IV. ÚS 1262/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2015

IV.ÚS 1262/15 ze dne 23. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Grety Comeyne, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 23 Cdo 524/2013-485, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 64 Co 180/2012-437, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 2012, č. j. 21 C 172/2009-380, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 3. 6. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala po žalovaném Ing. Jaroslavu Krajníkovi (zde vedlejší účastník) vydání koně belgického teplokrevníka jménem "Elton von Rocherath", event. zaplacení částky ve výši 839.300,- Kč. V žalobě uvedla, že je vlastnicí tohoto koně, kterého svěřila k ustájení a výcviku Vladimíru Treterovi. Tento však zvíře prodal žalovanému, aniž by byl oprávněn či pověřen převádět vlastnické právo k němu nebo zřizovat k němu práva třetích osob.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 poté, co jeho původní rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 64 Co 156/2010-195, zrušeno, rozhodl o podané žalobě svým rozsudkem ze dne 9. 1. 2012, č. j. 21 C 172/2009-380, tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení. K tomu uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, kdo byl původním vlastníkem předmětného koně, zda jím byla skutečně stěžovatelka, nebo naopak svědek Tretera. Soud prvního stupně však toto zjištění pro rozhodnutí v projednávané věci nepovažoval za nezbytné, když dle jeho názoru vedlejší účastník nabyl vlastnictví k předmětnému koni na základě kupní smlouvy, na níž se vztahují příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), tedy i ustanovení § 446, dle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že podmínka dobré víry na straně vedlejšího účastníka byla při uzavírání předmětné kupní smlouvy splněna, když vedlejší účastník prostřednictvím své dcery, která o koupi koně s prodávajícím jednala, vynaložil veškeré dostupné možnosti k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je oprávněn převést vlastnictví k předmětu koupě. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vedlejší účastník nezanedbal náležitou péči ve smyslu § 446 obchodního zákoníku a v souladu s tímto ustanovením se stal vlastníkem předmětného koně, a to bez ohledu na to, zda jeho původním vlastníkem byla stěžovatelka nebo svědek Tretera.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 64 Co 180/2012-437, potvrzeno, když odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětnému koni v dobré víře, že jej nabývá od vlastníka.

5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 23 Cdo 524/2013-485, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád").

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítala, že vedlejší účastník nejednal v rámci uzavírání předmětné kupní smlouvy s náležitou obezřetností a tedy nemohl vlastnické právo k předmětnému koni nabýt. Soudu prvního stupně i soudu odvolacímu stěžovatelka vytkla, že tyto se mýlí, pokud uzavřely, že dobrá víra na straně nabyvatele se předpokládá, přičemž stěžovatelka byla povinna prokázat opak, tj. že vedlejší účastník coby kupující věděl o tom, že prodávající nebyl vlastníkem předmětného koně a nebyl oprávněn jej prodat. Tento závěr pak stěžovatelka označila za rozporný s právními závěry vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítla, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádal s námitkou stěžovatelky stran rozporu závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009. Soudům všech stupňů pak stěžovatelka vytkla, že tyto nepostupovaly nestranně, když nekriticky vyhodnotily víru vedlejšího účastníka při uzavírání smlouvy jako dobrou, ignorovaly provedené důkazy, porušily zásadu volného hodnocení důkazů a nevypořádaly se s její námitkou, že pokud vedlejší účastník kupoval koně z důvodu hobby své dcery, měla se předmětná kupní smlouva řídit příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), namísto ustanoveními zákoníku obchodního.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

9. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko pokračující polemika stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak s jejich právním závěrem stran dobré víry Ing. Jaroslava Krajníka při uzavírání předmětné kupní smlouvy. V této souvislosti stěžovatelka obecným soudů vytýkala zejména nesprávné hodnocení rozhodných skutečností, jakož i nesprávnost právního závěru, že v případech dle § 446 obchodního zákoníku se dobrá víra u nabyvatele předpokládá, pokud není prokázán opak. Tento právní závěr pak dle názoru stěžovatelky není správný, když dobrá víra se ve výše uvedených případech nabytí od neoprávněného nepředpokládá, ale dokazuje, přičemž důkazní břemeno tíží nabyvatele (v nyní souzené věci tedy vedlejšího účastníka).

10. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudů mohl vytknout.

11. Jde-li o námitku stran nesprávného hodnocení rozhodných skutečností a porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 občanského soudního řádu, pak Ústavní soud tuto námitku neshledal důvodnou. Ústavní soud má především za to, že soudy všech stupňů svá rozhodnutí zcela logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily, přičemž vyložily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním. Ústavní soud přitom nedospěl k závěru, že by obecné soudy v nyní posuzované věci při svém rozhodování vybočily ze zákonného rámce, či že by se tak dokonce stalo způsobem natolik extrémním, že by jejich rozhodnutí byla očividně nespravedlivá a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)]. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani rozsáhlá argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti, neboť výhrady proti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy zásadně postrádají ústavní rozměr, jak již bylo naznačeno výše. Nejinak je tomu i v právě projednávané věci. Důvod pro kasační zásah tak Ústavní soud neshledal.

12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že soudy vyložily ustanovení § 446 obchodního zákoníku způsobem, který je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Stěžovatelka v této souvislosti obecným soudů vytýkala, že tyto na ni v rozporu s dosavadní judikaturou (zejména pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009) nesprávně přenesly důkazní břemeno stran prokázání neexistence dobré víry Ing. Jaroslava Krajníka při uzavírání předmětné kupní smlouvy, když dle názoru stěžovatelky to měl být naopak Ing. Krajník, kdo měl svou dobrou víru prokázat. V této souvislosti lze stěžovatelce přisvědčit v tom smyslu, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu stojí ve vztahu k posouzení dobré víry nabyvatele, který své vlastnické právo nabývá postupem dle § 446 obchodního zákoníku, na stanovisku, že "v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího tudíž nese v těchto případech vždy on sám" [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, nebo ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2569/2010, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 (U 30/23 SbNU 365)]. Stěžovatelce však již nelze přisvědčit, pokud tato tvrdí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou s výše naznačeným závěrem v rozporu. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, byla otázka, zda Ing. Krajník byl při uzavírání předmětné kupní smlouvy v dobré víře, že prodávající Vladimír Tretera je vlastníkem předmětu koupě, předmětem dokazování, když soudy se v jeho rámci zabývaly tím, zda Ing. Krajník vynaložil veškeré dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést na něj vlastnictví k předmětu koupě. Soudy přitom dospěly k závěru, že Ing. Krajník tuto svou dobrou víru prokázal (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu), nikoli k závěru, že tato dobrá víra se předpokládá, přičemž důkazní břemeno stran opačného závěru tížilo stěžovatelku, která však své důkazní břemeno neunesla, jak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesprávně uvádí.

13. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud na str. 5 svého rozhodnutí uvedl následující: "Předpokladem nabytí vlastnictví kupujícím je jen jeho dobrá víra v době uzavření smlouvy. Dobrá víra se přitom předpokládá a k tomu, aby kupující nenabyl vlastnictví, musí být prokázáno, že věděl o tom, že prodávající nebyl vlastníkem a nebyl oprávněn zboží ani prodat." To proto, že byť odvolací soud tento judikatorní závěr, který se však váže toliko k těm případům, kdy o dobré víře nabyvatele neexistují sebemenší pochybnosti, sice obecně cituje, avšak následně z něj nevychází, když se naopak zabývá tím, zda Ing. Krajník jako nabyvatel svou dobrou víru prokázal, nikoli tím, zda stěžovatelka prokázala opak.

14. Jde-li o námitku, dle níž se obecné soudy nezabývaly tvrzením stěžovatelky, že předmětná kupní smlouva by se měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku namísto ustanoveními zákoníku obchodního, neboť vedlejší účastník předmětného koně kupoval z důvodu hobby své dcery, pak ani tuto Ústavní soud neshledal důvodnou, neboť z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že režimem předmětné smlouvy se soudy zabývaly, přičemž své závěry též řádně odůvodnily. Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění těchto rozhodnutí pouze odkazuje.

15. Ústavní soud pak konečně nemá ani za to, že by rozhodnutí dovolacího soudu nebylo řádně odůvodněno, jak tvrdila stěžovatelka. Ústavní soud je naopak toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zcela v souladu s § 243c odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť toto odůvodnění plně vyhovuje požadavkům v tomto ustanovení obsaženým.

V.

16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu