IV. ÚS 1554/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2020

IV.ÚS 1554/20 ze dne 18. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Lukáše Pletichy, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. března 2020 č. j. 29 Co 321/2019-76, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace AXA pojišťovna, a. s., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že výroky III a V napadeného usnesení byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením soudního exekutora JUDr. Marcela Kubiše, Exekutorský úřad Šumperk (dále jen "soudní exekutor"), ze dne 21. 10. 2019 č. j. 139 EX 25078/19-039 bylo rozhodnuto, že řízení o návrhu manželky povinného (tj. stěžovatele) MVDr. Ley Pletichové Wildnerové, zastoupené stěžovatelem, na částečné zastavení exekuce ze dne 7. 10. 2019, ve znění jeho doplnění ze dne 8. 10. 2019 a 10. 10. 2019, se zastavuje.

3. Soudní exekutor dále unesením ze dne 21. 10. 2019 č. j. 139 EX 25078/19-041 zastavil exekuci v plném rozsahu (výrok I). Též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok III).

4. K odvolání povinného (tj. stěžovatele) a manželky povinného proti posledně uvedenému usnesení bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že odvolání manželky povinného MVDr. Ley Pletichové Wildnerové se odmítá (výrok I). Ve vztahu mezi manželkou povinného MVDr. Leou Pletichovou Wildnerovou a ostatními účastníky odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení soudního exekutora se ve výroku II mění tak, že oprávněný (tj. vedlejší účastnice v nynějším řízení) je povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení před soudním exekutorem ve výši 3 144 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III). Soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok IV). Povinný je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení oprávněnému částku 904 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení u jeho právního zástupce (výrok V). Ústavní stížnosti napadené nákladové výroky odůvodnil krajský soud tak, že povinnému (tj. stěžovateli) v daném exekučním řízení před exekutorem vznikly náklady v souvislosti s podáním návrhu na zastavení a odklad exekuce a námitek do příkazu k úhradě nákladů exekuce. Povinný jako nezastoupený účastník však uplatnil nadstandartní množství úkonů a nákladů vzniklých v souvislosti s daným řízením v celkové výši 16 888,64 Kč. Bylo tedy třeba se zabývat tím, zda takový postup není vůči oprávněnému šikanózním výkonem práva, zda skutečně jde o náklady řízení a zda je dána jejich účelnost. Krajský soud dospěl k závěru, že povinnému může být přiznán pouze přiměřený rozsah úkonů, který zásadně nepřevyšuje to, co by v daném řízení obdržel účastník zastoupený advokátem, neboť pak by úkony účastníka nebylo možno považovat za účelně vynaložené. Krajský soud pak výpočtem dospěl k závěru o nákladech řízení ve výši 3 144 Kč. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení pak krajský soud zdůvodnil tak, že předmětem odvolacího řízení byla pouze náhrada nákladů řízení, které povinný požadoval ve výši 16 888,64 Kč, z čehož mu bylo přiznáno pouze 3 144 Kč, tedy oprávněný byl úspěšný z 62,78 %. Na náhradě nákladů mu tedy v odvolacím řízení přísluší částka ve výši 904 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvedl, že soudní exekutor byl nucen exekuci po 3 měsících zastavit z důvodů procesního zavinění oprávněného. Stěžovatel však musel od okamžiku, kdy se o exekuci dozvěděl, učinit řadu procesních kroků k obraně proti neoprávněné exekuci, jakož i nepříznivým dopadům a nemajetkové újmě, kterou na osobu v jeho ekonomickém postavení má samotná skutečnost, že je proti němu nařízena exekuce. V průběhu obrany vůči exekuci bylo stěžovateli zřejmé nestandardní chování exekutora, a to nedodržování a natahování lhůt, obstrukce při poskytování informací, nesdělování podání oprávněného a jeho právního zástupce apod. To vyústilo v další aktivity stěžovatele, které musel stěžovatel v takové nestandardní situaci vykonat k ochraně svých zájmů. A každá z těchto aktivit si krom drobných materiálních nákladů vyžádala především i dotaci z fondu pracovní doby stěžovatele, neboť např. nemohl jednat s úvěrující bankou, soudem nebo exekutorským úřadem mimo jejich pracovní dobu, ale pouze v jejich pracovní době a s dodržením jejich postupů. A to zásadně na úkor své pracovní doby, kdy se nemohl věnovat jinak jeho běžným pracovním aktivitám. Za tento takto jinak výdělečně neproduktivně zmařený čas následně stěžovatel uplatnil a doložil ušlý výdělek. Soudní exekutor, jakož i krajský soud se však se vzneseným nárokem na náhradu oprávněných nákladů vypořádali prapodivně tak, že je soudní exekutor stěžovateli vzdor jasným listinným důkazům ani jako procesně úspěšné straně nepřiznal, a krajský soud následně v napadeném usnesení vynesl neodůvodnitelný výrok, postrádající logiku, odporující matematice, i rozhodovacím zvyklostem, který nese všechny atributy libovůle, čímž došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

9. Nadto je třeba zdůraznit, že předmětem nyní posuzovaného sporu byly náklady řízení ve výši 16 888,64 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj.) najevo, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další).

12. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl. Na klíčových závěrech krajského soudu, jak jsou uvedeny zejména v bodech 12 až 19 napadeného usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.

13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu