IV. ÚS 123/05Usnesení ÚS ze dne 20.03.2006

IV.ÚS 123/05 ze dne 20. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 4 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, jímž byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu § 158 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), v souběhu s trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákona; obou trestných činů se měl stěžovatel dopustit formou pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatel uvedl, že jeho ústavní stížnost směřuje primárně proti rozhodnutí dovolacího soudu a sekundárně proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ačkoliv tento dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčí tvrzený dovolací důvod, když jeho námitky odmítl jako tzv. námitky skutkové, podrobně se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zabýval, a to způsobem, jímž v podstatě přisvědčoval závěrům odvolacího a nalézacího soudu. Dle názoru stěžovatele se postup dovolacího soudu může jevit jako účelový, a to tím spíše, že se dovolací soud v jeho důsledku s vlastními dovolacími námitkami nevypořádal.

Pochybení obecných soudů stěžovatel spatřoval v rovině věcné a v rovině procesní. Ve věcné rovině stěžovatel namítal, že nelze vystavět právní závěr o vině na skutkových zjištěních nemajících dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Trestná činnost stěžovatele, za níž byl odsouzen, měla, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel, využívaje svého postavení vedoucího III. odboru Krajského úřadu vyšetřování Brno, resp. vyšetřovatele Městského úřadu vyšetřování Brno, společně se svým podřízeným, resp. spolupracovníkem, Mgr. M., dne 19. 1. 1999 v rozporu s platnými předpisy ve spalovně komunálního odpadu v Brně, Jedovnická 2, zlikvidoval sportovní tašky, jež měly obsahovat 81,85 kg heroinu, zajištěného dne 28. 5. 1998 na hraničním přechodu v Lanžhotě, přičemž nejméně 5 kg heroinu v tržní ceně 4 milionů Kč spálením zničeno nebylo. Stěžovatel a Mgr. M. měli jednat s úmyslem ponechat si heroin za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž o tomto prodeji následně Mgr. M. jednal s dalšími osobami. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na skutkové zjištění nalézacího soudu, že nejméně 5 kg heroinu v tržní ceně 4 mil. Kč nebylo spálením zničeno, a konstatuje, že pro toto zjištění není v provedeném dokazování žádný relevantní podklad. Orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo ztotožnit heroin likvidovaný dne 19. 1. 1999 s heroinem zajištěným v jiných trestních věcech, není tedy možno postavit najisto, že dne 19. 1. 1999 nebyla část heroinu zlikvidována. Dle názoru stěžovatele se takto skutková zjištění, resp. vyvozené právní závěry, ocitly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž zpochybnil závěry obecných soudů, týkající se subjektivní stránky jednání stěžovatele, když konstatoval, že se žádný z orgánů činných v trestním řízení nevypořádal s variantou, že se stěžovatel stal nástrojem jednání třetí osoby a nevěděl, že část drogy, určené ke zničení, spálena být nemá.

Pokud jde o procesní rovinu, spatřuje stěžovatel pochybení orgánů činných v trestním řízení v popisu skutku, pro který byl stíhán. Popis skutku byl v průběhu přípravného řízení neustále upravován, aniž by dostatečně zřetelně postihoval jednotlivé části údajného trestního jednání stěžovatele a přiřazoval jim odpovídající právní význam ve smyslu skutkové podstaty daného trestného činu. Dále měl stěžovatel za to, že obdobnými nedostatky trpí i skutková část výroku, jež obsahuje nejasné formulace a popis jednotlivých částí jednání stěžovatele, aniž by ve vztahu k nim bylo přiřazeno zavinění a konkrétní skutková podstata. Zavinění i skutkové podstaty jsou v napadeném rozhodnutí formulovány pouze v obecné rovině v rámci právní části výroku rozsudku.

Za závažné pochybení v procesní rovině považoval stěžovatel rovněž užití záznamů o provozu telekomunikačního zařízení (odposlechů) jako důkazu v trestním řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že obecné soudy neměly k dispozici vlastní záznam, nýbrž pouze kopie v podobě magnetofonových nahrávek, které jako důkaz sloužit nemohou. Stěžovatel dále poukázal na absenci protokolu o nakládání se záznamem po jeho pořízení ve smyslu § 88 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), resp. ve smyslu § 55 trestního řádu. Existence takového protokolu je dle jeho názoru nezbytnou podmínkou soudní kontroly za situace, kdy původní záznamy byly zničeny. Jestliže takový protokol neexistuje, pak nelze s jistotou říci, že k manipulaci s předmětnými záznamy nedošlo. V souvislosti s odposlechy stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že žádný hovor ani jeho přepis neobsahuje informaci o jakémkoli jednání stěžovatele souvisejícím s trestnou činností, a dále na skutečnost, že jako důkaz nebyl použit žádný z hovorů vedených stěžovatelem.

V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel provedl výčet procesních pochybení, jež dle jeho přesvědčení vypovídají "přinejmenším o duchu (stylu) rozhodování obecných soudů" a o míře, v níž byla v průběhu trestního řízení šetřena jeho ústavně zaručená práva.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 4. 2005 pak stěžovatel upřesnil petit své ústavní stížnosti, přičemž rovněž zdůraznil, že se v jeho případě nejedná o pouhou polemiku se závěry obecných soudů a že důvody protiústavnosti napadených rozhodnutí uváděné v jeho ústavní stížnosti jsou odlišné než u ústavní stížnosti Mgr. M., ačkoliv by jinak mezi oběma případy mohla být hledána souvislost. S ohledem na důvody uvedené v podání ze dne 4. 3. 2005 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a fotokopie částí spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 47 T 4/99, a to konkrétně sdělení obvinění stěžovateli ze dne 28. 6. 1999 a obžalobu ze dne 6. 12. 1999.

Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření shodně uvedly, že námitky vznesené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty, jež stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky, když konstatoval, že se námitkami stěžovatele, týkajícími se tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zabýval na str. 8-11 usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004. K ostatním námitkám stěžovatele Nejvyšší soud stanovisko nezaujal, neboť dle jeho názoru přesahují rámec jeho přezkumné kompetence vymezený specifikovaným dovolacím důvodem. V závěru svých vyjádření obecné soudy shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud v Ostravě v této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 122/05, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost Mgr. M. a v němž se Ústavní soud zabýval námitkami obdobnými těm, jež vznesl stěžovatel.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo.

Právní zástupce stěžovatele byl s vyjádřeními účastníků řízení seznámen, jak patrno z úředního záznamu ze dne 29. 7. 2005 o nahlédnutí do spisu, sp. zn. IV. ÚS 123/05, a z toho, že na tato vyjádření reagoval stručnou replikou, v níž uvedl, že na ústavní stížnosti trvá, proto Ústavní soud již nezasílal tato vyjádření stěžovateli na vědomí.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, vůči němuž ústavní stížnost směřovala v prvé řadě, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud nadbytečně zabýval skutkovými zjištěními obecných soudů a fakticky se nevypořádal s námitkami vznesenými v dovolání. Nejvyšší soud se v rámci vymezeného dovolacího důvodu, tedy nesprávné hmotněprávní kvalifikace skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zabýval trestností jednání stěžovatele, formou a stadiem trestné činnosti, tvrzenými nedostatky v popisu skutku ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu a údajnou nesprávnou aplikací zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval skutkový stav zjištěný v rámci řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, a v návaznosti na něj vedl úvahy o správnosti kvalifikace skutku. Tímto způsobem se dovolací soud vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by podroboval přezkumu skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu či je jakkoliv přehodnocoval. Námitky stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí tedy nutno hodnotit jako nedůvodné.

Pokud jde o rovinu, jíž stěžovatel vymezil jako rovinu věcnou, připomíná Ústavní soud, že mu dle ustálené judikatury zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. To se týká rovněž určení množství drogy, jež nebylo dne 19. 1. 1999 zničeno spálením (str. 153-154 rozsudku krajského soudu), stejně jako podílu stěžovatele na tom, že ke zničení části heroinu nedošlo (zejm. str. 65 a str. 79 rozsudku). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením pak Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Pokud jde o námitky vztahující se k popisu skutku, dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že výrok o vině obsahuje i část jednání, které je samo o sobě právně irelevantní, avšak dokresluje okolnosti případu a podmínky, které stěžovatel využil ke spáchání trestného činu (str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). S ohledem na to, že se jedná o jednání právně irelevantní, není nutné a ostatně ani možné formulovat ve vztahu k tomuto jednání zavinění či trestněprávní kvalifikaci. Podstatné je, že jsou oba tyto aspekty přítomny u právně relevantních částí jednání stěžovatele. Pokud jde o tvrzené nedostatky v popisu skutku ve sdělení obvinění, krajský soud se tímto problémem zabýval a dospěl k závěru, že k porušení práv stěžovatele nedošlo (str. 14 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud se po přezkoumání vyžádaných částí spisu krajského soudu, sp. zn. 47 T 4/99, s tímto hodnocením ztotožnil.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce týkající se nepoužitelnosti kopií odposlechů telefonických hovorů. Shodným problémem se ostatně Ústavní soud zabýval i v usnesení, sp. zn. IV. ÚS 122/05, v němž konstatoval, že krajský soud věnoval řešení předmětné otázky náležitou péči (zejm. str. 127-129 rozsudku), a to jak při objasňování otázky zničených nahrávek (str. 132-135 rozsudku), tak při upřesnění totožnosti mluvčích (str. 136-139 a 152 rozsudku). Vzhledem k okolnostem případu postupoval krajský soud obezřetně, na základě svědeckých výpovědí odstranil nejasnosti, které mohly vyplývat z nedostatků protokolace týkající se odposlechů (str. 130-132 rozsudku). Stejně tak byly objasněny i nesrovnalosti v tzv. observačních protokolech (str. 143-149). Jestliže soud za této situace vyzval stěžovatele, aby doložil své tvrzení, že s odposlechy bylo manipulováno, nelze v tom spatřovat přenášení důkazního břemene, které je v rozporu s právem na spravedlivý proces, resp. s rovným postavením obžaloby a obhajoby. Ústavní soud nemá ani v tomto případě důvod se od výše uvedeného závěru odchýlit, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy neshledal.

Co se týče výčtu procesních pochybení, uváděných v závěru ústavní stížnosti jako "skutečnosti vypovídající o duchu (stylu) rozhodování obecných soudů", i v tomto případě se jednalo o námitky uplatněné již v předchozím průběhu řízení, s nimiž se uspokojivě vypořádal již soud prvního stupně (str. 16-21 a str. 132 rozsudku).

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 3. 2006

Vlasta Formánkovápředsedkyně senátu