IV. ÚS 155/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2018

IV.ÚS 155/18 ze dne 31. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti L. M., právně zastoupené Mgr. Davidem Daňkem, advokátem, se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2017 č. j. 21 Cdo 3560/2017-528 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2017 č. j. 49 Co 151/2013-491, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti A. Okresního soudu v Jihlavě, B. České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16 a C. obchodní společnosti Krahulík-MASOZÁVOD Krahulčí, a. s., se sídlem Krahulčí 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2018, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále též právo na život ve smyslu článku 6 odst. 1 Listiny, právo na důstojný život ve smyslu článku 10 odst. 1 Listiny a právo na ochranu zdraví ve smyslu článku 31 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu v Jihlavě (dále též "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 3 C 3/2011 občanskoprávní spor mezi Mgr. Lenkou Marečkovou (dále též "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") a společností Krahulík - MASOZÁVOD Krahulčí, a. s. (dále jen "žalovaná"). V občanskoprávním řízení (po částečném plnění žalovanou a úpravě žalobního petitu) se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradě za ztížení společenského uplatnění, náhradě za výpomoc v domácnosti a náhradě za vypracovaný znalecký posudek.

Žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody v důsledku pracovního úrazu, který se jí stal 5. 1. 2009, když se stala účastníkem dopravní nehody na služební cestě v době trvání pracovního poměru se žalovanou. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně utrpěla pracovní úraz v rámci pracovněprávního poměru s žalovanou a rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 1. 2013 č. j. 3 C 3/2011-289 uložil žalované výrokem I zaplatit žalobkyni částku 12.756.390,- Kč spolu s úrokem z prodlení, výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.242,- Kč měsíčně od 1. 1. 2013 do 65. roku věku žalobkyně, výrokem III zamítl žalobu ohledně částky 1.813.080,- Kč s úrokem z prodlení a nárok na zaplacení částky 12.242,- Kč po dovršení 65. roku věku žalobkyně. Žalované a České pojišťovně, a. s. (dále "vedlejší účastník") uložil výrokem IV povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 884.132,- Kč a dále výrokem V uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi zaplatit okresnímu soudu na nákladech řízení částku 30.380,- Kč a na soudním poplatku částku 712.580,- Kč.

Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na základě odvolání žalované a vedlejšího účastníka změnil rozsudek okresního soudu tak, že v části výroku I o zaplacení částky 9.900,- Kč s úrokem z prodlení od 4. 1. 2010 do zaplacení a v části výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12.242,- Kč měsíčně od 1. 9. 2016 do 65 let věku žalobkyně rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil. V části výroku I rozhodnutí okresního soudu o zaplacení částky 1.776.000,- Kč potvrdil rozsudek okresního soudu. V části výroku I o zaplacení částky 10.461.600,- Kč rozsudek okresního soudu změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. V části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení a v části výroku II o povinnosti žalované platit částku 12.242,- Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 8. 2016 a ve výrocích o nákladech řízení výrok IV a V rozsudku okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. října 2017 č. j. 21 Cdo 3560/2017-528 dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu, přičemž některé tyto námitky uplatňovala i v řízení před těmito soudy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud neprovedl správně test proporcionality a dopustil se špatného výkladu vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "vyhláška o odškodnění"), a to konkrétně § 7 odst. 3.

Dále namítá porušení práva na život a lidskou důstojnost. Stěžovatelka argumentuje tím, že je nutné přiznat důstojnou náhradu škody, odpovídající charakteru poškození zdraví a též posoudit vliv trvalých následků na kvalitu života.

Stěžovatelka je dále přesvědčena, že v rámci občanskoprávního řízení došlo k extrémním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž zejména Nejvyšší soud se argumentací stěžovatelky vůbec nezabýval.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné, neboť má za to, že judikatura, na kterou odkazuje Nejvyšší soud, plně nedopadá na její případ.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že jde zčásti o nepřípustný návrh.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona).

V projednávané věci nastala situace, kdy stěžovatelka podala ústavní stížnost proti všem rozhodnutím obecných soudů. Nelze však přehlédnout, že v části výroku V rozhodnutí krajského soudu dosud nedošlo ke konečnému rozhodnutí ve věci, neboť v této části byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka může ještě využít procesních prostředků k ochraně svých práv, proto v této části není dosud dodržena podmínka subsidiarity ústavní stížnosti a její přípustnosti (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 - sdělení Ústavního soudu č. 40/2014).

Ústavní soud tedy mohl posoudit jen výroky I až IV rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že v této části ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

K jednotlivým námitkám stěžovatelky je možné konstatovat následující.

Stěžovatelka krajskému soudu vytýká nesprávný výklad vyhlášky o odškodnění. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal pochybení ve výkladu a aplikaci předmětného ustanovení krajským soudem. Krajský soud s vyhláškou i předmětným ustanovením pracoval v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž zvažoval všechny aspekty případu, které jsou pro určení výše částky náhrady za ztížení společenského uplatnění rozhodující.

K otázce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu, se již Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15, kde konstatuje, že obecné soudy mají v této otázce rozhodovat tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu. Ústavní soud neshledal v úvahách krajského soudu v nyní posuzované věci závažných pochybení.

V souvislosti s námitkou stěžovatelky stran tvrzení, že stěžovatelka vedla mimořádně aktivní život a stala by se, nebýt nehody, vrcholovou manažerkou v zahraničí, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud vzal při určování výše částky ztížení společenského uplatnění v potaz jak věk žalobkyně, její aktivity, možnost jejího karierního růstu, její schopnost sebeobsluhy a její nynější pracovní zapojení. Skutečnost, že krajský soud neshledal, že by se stěžovatelka před nehodou věnovala mimořádným aktivitám, nýbrž pouze běžným koníčkům, má oporu i v provedeném dokazování a tento závěr podporuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005 sp. zn. 25 Cdo 2497/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011 sp. zn. 25 Cdo 864/2010). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se důsledně zabýval otázkou omezení pracovního uplatnění a určením, zda by se, nebýt nehody, stěžovatelka stala vrcholovou manažerkou v zahraničí. Krajský soud při posuzování této otázky vzal v potaz svědeckou výpověď nadřízeného stěžovatelky, jakož i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007 sp. zn. 25 Cdo 1988/2005). Ani v tomto směru nezjistil Ústavní soud protiústavní pochybení v rozhodování krajského soudu.

Jako důvodnou nelze shledat ani námitku stěžovatelky, že krajský soud při svém rozhodování vycházel z nesprávného závěru, že se stěžovatelka stala členkou dozorčí rady po dopravní nehodě. Ústavní soud má po prostudování rozhodnutí krajského soudu za to, že ze strany krajského soudu šlo o pouhý překlep, jelikož při ostatních zmínkách této skutečnosti, ji krajský soud uvádí správně, tedy že se členkou dozorčí rady stala ještě před nehodou. Navíc skutečnost, zda stěžovatelka byla či nebyla členkou dozorčí rady, nebyla skutečností, která by významně zasáhla či změnila úvahy krajského soudu při posuzování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu a nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.

Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se náhradou škody řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.

Vzhledem k tomu, že v části napadeného rozhodnutí krajského soudu (výrok V) dosud nedošlo ke konečnému rozhodnutí ve věci, má stěžovatelka možnost, poté, co v řízení před obecnými soudy dospěje věc do stadia konečného pravomocného rozhodnutí, se opět obrátit na Ústavní soud, pokud se bude domnívat, že k tomu jsou dány důvody.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako zjevně neopodstatněnou a z části nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu