IV. ÚS 1452/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.11.2016

IV.ÚS 1452/16 ze dne 22. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem AK Krapkova 709/4 Nová Ulice, Olomouc, 779 00, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 3. 2016 č. j. 70 Co 463/2015-1229 takto:

Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Okresní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem ve věci péče o nezletilé, konkrétně o úpravě výživného na dvě nezletilé děti stěžovatele, a to ve výši 25 000 Kč (resp. od 1. 7. 2015 ve výši 30 000 Kč) měsíčně pro každé z dětí s tím, že 15 000 Kč je povinen otec (stěžovatel ) hradit k rukám matky, dalších 15 000 pak hradit na spořící účet zřízený pro každé z nezletilých dětí. Podle rozsudku pak zároveň bylo možno s prostředky na tomto účtu nakládat pouze po předchozím schválení opatrovnickým soudem o rozsahu výběru a určení osoby k tomuto úkonu oprávněné nebo s písemným souhlasem obou rodičů.

K odvolání stěžovatele i matky nezletilých dětí potom odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že výživné se zvyšuje pro jedno z nezletilých dětí na částku 30 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2014, na částku 35 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2015, na částku 40 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015 a na částku 45 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2015 nadále. Pro druhé z nezletilých dětí na částku 30 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2014, na částku 35 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2015 a na částku 40 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2015 nadále. Dále soud rozhodl o způsobu zaplacení dluženého výživného vyplývajícího ze zvýšení výživného, jakož i o tom, že běžné výživné bude stěžovatel u prvního z dětí hradit tak, že částku 25 000 Kč měsíčně bude platit k rukám matky a částku 20 000 Kč měsíčně na bankovní účet nezletilého, u druhého z dětí tak, že částku 25 000 Kč měsíčně bude platit k rukám matky a částku 15 000 Kč měsíčně na bankovní účet nezletilého. Soud dále rozhodl, že výběr hotovosti z účtů nezletilých dětí přesahující celkovou částku 1 000 Kč měsíčně je s ohledem na účel na něj poukazovaného výživného, tedy tvorbu úspor, neběžnou záležitostí, a účastníci řízení k takovému právnímu jednání potřebují souhlas soudu, a to do doby, než nezletilý, na jehož jméno je účet zřízen, nabude plné svéprávnosti.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo vychovávat své děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v překvapivé změně rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím. Podle stěžovatele odvolací soud dospěl k názoru, že je třeba upravit výši výživného pro nezletilé děti výrazně odlišně oproti rozsudku soudu prvého stupně, tedy dospěl ke zcela jinému právnímu názoru. Podle stěžovatele sice odvolací soud po formální stránce naplnil ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. (podmínky pro změnu rozsudku soudu prvého stupně), avšak po stránce obsahové nebyla skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně učiněna v rozsahu, který by mohl vést k tak razantní změně rozhodnutí.

Podle stěžovatele soud postupoval v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně". Doplnění důkazů odvolacím soudem pak stěžovatel považuje za provedené nesprávným procesním postupem. Odvolací soud podle stěžovatele zřejmě hodlal doplnit dokazování výslechem matky a otce, avšak podle stěžovatele k účastnickým výslechům matky a otce nedošlo, neboť se jim nedostalo zákonného poučení dle § 131 odst. 2 o. s. ř. o tom, že mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat a v protokolu o jednání je uvedeno toliko: "K dotazu soudu matka uvádí", resp. "K dotazu soudu otec uvádí". Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby doplňující skutkové závěry odvolacího soudu byly činěny na základě neprocesního postupu odvolacího soudu, který aniž řádně provede důkaz výslechem účastníků (doplňujícím výslechem), provede tento důkaz tak, že činí k účastníkům "dotazy", aniž je nadto řádně poučí. Odvolací soud z takto procesně nesprávně provedených (a tedy nepřípustných) důkazů vycházel v rámci skutkových zjištění, která učinil stran zjišťování poměrů stěžovatele, matky a nezletilých dětí v mezidobí od vydání rozsudku soudu prvního stupně.

Stěžovatel dále považuje za vadu řízení před odvolacím soudem, pokud byli následně účastníci poučeni o právu navrhnout ke svým tvrzením důkazy, aniž by byl stěžovateli znám právní názor odvolacího soudu, v jehož důsledku odvolací soud následně diametrálně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Porušení práva na výchovu dětí pak stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud, navzdory tomu, že v napadeném rozhodnutí uvádí, že si je vědom závěrů aktuálního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 zabývajícího se výší výživného dětí, jejichž rodiče dosahují vysoké příjmy, ve skutečnosti své právní posouzení tomuto nálezu Ústavního soudu vůbec nepodřídil a dostatečně se s ním nevypořádal. Stěžovatel má za to, že naopak rozhodnutí soudu prvého stupně je s těmito závěry v souladu. V této souvislosti stěžovatel rozporuje způsob hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu a tvrdí extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými.

Stěžovatel dále tvrdí vadu opomenutých důkazů, neboť navrhl k důkazu výslech obou nezletilých dětí k prokázání motivu výběru peněz z jejich účtů a k té samé skutečnosti též výslech matky. Odvolací soud však důkazní návrhy zcela opomněl.

Stěžovatel navrhuje též odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť má za to, že může jemu i nezletilým dětem přivodit vážnou újmu. Navíc předpokládá, že banka, u které mají nezletilé děti účty, nebude omezení, formulovaná ve výrocích rozhodnutí odvolacího soudu pro výběr z účtů, respektovat.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci argumentů stěžovatele s obsahem spisu, resp. s obsahem napadených soudních rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitce stěžovatele, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, když bez opětovného provedení důkazů a bez doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru, je nutno uvést následující. Stěžovatel uvedenou námitku staví na tom, že odvolací soud žádné nové důkazy neprovedl, neboť stěžovatel nepovažuje výslech své osoby, ani výslech matky dětí, kterými odvolací soud zjišťoval aktuální situaci, resp. případně změny poměrů od rozhodnutí soudu prvého stupně, za řádně provedené (tedy použitelné) důkazy. Této námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z protokolu z jednání odvolacího soudu je zřejmé (č. l. 1221 - 1223), že stěžovatel i matka dětí jsou soudem dotazováni k doplnění informací důležitých pro rozhodnutí, že je zjišťována změna situace od rozhodnutí soudu prvého stupně důležitá právě pro rozhodnutí odvolacího soudu a že jsou dotazováni právě jako účastníci řízení. Je nerozhodné, že v protokolu je uvedena formulace "k dotazu soudu matka uvádí", resp. "k dotazu soudu otec uvádí", nikoli formulace hovořící o "výslechu". Poučení o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčet se účastníkům dostalo před soudem prvého stupně, přičemž samotná absence zmínky o poučení v protokolu z jednání odvolacího soudu nemůže činit výslech účastníků, kterými soud zjišťuje poměry rodičů ve věci stanovení výživného, procesně nepoužitelným. Oba účastníci byli právně zastoupeni a ke stěžovateli takto činil dle protokolu "dotaz" též jeho právní zástupce, aniž by skutečnost, že jde o účastnický výslech, jakkoli před soudem zpochybňoval. Navíc byli poté oba účastníci poučeni o možnosti navrhnout ke svým tvrzením další důkazy (č.l. 1223), tudíž jak účastníkům, tak jejich právním zástupcům bylo zřejmé, že šlo o tvrzení pro výsledek sporu relevantní, tj. účastnický výslech.

V daném kontextu je pak nutno hodnotit též výhrady vůči nerespektování § 220 odst. 1 o. s. ř. či již výše citovaného § 213 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu, resp. vůči neseznámení účastníků řízení s právním náhledem odvolacího soudu odlišným od právního náhledu soudu prvého stupně.

Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. "odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219 o. s. ř.) nebo zrušení (§ 219a o. s. ř.) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout". V nyní posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, přičemž na počátku jednání před odvolacím soudem dne 29. 2. 2016 podal zprávu o dosavadním průběhu řízení, dále k důkazu sdělil podstatný obsah zpráv a dalších listinných důkazů (od č. l. 1072 po č. l. 1220 soudního spisu), přičemž k provedeným důkazům nebyly vzneseny připomínky ani jedné ze stran (č. l. 1224). Soud dále doplnil dokazování výslechem stěžovatele i matky dětí, dal možnost účastníkům řízení se vyjádřit a vznést další návrhy důkazů, přičemž žádný z nich této možnosti nevyužil. Odvolací soud tak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, se kterými se ztotožnil a na něž odkázal, a tato zjištění pak vlastním dokazováním dále sám doplnil.

Z pohledu ústavních záruk práva na spravedlivý proces zde tak byl procesní prostor pro změnu rozhodnutí soudu prvého stupně bezesporu dán. Odvolací soud též v odůvodnění zdůraznil, že přezkum realizoval v systému úplné apelace, tj. komplexně a nad rámec odvolací argumentace každého z rodičů, přičemž při úpravě výživného není odvolací soud vázán odvolacím návrhem, takže meritum věci posuzuje bez ohledu na odvolací petit, který může také překročit. V uvedeném kontextu pak nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť soud dokazování doplnil a rozhodl ve věci po komplexním posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně a doplněného skutkového stavu zjištěného vlastním dokazováním znovu sám. Právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům nebylo účastníkům nijak upřeno ani před jednou ze soudních instancí. K tomu Ústavní soud dodává, že v civilním řízení není (na rozdíl od řízení trestního) bez dalšího součástí ústavní záruky práva na spravedlivý proces princip dvojinstančnosti řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014).

Pokud jde o námitku opomenutého důkazu, odvolací soud v rozhodnutí uvedl, že nepovažoval za potřebné další doplnění skutkového stavu, neboť skutkový stav byl zjištěn úplně (s. 9 rozhodnutí odvolacího soudu). S ohledem na velmi podrobné vypořádání se se skutkovými zjištěními na straně nalézacího soudu a doplněné odvolacím soudem lze považovat uvedené sdělení o nepotřebnosti provádění dalších důkazů v kontextu posuzovaného případu za dostačující. Je nutno též vzít v potaz, že v řízeních ve věci péče o nezletilé je potlačena kontradiktornost řízení a soud je bez ohledu na důkazní návrhy účastníků řízení povinen řádně posoudit skutkový stav a vždy zohlednit nejlepší zájem dítěte.

Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující vůči zjišťování skutkového stavu, vůči hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, resp. stěžovatelovo tvrzení, že věcně správné je rozhodnutí soudu prvého stupně, nikoli soudu odvolacího, musí Ústavní soud poukázat na zdrženlivost Ústavního soudu v oblasti věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, které si je stěžovatel ostatně vědom a sám ji v ústavní stížnosti připomíná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

V rodinných věcech navíc Ústavní soud vykládá výše uvedené principy značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

Jak bylo shora uvedeno, nedošlo v případě stěžovatele k procesním chybám, které by zakládaly porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pokud jde o hmotněprávní posouzení případu, resp. o samotné hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, nelze po seznámení se se spisem hovořit o libovůli či extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Pokud jde o věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance.

Ani tvrzení stěžovatele o nerespektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 nemůže Ústavní soud přisvědčit. Skutkové okolnosti případu zmiňovaného stěžovatelem byly poněkud odlišné, neboť výživné na jedno dítě činilo v daném případě v různých obdobích 150 000 Kč, 200 000 Kč, resp. 100 000 Kč měsíčně a celkový dluh na výživném za necelých 6 let činil 8 milionů Kč. V nyní posuzovaném případě jde o částky, které se u každého z dětí ani z poloviny neblíží nejnižší z přiznaných částek v odkazovaném rozhodnutí.

Ústavní soud nepovažuje přiznanou výši výživného za natolik excesivní, aby ji bylo možno považovat optikou nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 za částku způsobilou porušit právo rodiče na výchovu svých dětí. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 mj. uvedl, že "považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Soudce, který ve věci výživného rozhoduje, by tak neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem". Odvolací soud ostatně poznamenal, že pokud by vycházel striktně ze zákonných kritérií pro úpravu výživného, mohlo by být výživné vyšší než 50 000 Kč měsíčně pro každé z dětí, tak jak navrhovala matka. Soud však právě též s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu stanovil výživné ve výši 45 000, resp. 40 000, přičemž mj. uvedl, že zvýšil výživné "pouze" na takovou částku, kterou stěžovatel před podáním aktuálního návrhu matky na zvýšení výživného sám dobrovolně nastavil tím, že dětem od roku 2012 do léta 2014 poskytoval různá plnění tak, že se jeho příspěvky pro ně včetně výživného pohybovaly přibližně právě okolo částky 40 000 - 50 000 Kč měsíčně. Soud tedy zohlednil dosavadní přístup stěžovatele k dětem a navíc zdůraznil, že stěžovatel poskytoval svá dobrovolná plnění dětem průběžně k jejich přímé spotřebě, zatímco napadeným soudním rozhodnutím je výživné rozloženo na částku splatnou k rukám matky a na částku splatnou na účet každého z dětí za účelem tvorby úspor. Uvedené závěry nelze považovat za rozporné s nálezem sp. zn. IV. ÚS 650/15.

Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stejný osud jako ústavní stížnost pak sdílí též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nelze navíc pro účely rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti presumovat, že napadené soudní rozhodnutí nebude v praxi respektováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu