IV. ÚS 157/03Nález ÚS ze dne 24.09.2003 Nezbytnost konstatování údaje o ponechání ve vazbě výrokovou části rozhodnutí

Ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci.

IV.ÚS 157/03 ze dne 24. 9. 2003

N 112/31 SbNU 13

Nezbytnost konstatování údaje o ponechání ve vazbě výrokovou části rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 24. září 2003 sp. zn. IV. ÚS 157/03 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti jinému zásahu Městského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, spočívajícím v nerozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu.

I. Městský soud v Praze porušil svou nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu dle § 71 odst. 6, odst. 4 tr. řádu jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. V části požadující, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej z vazby na svobodu, se řízení zastavuje.

III. Ve zbylém rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel postup v záhlaví označených orgánů veřejné moci s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění svého návrhu uvedl, že počínaje minimálně dnem 29. 11. 2002 je bez právní opory v procesně relevantním rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 6 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád.") omezen ve své osobní svobodě výkonem vazby, jež na něj byla uvalena v souvislosti s trestním řízením proti němu vedeném pro trestný čin podle § 187 odst. 1 a. 4 trestního zákona u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 12/2002.

Poukazuje na to, že při respektování lhůty stanovené v § 71 odst. 5 tr. řádu rozhodl řádně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 49 T 12/2002 o tom, že vazební důvod zakotvený v § 67 písm. a) tr. řádu ve vztahu k jím vykonávané vazbě nadále trvá. Jeho stížnost do citovaného rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 2 To 153/2002 zamítnuta, a tímto dnem nabylo předmětné rozhodnutí právní moci. Na základě oprávnění plynoucího z § 72 odst. 3 tr. řádu stěžovatel posléze podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, o níž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 49 T 12/2002 a to zamítavým výrokem, přičemž podanou stížnost proti němu směřující Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2003 sp. zn. 2 To 217/2002 zamítl.

Stěžovatel namítá, že naposled citovaná usnesení nemohou nahradit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, jak je má na mysli § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. V této souvislosti je totiž soud povinen při nutnosti splnění lhůty tří měsíců od právní moci rozhodnutí podle § 71 odst. 5 tr. řádu rovněž dovodit i naplnění jednak podmínky, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit, a dále podmínky, dle níž propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Jelikož ve shora citovaných usneseních se těmito předpoklady obecné soudy nezabývaly, když rozhodovaly toliko o jeho žádosti o propuštění z vazby, má stěžovatel za to, že měl být dnem následujícím po marném uplynutí tříměsíční lhůty od vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 2 To 153/2002, tj. 29. 11. 2002, propuštěn z vazby na svobodu.

Jak dále stěžovatel uvedl, s ohledem na tento svůj názor, rovněž ve snaze domoci se urychleného zjednání nápravy trvajícího protiprávního zásahu do jeho osobní svobody nečinností Městského soudu v Praze, obrátil se prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 5. 12. 2002 na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočku v Liberci, v němž žádal jmenovaný orgán veřejné moci o realizaci oprávnění svěřeného státnímu zástupci podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů. Na zmíněné podání reagovalo státní zastupitelství opatřením ze dne 20. 12. 2002 sp. zn. 4 KZd 364/2002, v němž státní zástupce konstatoval, že předpoklady k výkonu svého oprávnění ve smyslu citovaného ustanovení v dané věci neshledal. Shodný pokus učinil stěžovatel s obdobným výsledkem podáním ze dne 29. 12. 2002 (opatření téhož státního zastupitelství ze dne 6. 1. 2003 sp. zn. 4 KZd 201/2003). Poslední možnost v tomto ohledu dle svého přesvědčení vyčerpal podnětem k výkonu dohledu podle § 12f zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a to podáním ze dne 19. 1. 2003.

Opatřením pověřené státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. 2 VZd 201/2003 byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že důvod pro přijetí dohledového opatření nebyl shledán, neboť výše zmíněné odmítnutí výkonu oprávnění ve smyslu § 29 odst. 2 písm. f) zákona č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je dle jejího mínění v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozhodnutí R 3/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní názor v něm obsažený však stěžovatel kategoricky odmítá a v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rozvádí své vývody o existenci protiprávního stavu spočívajícího v jeho neoprávněném vazebním omezení na osobní svobodě v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy.

Proto se původně stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že (I.) Městský soud v Praze porušil svou nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání obviněného (stěžovatele) ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy, (II.) Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, porušilo nečinností pověřeného státního zástupce spočívající v nevydání příkazu k propuštění z vazby podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona č. 293/1993 Sb., v platném znění, jeho již vyjmenovaná ústavně zaručená základní práva a rovněž, aby (III.) Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu propustit jej na svobodu. Tento svůj návrh uvedený pod bodem III. vzal stěžovatel v průběhu ústního jednání ve věci, s ohledem na nastalý procesní vývoj svého vazebního omezení osobní svobody, zpět.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti upozornil na to, že v mezidobí byl stěžovatel dne 30. 4. 2003 propuštěn z vazby na svobodu, neboť nebylo ve vztahu k němu, a to z důvodu předložení spisu Vrchnímu soudu v Praze s opravnými prostředky v téže trestní věci stíhaných spoluobžalovaných, ve lhůtě zákonem stanovené rozhodováno o dalším trvání vazby. Ohledně samotné podstaty ústavní stížnosti, zastává Městský soud v Praze stanovisko, dle něhož rozhoduje-li soud o dalším trvání vazby na základě žádosti obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu podle § 72 odst. 3 tr. řádu, splní tak současně podmínku ve smyslu § 71 odst. 4 tr. řádu, přičemž lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby počínají běžet od právní moci takového rozhodnutí.

K ústavní stížnosti zaslalo své vyjádření rovněž Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v němž krajský státní zástupce vyslovil názor, dle něhož k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Na základě výše stěžovatelem označených podání nebyl shledán důvod k postupu ve smyslu § 29 odst. 2 písm. f) zákona č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tudíž k nařízení propuštění stěžovatele z vazby, neboť státní zástupce vycházel z toho, že s ohledem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 49 T 12/2002 (jímž bylo rozhodnuto na základě § 71 odst. 5 tr. řádu o tom, že důvody vazby u stěžovatele trvají nadále, a které nabylo právní moci dne 28. 8. 2002), v návaznosti na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 153/2002 v průběhu tříměsíční lhůty zakotvené v § 71 odst. 4 tr. řádu pro rozhodnutí o dalším trvání vazby rozhodoval nalézací soud o vazbě znovu usnesením ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 49 T 212/2002 (správně 49 T 12/2002), když podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu. Krajský státní zástupce poukázal na současný nejednotný výklad dotčené problematiky opřený o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002 sp. zn. 11 Tvo 23/2002 a usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 11 Tvo 28/2002, ze kterých lze dovodit, že rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 4 a 6 tr. řádu lze nahradit jiným soudním rozhodnutím, kterým je mimo jiné rovněž posuzována důvodnost dalšího trvání vazby (tedy i rozhodnutím podle § 72 odst. 3 tr. řádu). Podstatné totiž je, že tak činí příslušný orgán činný v trestním řízení a ve lhůtě stanovené trestním řádem.

II.

Ústavní soud po přezkoumání posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Přitom dbal svého ústavního postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti bez dalšího nepřísluší. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v intencích své jurisdikce vymezené aspektem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod i nyní projednávaný případ.

Z pohledu ústavněprávního směřujícího ke zjištění, zda došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, se Ústavní soud zaměřil na základní otázku projednávané věci, a to posouzení toho, zda omezení osobní svobody stěžovatele výkonem vazby po dni 28. 11. 2002, kdy uplynula lhůta rozhodná ve smyslu § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu, má oporu v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 49 T 12/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003 sp. zn. 2 To 217/2002. Pro důvody dále vyložené Ústavní soud shledal, že stěžovatel byl držen ve výkonu vazby v údobí od 29. 11. 2002 do 30. 4. 2003, kdy byl propuštěn dle sdělení Městského soudu v Praze na svobodu, bez právního důvodu.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, uveřejněný pod č. 46 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 65, a vyhlášený pod č. 214/1994 Sb.). Uvedený postulát je třeba vztáhnout rovněž na vazební řízení.

Shora citovanými usneseními rozhodly obecné soudy podle § 72 odst. 3 tr. řádu o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, a to zamítnutím jeho návrhu. Z rekapitulační části odůvodnění tohoto nálezu je zřejmé, že v dané věci rozhodující orgány činné v trestním řízení přisuzují usnesením tohoto druhu kvalitu rozhodnutí plnohodnotně suplujících rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 6 ve spojení s odstavcem 4 tr. řádu, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Těmto závěrům, se zřetelem ke skutkovému a procesnímu stavu posuzované věci, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přisvědčit.

V rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu totiž soud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody stále trvají. Kritéria uvedená v § 71 odst. 4 tr. řádu však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru odůvodňujícího další detenci vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (roz. nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Výchozí podmínka ohledně obecných důvodů vazby podle § 67 tr. řádu včetně naplnění některé z alternativ vyjmenovaných pod písmeny a), b) nebo c) je tedy při daném rozhodování k učinění zákonu a ústavnímu pořádku (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) odpovídajících závěrů vedoucích k ponechání obviněného ve vazbě podmínkou nutnou, nikoliv však dostatečnou. Přitom dalšími dvěma uvedenými podmínkami současně požadovanými pro možnost ponechání obviněného ve vazbě se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, a proto nelze učinit závěr, že by citovaná usnesení mohla co do svého obsahu nahradit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Na termín "obdobně" formulovaný v § 71 odst. 6 tr. řádu a odkazující na použití odstavce 4 téhož ustanovení potom rozhodně nelze ve vztahu k jeho výkladu nahlížet způsobem vykazujícím prvky libovůle, tj. tak, že by na rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě nebylo nutné vztáhnout vyšší požadavky (§ 71 odst. 4 tr. řádu) než na rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a seznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud je v kontextu této teze přesvědčen o tom, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Ztotožnění rozebíraných typů rozhodnutí bez tohoto výroku (roz. rozhodnutí podle § 72 odst. 3 a § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu) totiž nezanedbatelným způsobem narušuje princip právní jistoty, neboť bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno v návaznosti na novelu tr. řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (pravidelně) o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí rovněž konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě. Podle § 72 odst. 3 tr. řádu byla-li žádost (o propuštění z vazby na svobodu) zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Je tak evidentní, že v praxi nelze vyloučit případy, kdy by nebylo zřejmé, kterým rozhodnutím o takové žádosti vlastně došlo k ponechání stěžovatele ve vazbě, a tudíž by bylo možno v konečném důsledku dospět k nepřijatelnému konstatování, že není - jak již řečeno - ani jisto, od kdy začíná běžet lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě obviněného (uvedený postulát, co se výroku rozhodnutí týče, potom platí i ohledně ostatních případů rozhodování o vazbě). Takový stav nejistoty, nadto se zřetelem k ústavně zaručenému právu na osobní svobodu, není možno v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana připustit (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Závěry výše vyvozené však neznamenají, že by k žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat, a to především z důvodů procesní ekonomie, o ponechání obviněného ve vazbě kvalifikovaného rámcem § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Nicméně uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu. Za těchto podmínek potom může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby. Výkon spravedlnosti směřující ke stíhání trestných činů však musí být nepochybně podroben i z pohledu vazebního stíhání zákonnému procesněprávnímu rámci, tj. vždy a bezvýhradně podložen (a ve shodě se) zákonnými a ústavními kautelami právního státu.

Ve vztahu k právním následkům marného uplynutí lhůty podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu bez vydání rozhodnutí splňujícího rozebírané požadavky, nejsou-li tyto právní následky zákonem expressis verbis pro uvažovanou situaci formulovány, Ústavní soud vychází při posuzování charakteru lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu z jejího bezprostředního dopadu na omezení osobní svobody jednotlivce a má za to, že je-li v jejím rámci stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má taková lhůta přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení soudu či jeho nečinnost by bylo možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného, ale i počátku běhu dalších lhůt stanovených v ustanovení § 71 tr. řádu nepřijatelné, a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora. Byla-li by tedy v praxi orgánů činných v trestním řízení připouštěna možnost jiného výkladu, pak Ústavní soud připomíná, že jedinou správnou interpretací tohoto ustanovení je interpretace ústavně konformní, a podle ní je třeba tuto lhůtu považovat za lhůtu, jejímž marným uplynutím ztrácí vazba zákonného podkladu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 17).

Z vyloženého rozboru vyplývá, že stěžovatel nebyl držen ode dne 29. 11. 2002 ve vazbě na základě řádného rozhodnutísoudu předvídaného procesním předpisem (tr. řádem). Městský soud v Praze tak zasáhl svou nečinností do ústavně zaručených práv stěžovatele chráněných čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud z uvedených důvodů v této části ústavní stížnosti, odpovídající bodu I. jejího petitu, vyhověl a rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí pod bodem I. uvedeno [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

V části ústavní stížnosti požadující, aby Ústavnísoud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej z vazby na svobodu (bod III. petitu ústavní stížnosti), pak bylo řízení zastaveno podle § 77 citovaného zákona s ohledem na to, že stěžovatel vzal v této části v průběhu ústního jednání svou stížnost zpět, neboť v mezidobí byl z vazby propuštěn.

Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující vůči Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci (bod II. petitu), opíral ji stěžovatel o tvrzení, že jmenované státní zastupitelství ignorovalo své oprávnění a jemu korespondující povinnost založené § 29 odst. 2 písm. f) zákona č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takto široce pojaté oprávnění státního zástupce však podle přesvědčení Ústavníhosoudu předmětné ustanovení nezakládá, neboť je patrno, že státní zástupce není oprávněn zasahovat do výkonu pravomoci nezávislého a nestranného soudu a nepřísluší mu nařídit propuštění obviněného z vazby na svobodu na základě svého názoru, že to které rozhodnutí soudu nepůsobí právní účinky předvídané procesním předpisem.

Ústavní stížnost směřující proti postupu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavnísoud odmítl, když shledal, že v této části návrh vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti.