení byl zastoupen advokátem) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně senátu