IV. ÚS 129/06Nález ÚS ze dne 04.01.2007 K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a zásadě dobré víry ve správnost soudního rozhodnutí

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí civilního řízení, rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. V postupu spočívajícím v mechanické aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a pouhém formálním odkazu na ustanovení zákona lze spatřovat jisté prvky nahodilosti a libovůle, představující v konečném důsledku zásah do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

IV.ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007

N 2/44 SbNU 21

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a zásadě dobré víry ve správnost soudního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 4. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06 ve věci ústavní stížnosti IWG 11, s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005 č. j. 27 Co 367/2005-41, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 27 Co 367/2005, a to výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení, byla porušena základní práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 27 Co 367/2005 se ruší.

Odůvodnění:

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva plynoucí jednak z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále z čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka na základě směnečného platebního rozkazu opatřeného doložkou o právní moci podala u Okresního soudu pro Prahu-západ návrh na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníku. Okresní soud návrhu vyhověl. Ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení o nařízení exekuce. Odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech odvolacího řízení částku 54 790 Kč. V řízení před odvolacím soudem vyšlo najevo, že exekuční titul, směnečný platební rozkaz, není vykonatelný, neboť vedlejší účastník doložil, že se v inkriminované době nezdržoval na adrese, kam mu byl směnečný platební rozkaz náhradním způsobem doručen. Jelikož měl vedlejší účastník z tohoto pohledu plný úspěch ve věci, odvolací soud mu přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud neměl rozhodovat mechanicky podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale měl zhodnotit všechny okolnosti daného případu a použít při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 150 o. s. ř. Své tvrzení odůvodňuje tím, že postupovala v dobré víře ve správnost pravomocného směnečného platebního rozkazu, veřejné listiny vydané orgánem veřejné moci. Stěžovatelka měla k dispozici pouze rozhodnutí, jehož vykonatelnost byla potvrzena státem. Neměla a ani nemohla mít informace, které by právní moc a vykonatelnost předmětného směnečného platebního rozkazu zpochybňovaly. Je tedy porušením jejího práva na spravedlivý proces a v důsledku pak i práva na vlastnictví, jestliže soud nevzal tyto okolnosti v úvahu a rozhodl bez zřetele ke konkrétním skutkovým zjištěním, pouze na základě vyhodnocení zjednodušujícího faktoru úspěchu ve věci.

4. Na podporu svých závěrů stěžovatelka dále uvádí, že je to vedlejší účastník, kdo neplněním svých závazků celé soudní řízení vyvolal. Stěžovatelka sama řízení před soudem nezapříčinila a neměla ani možnost ovlivnit vznik nákladů na straně vedlejšího účastníka. Nakonec stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s otázkou účelnosti vynaložení vyčíslených nákladů řízení vedlejšího účastníka. Zároveň stěžovatelka odkazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 130).

5. V doplnění ústavní stížnosti zaslaném Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2006 pak stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že předmětný směnečný platební rozkaz byl po projednání námitek vedlejšího účastníka ponechán v platnosti.

6. Krajský soud v Praze jako účastník řízení setrval v zaslaném vyjádření na právním názoru obsaženém v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že vedlejšímu účastníku nelze klást za vinu chybné vyznačení právní moci na směnečném platebním rozkazu, a proto neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou odmítl.

7. Vedlejší účastník se svého postavení v řízení o ústavní stížnosti vzdal.

8. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.

II.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud ve své judikatuře k problematice rozhodování o nákladech řízení opakovaně vyslovil, že je třeba k tomuto rozhodování přistupovat jako k integrální součásti soudního řízení jako celku (srov. nález sp. zn. II. ÚS 557/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 68, sp. zn. II. ÚS 153/06, uveřejněn tamtéž, svazek 41, nález č. 127, sp. zn. II. ÚS 314/05, uveřejněn tamtéž, svazek 41, nález č. 86). Pokud kritéria pro rozhodnutí o nákladech řízení nevyplývají ze skutkových zjištění učiněných v daném případě, toto rozhodnutí pak nese prvky libovůle a je s to vyvolat zásah do sféry základních práv účastníka řízení.

11. V posuzovaném případě soud aplikoval pouze kritérium úspěchu ve věci, když dospěl k závěru, že zde nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Přitom ustanovení § 150 o. s. ř. je nástrojem, který soudu umožňuje dospět ke spravedlivějšímu a vyváženějšímu rozhodnutí v situacích, kdy použití jediného kritéria, výsledku sporu, může být velmi zkreslující. Okolnosti, které jsou právně významné pro rozhodnutí ve věci samé, nemusejí bezpodmínečně dávat odpověď i na otázku spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení. Z toho důvodu není rozhodování pouze na základě výsledku sporu a za situace, kdy tento výsledek není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, postupem šetřícím základní právo na spravedlivost procesu jako celku. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků, a to zvláště pokud tak postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok státněmocensky aprobuje.

12. Jak Ústavnísoud uvedl již ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 130), při výkladu a aplikaci § 150 o. s. ř. je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy České republiky). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také skutečnosti týkající se věci jako takové. Mezi takto zvažované skutečnosti je třeba zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou a o jejíž existenci se stěžovatelka neměla možnost dozvědět, když orgánem veřejné moci byl exekuční titul označen za vykonatelný.

13. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění opřeného o konkrétní okolnosti daného případu dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok usoudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí včetně vyznačení doložky právní moci. Ústavní soud přitom nepřehlíží, že uvedené záruky platí i pro povinného. Za dané situace by nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť to nebylo ani jeho zaviněním, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně. K této problematice Ústavní soud v minulosti uvedl, že důvěra v soudní rozhodnutí a reálná vynutitelnosti práva patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131).

14. Jestliže důvodem pro uložení povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku byl podle obecnéhosoudu neúspěch ve věci a jestliže tento neúspěch byl cele způsoben pochybením jiného státního orgánu, Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat, že tímto postupem bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Postup samotný představuje porušení základního práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve svém důsledku pak napadené rozhodnutí znamená i porušení základního práva stěžovatelky na vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

15. Ústavnísoud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.