IV. ÚS 1551/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2015

IV.ÚS 1551/14 ze dne 11. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. VTOS Věznice Jiřetín, zastoupeného JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Olomoucká 16, 783 91 Uničov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1429/2013-40 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 8. 2013 č. j. 55 To 183/2013-457, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 5. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a konečně čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 23. 4. 2013 č. j. 2 T 117/2011-418 uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného činu se měl dopustit stručně řečeno tím, že vydávaje se za zplnomocněného zástupce společnosti TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o. (dále jen "Společnost"), uzavřel dne 6. 5. 2010 se společností BALUS Stavebniny, a. s. (dále jen "Poškozená"), rámcovou smlouvu na dodávku stavebního materiálu, na základě níž odebíral zboží, přičemž však vystavené faktury neuhradil a zboží následně prodal v bazaru. Takto získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž Poškozené způsobil škodu ve výši 384 336 Kč.

3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2013 č. j. 55 To 183/2013-457 odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl.

4. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítal porušení zásady in dubio pro reo, k němuž mělo dojít v důsledku neúplného dokazování a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud konstatoval, že uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces zkoumal, zda ve věci není dán extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, a zda obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč odmítly jednotlivé důkazní návrhy obhajoby. Vzhledem k tomu, že zkoumaná rozhodnutí žádnými relevantními vadami netrpěla, dovolání stěžovatele napadeným usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1429/2013-40 odmítnul.

5. Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům dobře známa.

II.

6. Stěžovatel s výše uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a trvá na tom, že nepřihlédnutím k jeho tvrzením a neprovedením navrhovaných důkazů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Především pak obecným soudům vytýká neprovedení důkazu výslechem svědka JUDr. Zachariáše, který měl doložit existenci obecné plné moci k zastupování Společnosti, v důsledku čehož měl být zkrácen na svém právu klást svědkovi otázky ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.

III.

7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

8. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

9. Dle názoru stěžovatele bylo řízení před obecnými soudy zatíženo vadou opomenutých důkazů. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na zobecněné závěry, které ve vztahu k procesnímu postupu v rámci dokazování ustáleně judikuje. O opomenuté důkazy se jedná v případě, kdy v řízení jednotlivé strany navrhly jejich opatření či provedení a orgán provádějící dokazování o nich nerozhodl nebo se jimi bez náležitého odůvodnění odmítl (podle zásady volného hodnocení důkazů) zabývat.

10. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze odůvodnit třemi způsoby: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací hodnotou. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].

11. Obecné soudy se v posuzovaném případě řádně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a uvedly racionální a ústavně akceptovatelné důvody, které vedly k jejich neprovedení. Konkrétně se jednalo o praktickou nemožnost důkazní návrh provést, nadbytečnost či irelevanci důkazu (viz usnesení Nejvyššího soudu, str. 6; rozsudek soudu prvního stupně č. j. 2 T 117/2011-418, str. 14; kasační rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 2. 2013 č. j. 55 To 349/2012-401, kterým tento soud zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2012 č. j. 2 T 117/2011-361, str. 5-6). Vyčerpávajícím způsobem odůvodnily i neprovedení výslechu svědka obhajoby JUDr. Zachariáše, který měl dosvědčit existenci plné moci k zastupování Společnosti, kdy ani existence takové plné moci dle obecných soudů nijak nemohla ovlivnit závěr o vině stěžovatele, resp. o jeho úmyslu zboží objednat, nezaplatit a peníze si ponechat pro vlastní potřebu, a nikoliv pro potřebu Společnosti. Touto otázkou, kterou stěžovatel opět vznáší v ústavní stížnosti, se pečlivě zabývaly obecné soudy všech stupňů. Uvedené závěry, se kterými se Ústavní soud plně ztotožňuje, obstojí jak z hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, tak práva dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.

12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěnými. Důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá a skutkové závěry z nich dovozené tvoří logicky uzavřený celek, který nenechává prostor pro žádné pochybnosti o vině stěžovatele.

13. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu