IV. ÚS 150/03Usnesení ÚS ze dne 15.04.2003

IV.ÚS 150/03 ze dne 15. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. a.s., zastoupené JUDr. Z. Ř., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2002, čj. 29 Odo 43/2002-356, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2003 se První investiční společnost, a.s. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2002, čj. 29 Odo 43/2002-356, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002, kterým bylo k dovolání vedlejšího účastníka MUDr. J. V. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2001, čj. 14 Cmo 2/2001-315 a usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2001, čj. 14 Cmo 1/2001-312 a čj. 7 Cmo 1057/2000-309. Posledně uvedenými usneseními bylo odmítnuto odvolání vedlejšího účastníka proti specifikovaným usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ve věci obchodního rejstříku.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na řádný a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), právo zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), princip zakotvený v čl. 4 Listiny ve spojení s čl. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny a princip právního státu zakotvený v čl. 1 Ústavy. Své tvrzení podrobněji v odůvodnění ústavní stížnosti specifikovala. Stěžovatelka dále tvrdí, že ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy a tudíž se jedná o ústavní stížnost přípustnou, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, stanovená v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Je toho názoru, že napadené usnesení se týká velkého počtu subjektů, neboť vedlejší účastník svými žalobami napadl nejenom přeměnu Restitučního investičního fondu České republiky, a.s., ale také přeměnu desítek dalších investičních fondů a paralyzoval tak proces jejich přeměny na otevřené podílové fondy. Rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci bude mít zásadní význam, a to nejen pro stěžovatelku a její podílníky, ale také pro desítky tisíc dalších akcionářů investičních fondů a podílníků otevřených investičních fondů. Stěžovatelka se tak domáhá postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona. Stěžovatelka navrhla též přednostní projednání věci Ústavním soudem, neboť je přesvědčena, že tvrzené negativní důsledky napadeného rozhodnutí mohou nastat okamžitě.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§ 72 odst. 1 zákona), za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Stejně tak z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Tento požadavek konečnosti napadené rozhodnutí evidentně nenaplňuje, neboť řízení ve věci není skončeno. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sice představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, nicméně je zřejmé, že tuto výjimku je třeba interpretovat restriktivně. Pojem "vyčerpání" ve smyslu citovaného ustanovení zákona znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (viz např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 339/01, publikované jako usn. č. 33 ve Svazku č. 23, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

K tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci bude mít zásadní význam, Ústavní soud uvádí, že je to právě Nejvyšší soud ČR, kterému ve smyslu ust. § 21 zák.č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje rozhodováním o dovoláních. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu ČR, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání nového rozhodnutí k dispozici opravné prostředky, a teprve až po jejich vyčerpání se může ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li k tomu mít ústavněprávní důvody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Přitom zohlednil návrh stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto přednostně.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj