IV. ÚS 142/2000Usnesení ÚS ze dne 19.07.2002

IV.ÚS 142/2000 ze dne 19. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 142/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. P., roz. S., zastoupené JUDr. M. H, advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1999, čj. 28 Ca 258/98-38, a rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech - okresního pozemkového úřadu ze dne 3. 9. 1996, čj. 1507/96-R/4668/93/Ver, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Lesů ČR, s.p., zastoupených Mgr. J. Š., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 7. 3. 2000 a následně doplněnou předložením originálu 9. 3. 2000, jakož i podáními z 10. 3. 2000, 12. 8. 2000 a 19. 1. 2001, a která splňovala i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1999, čj. 28 Ca 258/98-38, kterým bylo v přezkumném řízení dle § 250l a K: stejnopis usnesení zaslat modře:. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech - okresního pozemkového úřadu ze dne 3. 9. 1996, čj. 1507/96-R/4668/93/Ver, jímž bylo rozhodnuto, že není vlastnicí nemovitostí v k.ú. B. zapsaných ve vložce č. 1110 zemských desek. Stěžovatelka rovněž požadovala i zrušení tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu, když dovozovala, že zmíněnými rozhodnutími byla dotčena na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl podle jejího názoru porušen taktéž čl. 90 Ústavy ČR. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti zejména zevrubným způsobem popsala průběh konfiskace předmětných nemovitostí provedené dle jejího přesvědčení na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., přičemž poukázala současně na důsledky z této konfiskace a jejího údajného nepravomocného zrušení plynoucí, když v této souvislosti s ohledem na své vývody zdůraznila nemožnost přechodu dotčených nemovitostí na stát dle zákona č. 143/1947 Sb. (o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou). Pokud se napadená rozhodnutí opírají o zjištění, že přešly na československý stát na základě tohoto právního titulu, nelze jejich závěrům o tom, že k jejich přechodu došlo mimo rozhodné období vymezené zákonem o půdě, ani v tomto případě přisvědčit, a proto stěžovatelka s ohledem na tato svá tvrzení požadovala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

V předmětné restituční věci se jednalo o již v pořadí druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze, když jeho původní (ve výrokové části obsahově totožné) rozhodnutí ze dne 26. 3. 1997, čj. 28 Ca 380/96-17, bylo k ústavní stížnosti navrhovatelky zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 207/97, neboť podle uvedeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že nebyly dány podmínky použití § 250f o.s.ř. (v tehdy platném znění), podle něhož Městský soud v Praze v řízení postupoval a rozhodl ve věci bez ústního jednání, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ. Ústavní soud se v daném řízení ztotožnil s argumenty týkajícími se právního názoru soudu stran účinků zákona č. 143/1947 Sb., nicméně konstatoval, že nemohl současně pominout tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, dle něhož veškerý majetek hlubocké větve S. byl konfiskován již podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to ještě před účinností zákona č. 143/1947 Sb., když stěžovatelka nabídla k tomuto svému tvrzení důkazy, z nichž některé byly obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Ačkoliv tato svá tvrzení sice zdůraznila teprve v řízení před Ústavním soudem, poukázal na to, že na zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., v platném znění (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), se odvolávala již v průběhu předcházejícího řízení. Své závěry uzavřel konstatováním, že Městský soud v Praze postupem podle § 250f o.s.ř. neumožnil navrhovatelce předložit soudu všechna svá tvrzení a důkazy, o něž tato svá tvrzení opírá, čímž byly porušeny principy spravedlivého procesu zaručované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na základě těchto důvodů citované rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.

Městský soud v Praze nařídil ve věci ústní jednání, v rámci něhož měla stěžovatelka, ač osobně nepřítomna, možnost se k věci prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřit. Ten zdůraznil zejména to, že škoda vznikla stěžovatelce již konfiskací, neboť formální pokus o zrušení konfiskačních vyhlášek sice byl učiněn, nicméně zrušeny fakticky nikdy nebyly, když "zrušující rozhodnutí jí nebylo doručeno". Namítl, že v případě, pokud by soud přesto dovodil přechod předmětného majetku na československý stát na základě zákona č. 143/1947 Sb., poukazuje na ust. § 32 odst. 2 zákona o půdě, dle kterého za rozhodující okamžik pro přechod vlastnictví podle zákona č. 142/1947 Sb. (o revisi první pozemkové reformy) je považováno až faktické převzetí majetku, což považuje stěžovatelka za bezdůvodnou diskriminaci své osoby ve vztahu k osobám, kterým byl majetek odňat tímto (posléze uvedeným) zákonem, neboť má za to, že k faktickému převzetí jejího majetku státem došlo koncem května 1948, tj. v rozhodném období (ve smyslu zákona o půdě), přičemž nevidí důvod, aby byla znevýhodněna K: stejnopis usnesení zaslat modře: těm, jímž bylo vlastnictví odebráno zákonem č. 142/1947 Sb. Proto požadovala, aby soud ve smyslu § 109 o.s.ř. přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 32 odst. 2 zákona o půdě ve slovech "postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.". Městský soud v Praze poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 11. 1999, čj. 28 Ca 258/98-38, tak, že citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Ve shodě se svým v dané věci předchozím zrušeným rozhodnutím setrval na názoru o přechodu předmětného majetku do vlastnictví státu z vlastnictví Dr. A. S. podle zákona č. 143/1947 Sb., a to ke dni jeho účinnosti 13. 8. 1947, z čehož též dovodil, že k tomuto přechodu došlo mimo rozhodné období stanovené zákonem o půdě. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka v tomto i jiných řízeních o restitučních nárocích (stran majetku jmenovaného) před pozemkovými úřady vždy doložila, že konfiskační vyhláška vydaná ONV v Českých Budějovicích dne 4. 10. 1945 na veškerý zemědělský majetek Dr. A. S., deklarující odnětí tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tj. před vydáním zákona č. 143/1947 Sb., byla zrušena výměrem ONV v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 1948, když tentýž výměr v odůvodnění zrušujícího výroku konstatoval, že veškerý majetek Dr. A. S. přechází na zemi Českou podle zákona č. 143/1947 Sb. a nepodléhá žádnému konfiskačnímu řízení. Námitka o nedoručení zrušujícího konfiskačního výměru původnímu vlastníku potom byla ze strany stěžovatelky v tomto stadiu řízení před městským soudem zcela nová. Ačkoliv směřovala k aplikaci restitučního zákona č. 243/1992 Sb., nemohl soud odhlédnout od skutečnosti, že lhůta k uplatnění restitučního nároku dle tohoto zákona skončila 31. 12. 1992 a stěžovatelka svůj nárok uplatnila jednotně na veškerý majetek hlubocké větve rodu S. až 29. 1. 1993, tedy ve lhůtě stanovené zákonem o půdě, nikoliv však zákonem č. 243/1992 Sb. V návaznosti na tyto závěry posoudil městský soud projednávanou věc dle příslušných ustanovení zákona o půdě prakticky totožným způsobem jako ve svém předcházejícím rozhodnutí, jehož vlastní rozhodovací důvody (dlužno dodat) pod aspektem úvah o následcích odejmutí předmětného majetku na základě zákona č. 143/1992 Sb. nezpochybnil v již citovaném nálezu ani Ústavní soud, nýbrž se s nimi naopak výslovně ztotožnil. Důvody pro postup dle § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Městský soud v Praze neshledal, přičemž své závěry i v tomto směru řádně přesvědčivým způsobem odůvodnil.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti coby účastník řízení Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu 28 Ca s poukazem na konkrétní blíže rozvedenou argumentaci uvedl, že si není vědom porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jejímiž námitkami se v intencích zákona podrobně zabýval, zejména otázkou přechodu předmětného majetku na stát, a to ze všech právních hledisek, které stěžovatelka uplatňovala, se zvláštním zřetelem k aplikaci dekretů prezidenta republiky tak, jak mu to naznačil ve zrušujícím nálezu Ústavní soud. Z uvedených důvodů účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítl.

Lesy České Republiky, s. p., jako vedlejší účastník řízení, odkázaly v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond ČR a ČEZ, a.s., se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výslovně vzdaly. Ostatní vedlejší účastníci se ve lhůtě Ústavním soudem poskytnuté k ústavní stížnosti nevyjádřily.

Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu pozemkového úřadu, jakož i spisu Městského soudu v Praze 28 Ca 258/98 a po zvážení všech okolností posuzované věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

Stěžovatelka, jak je patrno z odůvodnění jejího návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. Ve vztahu k námitkám týkajícím se aplikace příslušných ustanovení zákona o půdě se s jejími výhradami vypořádal Ústavní soud již ve zmíněném nálezu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 207/97, jakož i v celé řadě dalších rozhodnutí vydaných k návrhům stěžovatelky ve vazbě na jiná řízení, jejichž obsah a vlastní rozhodovací důvody jsou stěžovatelce zajisté dobře známy, a na která stačí pro stručnost odkázat (např. sp. zn. IV. ÚS 129/94 ze dne 9. 3. 1995).

Pro závěr o věcné správnosti napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve vztahu k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., potom postačuje již ta skutečnost z provedeného dokazování plynoucí, totiž zjištění, že stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok po lhůtě stanovené citovaným zákonem pro jeho uplatnění. Pokud Ústavní soud nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95 (publikovaném pod č. 29/1996 Sb.) zrušil mimo jiné i ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (dle něhož "oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, trvale žijící na území České republiky ...") ve slovech "trvale žijící na území České republiky", je třeba dle přesvědčení Ústavního soudu následně nově otevřenou lhůtu k uplatnění restitučního nároku uvedenou v § 11a odst. 2 citovaného zákona a vztahující se na osoby, které v důsledku absence trvalého žití nebyly oprávněnými osobami, chápat v tom smyslu, že se tato lhůta nevztahuje na osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství ČSFR (ČR) ke dni 29. 5. 1992 v § 11a odst. 1 uvedeném (resp. nejpozději ke dni 31. 12. 1992 coby konci původní lhůty k uplatnění restitučního nároku), neboť státní občanství bylo pozitivním předpokladem sine qua non pro založení postavení (statutu) oprávněné osoby od počátku nabytí účinnosti tohoto zákona a následné novelizace se jeho relevance v tomto směru nikterak nedotkly. Řečeno jinými slovy, tato nově otevřená lhůta se vztahuje toliko na ty osoby, které nesplňovaly podmínku Ústavním soudem zrušenou, nikoliv podmínku nálezem nedotčenou.

Jak je patrno z připojeného spisového materiálu, resp. z Listiny o udělení státního občanství ze dne 29. 1. 1993, č. j. VSC/2-53/39/93-5, stěžovatelka nabyla státního občanství České republiky dnem 29. 1. 1993. Přitom zmíněná nově otevřená lhůta k uplatnění restitučního nároku - jak již řečeno - dle názoru Ústavního soudu svědčí toliko těm osobám, které nemohly úspěšně uplatnit svůj restituční nárok z toho důvodu, že nesplňovaly k 29. 5. 1992 (nejpozději k 31. 12. 1992) podmínku trvalého žití Ústavním soudem v citovaném nálezu zrušenou, ale současně byly k tomuto datu občany ČSFR (ČR), neboť s touto podmínkou zákon ve svém původním znění výslovně počítá a její naplnění je (bylo) v daném případě podmínkou nutnou, na jejímž základě je konstruován pojem oprávněné osoby. Uplatnila-li tedy stěžovatelka svůj restituční nárok dne 29. 1. 1993, nelze v dané věci dospět k jinému závěru, než že ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. šlo o nárok uplatněný po lhůtě zákonem stanovené (srov. per analogiam nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 409/97, sp. zn. I. ÚS 157/98 ).

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Posuzování stěžovatelčina nároku ve smyslu dotčených restitučních zákonů bylo po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu náležitě zkoumáno a také se jí dostalo ochrany jejích práv účastníka řízení. Ústavní soud nezjistil ze soudního spisu a ani ze spisu správního orgánu žádné porušení tvrzeného základního práva ve smyslu ústavní stížnosti, a tedy mu nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. července 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu