IV. ÚS 147/02Usnesení ÚS ze dne 06.08.2002

IV.ÚS 147/02 ze dne 6. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 3 To 6/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2001, sp. zn. 46 T 7/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 7. března 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení stížnostního soudu, kterým byl zamítnut jeho opravný prostředek do usnesení soudu prvého stupně, kterým mu bylo uloženo ochranné opatření - zabrání věci, konkrétně osobního automobilu s příslušenstvím.

Stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí jsou vágní, nepřezkoumatelná a vlastně ani neví, jaký byl důvod, pro který mu byl automobil vyvlastněn. Dále uvedl, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda prostředky, za které osobní vozidlo zakoupil, nezískal jinak, než trestnou činností. Současně konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že již byl dříve odsouzen, nebylo možné jej znovu postihnout, a proto obecné soudy užily tohoto prostředku k jeho dalšímu potrestání.

V uvedeném postupu stěžovatel shledal zásah do svého základního práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na vlastnictví majetku a rovněž zásah do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny.

K ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení - Vrchní soud v Olomouci předseda senátu 3 To. Ten ve svém vyjádření uvedl, že důkazní situace jednoznačně svědčila pro právní závěry, které soud v napadeném rozhodnutí zaujal. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

K věci se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, prostřednictvím Vrchního státního zástupce. Ten označil ústavní stížnost za zcela nedůvodnou, neboť oba soudy velmi pečlivě hodnotily skutkové okolnosti a náležitě se zabývaly rovněž otázkou vlastnictví osobního automobilu. Soud prvého stupně ve věci provedl několik výslechů, mimo jiné i manželky stěžovatele, a provedl řadu listinných důkazů týkajících se finančních možností stěžovatele. Z takto získaných podkladů soudy dospěly k přesvědčivému a jednoznačnému závěru vedoucímu k vydání napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost pak napadá pouze hodnotící závěry obou soudů, které jsou však logické a zcela jasně formulované.

Ústavní soud po seznámení se s předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených podkladů je zjevné, co vedlo obecné soudy k užití prostředku, který stěžovatel v ústavní stížnosti napadl, tedy k vydání ochranného opatření. Není možné souhlasit se stěžovatelem, že s ohledem na předchozí odsuzující rozsudek byl učiněn tento krok s cílem postihnout jej ještě více, než jen uděleným trestem. V odůvodnění usnesení je jednoznačně uvedeno, a tato skutečnost není nijak zpochybněna, že zabraný automobil byl evidován na manželku stěžovatele a nebylo jej tedy možno odebrat formou trestu propadnutí věci. Soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých skutečností dospěl ke svému rozhodnutí a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Není proto v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení opakovaně posuzovat, a to i kdyby s ním případně nesouhlasil. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění napadených usnesení obecných soudů odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Rovněž zásah do vlastnického práva stěžovatele, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, a to s ohledem na obecnými soudy prokázaný způsob nabytí prostředků na zakoupení zabrané věci.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svých právech tak, jak citovaná ustanovení Listiny zaručují a jak byla tato práva Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyložena.

Tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces je opřeno pouze o nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho. Takové tvrzení nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu