IV. ÚS 1222/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

IV.ÚS 1222/15 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ivana Štípka, právně zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Jansová Veverka Kladno, náměstí Starosty Pavla 40, směřující proti usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. února 2015, č.j. 0 Nt 2002/2015-72, a Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2015, č.j. 14 To 144/2015-114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Citovaným usnesením Okresního soudu Praha - východ byl stěžovatel, jakož i další osoby, vzat do vazby podle ustanovení § 67 písmen a), b) a c) trestního řádu. Následnou stížnost Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně popsal průběh řízení před soudem prvého stupně a uvedl, že tento soud pochybil, když o vazbě rozhodoval, aniž by stěžovatel, a další obvinění, měl možnost seznámit se s obsahem spisu. Před zahájením vazebního zasedání tuto možnost orgány činné v trestním řízení stěžovateli neposkytly "z technických důvodů", ve vazebním zasedání pak byly požadavky na důkladné seznámení se kráceny s ohledem na čas, který od podání návrhu na vzetí do vazby soudu plynul. Soud sice dal obhájcům možnost nahlédnout do spisu, při přednesu závěrečných návrhů však vyšlo najevo, že poskytnutý spis nebyl kompletní. Obhájce namítal, že ve vazebním zasedání nebyl proveden žádný důkaz, který by podporoval podezření, že stěžovatel je pachatelem, případně že existuje důvod útěkové vazby. Závěrečný návrh byl soudem urychlován s ohledem na čas, rovněž tak závěrečný návrh stěžovatele, jemuž bylo odebráno slovo. Stížnostní námitky stěžovatele pak měl krajský soud nesprávně odmítnout a podpořil protizákonný postup soudu prvého stupně.

Stěžovateli není z jemu známých podkladů patrno, proč je právě on stíhán a na základě čeho se tak děje vazební formou. Stěžovatel poukazuje na důvod, pro který mu bylo odepřeno nahlédnout do spisu. Nestalo se tak s ohledem na utajené informace, ale na "technické možnosti", což je dle stěžovatele nepřípustné. Ani před soudem mu tato možnost nebyla poskytnuta v dostatečné míře proto, aby proti nim mohl účinně brojit. Podle stěžovatele neobstojí závěr, podle kterého je dostačující, má-li spisový materiál soud. Vazební zasedání bylo zakotveno právě proto, aby i toto řízení mělo kontradiktorní charakter.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí s postupem soudkyně okresního soudu, která mu bránila uvést všechny své námitky s odkazem na končící lhůtu. Podle stěžovatele se v řízení nechoval obstrukčně, aby měl soud důvod k takovému postupu. Prodlení orgánů činných v trestním řízení není možné přenášet na stíhané osoby, zejména jde-li o rozhodování o osobní svobodě. Soudkyně měla nařídit jednání na dřívější dobu, zejména byla-li si vědoma rozsahu a závažnosti věci.

Ke svým námitkám stěžovatel odkázal i na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2835/14, a sp. zn. I. ÚS 2208/13. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Praze se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předseda senátu 14 To Ústavnímu soudu sdělil, že předloženými námitkami stěžovatele se stížností soud již zabýval v napadeném usnesení, na něž odkazuje, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž vyjádření Okresního soudu Praha - východ, která zaslala příslušná soudkyně. Ta uvedla, že plně odkazuje na písemné odůvodnění usnesení soudu prvého stupně i stížnostního soudu, v nichž se tyto soudy námitkami stěžovatele již zabývaly. Nadto konstatovala okolnosti, za nichž soud rozhodoval, obstrukce obhajoby, tvrzená zdravotní indispozice jednoho z obviněných. Poukázala rovněž na fakt, že ještě 16 hodin po podání návrhu neměla, přes urgence, k dispozici všechny výslechy a výpovědi, a rovněž jí bylo sděleno, že eskorta nebude možná dříve, než 5 hodin před vypršením lhůty k rozhodnutí o vazbě.

S ohledem na obsah vyjádření Ústavní soud tato k případné replice nezasílal. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.

Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, se podává, že proti stěžovateli, a dalším 28 osobám, bylo usnesením ze dne 3. února 2015, č.j. OKFK-4415-260/TČ-2014-251202-C, zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odstavců 1, 2 písmeno a) a 3 trestního zákoníku, ve formě organizátorství dle ustanovení § 24 odstavce 1 písmeno a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle ustanovení § 21 trestního zákoníku. Dle zjištění přitom výše neoprávněně nárokovaného odpočtu DPH v případě stěžovatele a dalšího jednoho spoluobviněného měla dosáhnout výše 289 963 667,- Kč, z čehož bylo vyplaceno 282 300 819,- Kč.

Vazební zasedání týkající se čtyř osob trvalo do rozhodnutí o vzetí stěžovatele (i dalších) do vazby bezmála 5 hodin. V průběhu této doby byla poskytnuta možnost seznámit se s obsahem spisu (cca 80 minut). S výjimkou jednoho spoluobviněného, propuštěného na svobodu, zbývající odmítli vypovídat.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal zkrácení v právu na obhajobu, průtahy ze strany soudu, možnost vyjádřit se k věci v dostatečném rozsahu, neprovedení dokazování, nepřezkoumatelnost závěrů soudu a nedůvodnost útěkové vazby. Jeho námitky tedy směřovaly výhradně proti postupu soudu prvého stupně, stížnostnímu soudu vytkl pouze to, že jeho stížnost zamítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí o vzetí do vazby stížností, odůvodněnou, obdobně jako ústavní stížnost, v níž sám konstatuje zopakování svých námitek. Krajský soud se jí zabýval a dospěl k přesvědčení o správnosti rozhodnutí o vzetí do vazby. Zohlednil přitom námitky stěžovatel a vypořádal se s nimi dostatečně a důkladně. Za dané situace tedy krajský soud shledal vazbu stěžovatele jako důvodný a efektivní nástroj vedoucí k šetření či došetření trestné činnosti.

Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvedl, jaké důvody prokazují závěr soudu prvého stupně o důvodnosti vazby, a to s ohledem na vazby stěžovatele i dalších spoluobviněných osob; existenci dosud neustanovených a nevyslechnutých svědků; fakt, že částka, kterou měli trestnou činností získat, umožnuje učinit závěr o naplnění vazebních důvodů. Stížnostní soud se také dostatečně podrobně zabýval zhodnocením průběhu vazebního zasedání a rozborem využití času stěžovatelem (a dalšími) k hájení svých práv, respektive úkony vedoucími k protahování vazebního zasedání. Krajský soud se vypořádal s veškerými námitkami způsobem, k němuž Ústavní soud nemá potřebu nic dalšího dodávat.

O omezení osobní svobody stěžovatel bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů. Soudy přezkoumaly okolnosti případu ve vazebním zasedání a dospěly k závěru o důvodnosti vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o zásahu Okresního soudu Praha - východ či Krajského soudu v Praze do jeho zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Jak Ústavní soud zjistil, v současné době probíhá řízení o stížnosti stěžovatele do usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. dubna 2015, č.j. 0 Nt 2602/2015-19, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, s tím, že tato nadále trvá, a to dle ustanovení § 67 písmen a) a c) trestního řádu; nebyla přijata peněžitá záruka třetí osoby; a vazba nebyla nahrazena dohledem probačního úředníka.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu