IV. ÚS 145/02Usnesení ÚS ze dne 17.06.2002

IV.ÚS 145/02 ze dne 17. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 145/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 Co 89/2002, ze dne 21. 2. 2002, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město, čj. 28 C 211/2001-10, ze dne 11. 12. 2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, které mu nepřiznaly osvobození od zaplacení soudních poplatků.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, Krajský soud v Plzni svým usnesením, sp. zn. 18 Co 89/2002, ze dne 21. 2. 2002, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město, čj. 28 C 211/2001-10, ze dne 11. 12. 2001, jímž mu tento soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel má za to, že tímto postupem mu obecné soudy v rozporu s čl. 36 Listiny odňaly možnost jednat před soudem, neboť mu, jako starobnímu důchodci, který musí ze svého starobního důchodu kupovat léky v úhrnné hodnotě 6.847,- Kč, nezbývají již žádné peníze na zaplacení soudních poplatků. Tvrdí-li pak Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí, že z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že žalobkyni bylo uloženo uhradit žalovaným k rukám stěžovatele náklady řízení ve výši celkem 133.930,- Kč, pak jde o náklady řízení žalovaných a nikoliv stěžovatele, takže z toho nelze vyvozovat stěžovatelovu schopnost platit soudní poplatek. Z těchto důvodů se proto stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Jak plyne z napadených rozhodnutí osvobození od placení soudních poplatků, nebylo stěžovateli přiznáno s odůvodněním, že pro toto osvobození nebyly splněny předpoklady stanovené v ustanovení § 138 o.s.ř. K tomuto závěru pak Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí o odvolání zdůraznil, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel má vedle starobního důchodu další příjmy z advokátní praxe, což doložil na konkrétním příkladu rozhodnutí, kterým bylo Nejvyšším soudem ČR uloženo žalobkyni uhradit k rukám stěžovatele jako právního zástupce žalovaných náklady několika soudních řízení v dané věci v celkové výši 131.939,- Kč.

Také Ústavnímu soudu je známo z jeho vlastní činnosti, že stěžovatel vykonával advokátní činnost, a to v rozsahu, který lze považovat, i pokud jde o tuto činnost před Ústavním soudem, za značný. I kdyby tedy obstálo stěžovatelovo tvrzení, že musí ze svého starobního důchodu nakupovat léky v úhrnné hodnotě 6.847,- Kč zřejmě pro období jednoho měsíce, nemohlo by, vzhledem k faktu výkonu advokátní činnosti stěžovatelem, který ostatně ani sám stěžovatel v ústavní činnosti nevylučuje, nijak zpochybnit správnost závěrů obecných soudů, že stěžovatel nesplňoval podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud nemohl rovněž nepřihlédnout k okolnosti, že v daném případě výše soudního poplatku, která je s předmětnou žalobou spojena, představuje částku toliko 600,- Kč.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu