IV. ÚS 126/2000Usnesení ÚS ze dne 12.09.2000

IV.ÚS 126/2000 ze dne 12. 9. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. M., V. M., a J. S., zastoupených JUDr. P. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 1999, č.j. 25 Co 899/98-214, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a za vedlejšího účastenství s.p. Silnice Hradec Králové, v likvidaci,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 2. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 1999, č.j. 25 Co 899/98-214, kterým byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba proti vedlejšímu účastníkovi S., s. p., kterou se domáhali provedení rekultivace kamenolomu na restituovaných pozemcích v k. ú. U. a uložení povinnosti žalovanému složit na účet stěžovatelů peněžní částku odpovídající výši finančních nákladů na rekultivaci s tím, že stěžovatelé zajistí rekultivaci sami. Odvolací soud takto rozhodl po zjištění, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se žalovaný vedlejší účastník zavázal rekultivaci provést. Poukázal též na ust. § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Stejně tak zákon č. 229/1991 Sb. neupravuje nárok oprávněných osob proti povinné osobě na rekultivaci vydaných nemovitostí.

Stěžovatelé tvrdí, že oběma rozsudky obecných soudů byla porušena jejich práva garantovaná Ústavou České republiky("Ústava") a Listinou základních práv a svobod ("Listina"). Porušení čl. 4 odst. 1 Listiny spatřují v tom, že napadeným rozsudkem jim bylo odepřeno právo domáhat se po vedlejším účastníku provedení rekultivací, přičemž jde o povinnost, která vyplývá z horního zákona č. 44/1988 Sb. a má ji ten, kdo na pozemcích těžil, bez ohledu na vlastnická práva. Takto byla zákonná povinnost provést po těžbě rekultivaci fakticky přenesena na ně, v čemž stěžovatelé spatřují další křivdu, vedle skutečnosti, že původně odňatá lesní půda jim byla vrácena zdevastovaná jako kamenolom. Stěžovatelé dále tvrdí, aniž by svá tvrzení odůvodnili podrobnější ústavněprávní argumentací, že obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy. Poukázali na judikaturu Ústavního soudu týkající se konformity interpretace právních norem orgány veřejné moci s ústavními předpisy. Dle jejich přesvědčení z žádného právního předpisu nevyplývá, že subjekt, který prováděl těžbu na pozemcích, je změnou vlastnických práv zproštěn povinnosti rekultivovat je, přičemž stěžovatelé tuto povinnost mít nemohou, neboť jejím nositelem je pouze ten, kdo těžil.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody vedoucí k vydání napadeného rozsudku jsou vyjádřeny v jeho odůvodnění.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 C 52/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Tento závěr opírá Ústavní soud o následující uvážení.

Především je třeba uvést, že u obou stran sporu (a částečně i u obecných soudů) došlo k nedostatečnému rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní stránky věci. Podaná žaloba s petitem, požadujícím po žalované straně složení finanční částky na rekultivaci vydaných pozemků, dala vztahu určitý občanskoprávní rozměr, a v tomto směru nelze obecným soudům vytknout, že se věcí zabývaly meritorně. Na druhé straně však nelze nevidět, že řešení je třeba hledat především v oblasti práva správního, konkrétně pak v horním zákoně č. 44/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 32 odst. 4 horního zákona jsou organizace, které podle něj postupují, povinny, mimo jiné, vypracovat plán zajištění nebo likvidace lomu. Není sporu o tom, že tuto povinnost má i nadále, a to bez ohledu na vydání pozemků v restitučním řízení, vedlejší účastník. Z ustanovení § 33 odst. 1 a odst. 2 horního zákona pak plyne, že případné střety zájmů mají být především řešeny dohodou, která vyžaduje schválení okresním úřadem. Nedojde-li k takové dohodě (což je v dané věci evidentní), rozhoduje dle § 33 odst. 3 tohoto zákona příslušné ministerstvo, jímž je podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 2/1969 Sb. Ministerstvo průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem životního prostředí a dalšími orgány státní správy. Samotné zajištění nebo likvidaci lomu pak povoluje obvodní báňský úřad podle § 10 odst. 6 zákona č. 61/1988 Sb., v platném znění (pokud jde o vyhrazené nerosty), resp. podle ustanovení § 19 odst. 1 tohoto zákona (u nerostů nevyhrazených).

Z výše uvedeného je zřejmé, že povinnost bývalé těžební organizace trvá a není sporu o tom, že správní řízení v tomto směru mohou vyvolat i stěžovatelé jako vlastníci dotčených pozemků. Jiná věc je, jaký bude výsledek tohoto řízení, když z obsahu soudního spisu je zřejmé, že existují výhrady ze strany orgánů ochrany životního prostředí. Je však evidentní, že případné zrušení soudního rozhodnutí napadeného ústavní stížností by existující stav nijak nezměnilo, a bylo by v rozporu s principem efektivity, jakkoliv lze připustit, že soud mohl a měl v části směřující k uložení povinnosti rekultivovat, řízení zastavit, a to pro nedostatek pravomoci soudu. To však neposouvá celou věc do neústavních mezí.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 9. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu