IV. ÚS 1472/08 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2008

IV.ÚS 1472/08 ze dne 24. 9. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů I. K. a P. K., oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2004 čj. 14 C 189/2000-168, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2005 čj. 25 Co 133/2005-208 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2008, čj. 33 Odo 314/2006-238, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 16. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena základní subjektivní práva (svobody) stěžovatelů, která jsou jim garantována v čl. 90 a čl. 95 Ústavy a v čl. 36, v čl. 37 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před obecnými soudy, jejichž výsledkem jsou napadená rozhodnutí, se žalobce - v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník - domáhal žalobou podanou proti žalovaným - nyní stěžovatelům - zaplacení několika splátek kupní ceny, resp. zaplacení částí těchto splátek. Vedlejší účastník měl za to, že neplacením těchto splátek (resp. jen jejich částečným zaplacením) se stěžovatelé dostali do prodlení. Vedlejší účastník se proto před obecnými soudy domáhal též zaplacení sjednané smluvní pokuty, která byla dohodnuta pro případ prodlení, a sjednaného úroku z prodlení (žalobu, jíž se vedlejší účastník domáhal úroku z prodlení, vzal v průběhu řízení zpět). Výši smluvní pokuty vedlejší účastník odůvodňoval tak, že díky případné platební nekázni stěžovatelů - jež se stala nakonec reálnou - se sám dostal do prodlení a byl nucen platit úroky Pozemkovému fondu České republiky. Stěžovatelé přitom o tomto nebezpečí hrozícímu ze strany Pozemkového fondu České republiky vedlejšímu účastníkovi v době uzavírání smlouvy věděli. Stěžovatelé s nároky uplatněnými vedlejším účastníkem od počátku nesouhlasili. Namítali zejména to, že kupní cenu celou řádně a včas zaplatili, což podle nich lze zdůvodnit žádostí vedlejšího účastníka o výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí; nadto uvádějí, že kupní cenu omylem přeplatili. Dále vedlejšímu účastníku poskytli sponzorský dar a příspěvky na ekologii. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy naopak navrhovali, aby byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost vrátit jim v souladu s ustanovením § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), jejich sponzorský dar. Dále stěžovatelé požadovali, aby soud prohlásil za neplatné dohody o příspěvku na ekologii z důvodu, že jsou jimi obcházeny daňové zákony. Ve skutečnosti se totiž jednalo o "zakrytí další splátky kupní ceny".

Okresní soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností rovněž napadeno, věc posoudil a rozhodl tak, že stěžovatelé mají zaplatit dosud neuhrazenou část kupní ceny (výrok I.). Výrokem II. zamítl nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty, výrokem III. určil, že vedlejší účastník má stěžovatelům zaplatit náhradu nákladů řízení. Krajský soud, jako soud odvolací, výrok I. okresního soudu potvrdil, výrok II. rozsudku okresního soudu změnil tak, že vedlejšímu účastníku přiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty v dohodnuté výši. O nákladech řízení rozhodl krajský soud nově tak, že mají jít k tíži stěžovatelů. O dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že dovolání proti výroku I. rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto, dovolání proti výroku II. rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto. Náklady dovolacího řízení šly k tíži stěžovatelů.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí k ní přiložená a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud chce nejprve upozornit, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Přesto však z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly; stěžovatelé bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizují v návrhu se závěry obecných soudů.

Ústavní soud nepovažuje proto za nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, bude se proto zabývat jen některými námitkami uvedenými v ústavní stížnosti.

Ústavní soud se principem dobrých mravů zabýval již mnohokráte. Při posuzování právě projednávané věci bylo už v rámci řízení před obecnými soudy citováno usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, str. 383). V tomto usnesení se mj. říká, že posuzování určitého jednání referenčním hlediskem dobrých mravů náleží zejména obecným soudům (k pojmu dobrých mravů srovnej též usnesení III. ÚS 649/05, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, str. 601 a nález II. ÚS 190/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, str. 313). Ústavní soud tedy princip dobrých mravů zakotvených předně v ustanovení § 3 odst. 1 OZ posuzuje zejména z toho hlediska, zda jeho aplikací před obecnými soudy nedošlo k porušení základních subjektivních práv (svobod). V případě právě projednávané věci se Ústavní soud nehodlá od tohoto postoje odchylovat.

Argumentují-li stěžovatelé mj. tím, že příspěvky na ekologii mají za cíl obejít daňové předpisy, pak se dle Ústavního soudu jedná o tvrzení s velmi vážnými právními následky. Z napadených rozhodnutí plyne, že podle obecných soudů toto tvrzení neplyne ze spisového materiálu a toto tvrzení se rovněž nepodařilo stěžovatelům prokázat. Protože se Ústavní soud zabývá přehodnocováním dokazování před obecními soudy jen v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, což se ale dle názoru Ústavního soudu v této věci nestalo, má Ústavní soud výše uvedené konstatování obecných soudů za prokázané. Obecně je přitom přijímáno, že za účel jakékoli smlouvy se považuje účel, který sledují všechny smluvní strany, a nebo jen strany některé, ostatní účastníci však o tomto účelu vědí (parafrázováno podle Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu : obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2004, s. 195) Sleduje-li však jedna ze stran uzavřením smlouvy účel, který není ostatním znám, pak se jedná pouze o vnitřní pohnutku, která nemá vliv na platnost právního úkonu. Pokud tedy dle obecných soudů není objektivně zjistitelné, že vedlejší účastník chtěl pomocí dohod o příspěvku na ekologii obcházet daňové předpisy, pak lze dovodit, že stěžovatelé, uzavírajíce tyto dohody, jednali s vědomím, kdy byli minimálně smířeni s tím, že vedlejší účastník může takto obcházet daňové předpisy. Podle ustanovení § 39 OZ je přitom neplatný právní úkon, který a) odporuje zákonu (ať už svým obsahem nebo účelem); b) obchází zákon; c) odporuje dobrým mravům. Ústavní soud z toho dovozuje, že právní úkony, kterými lze "odporovat zákonu" tvoří skupinu úkonů, jež je s jistou dávkou nadhledu poměrně přesně vymezitelná. Širší skupinu neplatných právních úkonů, jež jsou vymezitelné ještě obtížněji, pak tvoří úkony obcházející zákon. Do nejširší skupiny neplatných právních úkonů patří ty, jež odporují dobrým mravům. Ty jsou objektivně vymezitelné jen obtížně, protože rozpor s dobrými mravy nutno často posuzovat s přihlédnutím k okolnostem té, které věci. Ústavní soud má v této souvislosti za to, že porušení zákona (sub a) a obcházení zákona (sub b) je "podmnožinou" porušení dobrých mravů (sub c). Přistoupili-li stěžovatelé na to, že uzavřou dohodu, jež podle jejich přesvědčení pomůže vedlejšímu účastníkovi k obcházení daňových předpisů, pak to také znamená, že byli smířeni s tím, že se podílejí na něčem hodnotově záporném, řečeno jazykem právníka, na něčem, co odporuje dobrým mravům. Chtějí-li proto stěžovatelé po obecných soudech, resp. po Ústavním soudu, aby prohlásil zmíněné dohody za neplatné v souladu s ustanovením § 39 OZ, pak implicite po soudech chtějí, aby odstranily následky jednání, na němž mají svůj podíl. Lze se totiž jen těžko, vzhledem k okolnostem případu, domnívat, že stěžovatelé "závadnost" těchto dohod při jejich uzavírání nevnímali a uvědomili si ji až později.

Namítají-li stěžovatelé, že vedlejší účastník jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy, když na stěžovatele jako dárce podal žalobu a požadoval po nich uhrazení dlužné částky a zaplacení smluvní pokuty - mohou tedy v souladu s ustanovením § 630 OZ požadovat vrácení sponzorského daru - pak Ústavní soud je nucen konstatovat, že ani tato námitka není případná. Odhlédnuto od myšlenek obsažených v již citované judikatuře, ať už Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, vztahující se k problematice dobrých mravů, je možno nadto uvést, že dožadování se povinností, k jejichž plnění se strana smluvně zaváže, nelze považovat za porušení dobrých mravů, natož pak za hrubé porušení dobrých mravů. Stěžovatelé obdarovali vedlejšího účastníka až po uzavření kupní smlouvy, tedy až po té, co přesně věděli, k čemu se zavázali. Přistoupil-li by Ústavní soud na interpretaci § 630 OZ, kterou prezentují stěžovatelé, znamenalo by to, že se dárce poskytnutím daru zbavuje povinností, ke kterým se dříve na základě svobodné vůle zavázal. Darovací smlouva uzavřená podle občanského zákoníku je institutem občanského práva, kde jsou si subjekty občanskoprávních vztahů zásadně rovny. Klade-li tedy zákonodárce v předmětném ustanovení výslovně určité mravní nároky jen na obdarovaného, neznamená to, že dárce se nemusí chovat v souladu s morálkou a právem například tak, že by nemusel dodržovat svoje smluvní závazky.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. září 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu