IV. ÚS 122/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

IV.ÚS 122/19 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele doc. RNDr. Davida Bartla, Ph.D., zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 21 Cdo 3183/2018-119 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2018 č. j. 16 Co 39/2018-89, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a veřejné vysoké školy Ostravská univerzita, sídlem Dvořákova 138/7, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do práva na práci zakotveného v čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt").

2. Rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 26 C 185/2017-50 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovateli (jako žalovanému) domáhala určení, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou, a vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 16 800 Kč.

3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změnil tak, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro prodloužení pracovního poměru mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou do 31. 3. 2017, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 600 Kč. Krajský soud k tomu uvedl, že pracovní poměr mezi účastníky byl Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 prodloužen na dobu určitou do 31. 3. 2012, že se [viz čl. VI zákona č. 110/2009 Sb.] proto neuplatní § 70 odst. 4 věta první a druhá zákona o vysokých školách ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 (viz čl. VI zákona č. 110/2009 Sb.; pozn.: uplatní se tedy ve znění účinném do 31. 12. 2009). Ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách bylo vypuštěno novelou provedenou zákonem č. 365/2011 Sb., přičemž vzhledem k jeho čl. X se v daném případě použijí "dosavadní právní předpisy", tj. zákon o vysokých školách účinný do 31. 12. 2009, který možnost tzv. řetězení a dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou neomezoval. Došlo-li však k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou počínaje dnem 1. 1. 2012, řídil se tento pracovněprávní vztah již "novými předpisy", tj. § 39 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen "zákoník práce"), podle něhož lze pracovní poměr prodloužit ještě dvakrát. Zde byl pracovní poměr Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 prodloužen o další 3 roky (do 31. 3. 2015) a dohodou č. 8 ze dne 14. 1. 2015 o další dva roky (do 31. 3. 2017), a tudíž zákonné podmínky pro prodloužení pracovního poměru byly splněny.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2003, byl - s ohledem na neplatnost ujednání o době trvání pracovního poměru [§ 30 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004] - uzavřen na dobu neurčitou. Od 1. 4. 2005 však byl změněn na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 a od 1. 4. 2006 došlo k jeho prodloužení do 31. 3. 2007. Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 mohl být znovu prodloužen (do 31. 3. 2012). Z čl. X zákona č. 365/2011 Sb. pak Nejvyšší soud vyvodil, že pracovní poměry na dobu určitou, které byly opakovaně sjednány nebo prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily "dosavadními předpisy", takže novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru na tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011; došlo-li však k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru po 31. 12. 2011, řídil se tento vztah "novými předpisy", tj. § 39 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012. V takovém případě mohlo jít o platný právní úkon jen nepřesahovala-li další dohodnutá doba tři roky a ode dne vzniku pracovního poměru mohl být opakován nejvýše dvakrát, kdy počet opakování nutno uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru po 31. 12. 2011, a to s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na jeho čl. X. Současně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovu námitku, že na projednávanou věc dopadá nikoliv čl. X, ale čl. II bod 1 uvedeného zákona, a dále konstatoval, že ujednání o prodloužení pracovního poměru nebylo až do 31. 3. 2012 právní úpravou doby trvání pracovního poměru účinnou od 1. 1. 2012 dotčeno, a pracovní poměr se proto řídil i po 31. 12. 2011 (a to až do 31. 3. 2012, kdy měla uplynout sjednaná doba jeho trvání) podle zmíněného čl. X právními předpisy dopadajícími na něj před datem 1. 1. 2012 (tj. § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jestliže účastníci uzavřeli po 31. 12. 2011 Dohodu o změně pracovní smlouvy č. 5 a č. 8, postupovali v souladu s § 39 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jej krajský soud v souvislosti s tvrzením o nerovném zacházení nevyslechl (§ 131 odst. 1 o. s. ř.), vyslechl však děkana Hradeckého, a to navíc nikoliv jako účastníka [§ 24 odst. 1 písm. e), § 28 zákona o vysokých školách], ale jako svědka. Tím porušil zásadu audiatur et altera pars. Krajský soud nadto nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ohledně tvrzení a důkazů o nerovném zacházení při sjednání doby určité v Dohodě o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015. V této souvislosti odmítá argument rozdílnou publikační činností, neboť má za to, že není právně relevantní a že jej navíc vyvrátil, neboť byl přetížen výukovou povinností, a přesto podle metodiky RIV byla jeho publikační činnost nad průměrem ostatních členů katedry, navíc žádal o poskytnutí tvůrčího volna, avšak zaměstnavatel mu bez závažných důvodů nevyhověl.

6. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu zneužití práva zaměstnavatelem, který "prodloužil na dobu určitou" pracovní poměr, který byl na dobu neurčitou, resp. že opomenuly vzít v úvahu rozpor jednání vedlejší účastnice s dobrými mravy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1231/2009, týkající se zákazu zneužití práva, na který poukázal krajský soud, považuje za překonaný nálezem ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 (N 41/84 SbNU 469) a právní doktrínou, přičemž tvrdí, že i když měl právo od v omylu uzavřené Dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 (§ 245 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb.) odstoupit, a neučinil tak, je (přesto) tato dohoda neplatná s ohledem na § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., což pak platí i pro všechny následující dohody, kterými byl pracovní poměr prodlužován. Soudy prý vzaly za prokázané, že zaměstnavatel věděl, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003, kterou s ním jako absolventem uzavřel, obsahuje neplatné ujednání o době určité, přesto mu výše uvedenou dohodu k podpisu předložil.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pracovní poměr mezi účastníky byl pracovním poměrem na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009. Současně má za to, že přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. se na něj nevztahuje. Dále tvrdí, že jen zdánlivě bylo možné dne 30. 1. 2012 (s účinností od 1. 4. 2012) uzavřením Dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 pracovní poměr na dobu určitou prodloužit do 31. 3. 2015 (§ 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009 ve spojení s § 39 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2009 a čl. VI zákona č. 110/2009 Sb.) a jen zdánlivě tak bylo možné dne 14. 1. 2015 (s účinností od 1. 4. 2015) tento pracovní poměr prodloužit Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 do 31. 3. 2017.

8. V této souvislosti poukazuje na doktrinální výklad § 39 odst. 2 věty první zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 (Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 237), který současně odmítá, přičemž otevírá otázku, zda restrikci týkající se opakování (prodlužování) nebo doby pracovního poměru na dobu určitou, lze/je nutné vztahovat do minulosti, načež dovozuje, že charakter tohoto ustanovení je "dovoleně retrospektivní", a tudíž dané omezení je nutné vztahovat i na dobu před 1. 1. 2012. Tento výklad stěžovatel podporuje odkazy na argumentaci obsaženou v nálezu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 6/17 (N 26/88 SbNU 329; 99/2018 Sb.), v němž se Ústavní soud vyjádřil k otázce retroaktivity a retrospektivity jím posuzované právní úpravy, jakož i na předpisy Evropské unie (dále jen "EU"), konkrétně na Směrnici Rady 1999/70/ES o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (dále jen "Směrnice"), a judikaturu Soudního dvora EU, zejména rozsudek ze dne 4. 7. 2006 sp. zn. C-212/04 ve věci Adeneler a další, maje za to, že v důsledku právní úpravy, jak byla uvedena výše, došlo bez objektivních důvodů k nepřípustnému vynětí akademických pracovníků z dobrodiní ochrany proti řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, a že ji proto nelze aplikovat. Současně stěžovatel, dovolávaje se § 4a odst. 3 zákoníku práce, vyvozuje (patrně), že se nelze odchýlit od jeho § 39 odst. 2 až 6 ani při použití § 70 odst. 4 ve znění účinném do 31. 12. 2009.

9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2019 stěžovatel za rozporné s Ústavou označuje čl. VI zákona č. 110/2009 Sb. a čl. X zákona č. 365/2011 Sb. s odůvodněním, že kolidují s požadavkem soustavného zlepšování materiálních podmínek [čl. 13 odst. 2 písm. e) Paktu], resp. zlepšování kvality života zaměstnanců podle Směrnice. Dále předestírá svůj výklad § 39 odst. 2 zákoníku práce, dle něhož celková délka pracovního poměru i s případným prodloužením nesmí přesáhnout 3 roky, a shrnuje, že k tomu mělo v jeho případě dojít již Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5, nepochybně pak z důvodů uvedených v tomto doplnění Dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8.

10. Konečně stěžovatel vytkl krajskému soudu, že není z jeho rozhodnutí zřejmé, které zákonem stanovené podmínky (prodloužení pracovního poměru) byly splněny - zda veškeré myslitelné nebo jen ty, které jsou stanoveny v § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce. Současně tvrdí, že se soud nemohl zabývat tím, zda byly splněny všechny podmínky, protože pak by šlo o určovací žalobu překračující dobrodiní speciálního § 39 odst. 5 zákoníku práce, a vedlejší účastnice měla osvědčit naléhavý právní zájem na takovém určení. A pokud se tak nestalo, měla být podle stěžovatele žaloba zamítnuta.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. K jednotlivým tvrzením stěžovatele lze pak uvést následující.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká, že vyslechl děkana doc. RNDr. Jana Hradeckého, Ph.D., nikoliv jako účastníka řízení, ale jako svědka. Tvrzený procesní nedostatek však bez dalšího neústavnost napadených soudních rozhodnutí založit nemůže; ta by mohla být způsobena až zásadně vadným zhodnocení takového důkazu obecnými soudy, ovšem (již jen) vzhledem k obsahu výpovědi, v níž se jmenovaný toliko obecně vyjadřuje k prodlužování pracovních poměrů a obsazování akademických pracovních pozic na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, je zjevné, že tato výpověď z hlediska právně relevantních skutkových závěrů prakticky žádný význam neměla. Dlužno dodat, že stěžovatel a jeho právní zástupce byli na soudním jednání, na kterém byl jmenovaný vyslechnut, přítomni a žádné námitky vůči procesnímu postupu okresního soudu nevznesli.

15. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že on sám nebyl soudy nižších stupňů vyslechnut podle § 131 odst. 1 o. s. ř. k otázce diskriminace. Ani zde však není Ústavnímu soudu důvod uplatnění této námitky zřejmý. Jednak se stěžovatel mohl provedení tohoto důkazu domáhat v průběhu soudního řízení, což neučinil, jednak nenastala situace, kdy "dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak", neboť k tvrzením, jimiž stěžovatel odůvodnil svou údajnou diskriminaci, bylo v soudním řízení provedeno dokazování, ovšem s tím výsledkem, že tato byla vyvrácena, a tedy že k diskriminaci nedošlo. Stěžovatel uvedený závěr okresního soudu, s nímž se ztotožnil i krajský soud, odmítá akceptovat, přičemž opakuje svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení. Nejde o nic jiného než o polemiku s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy (zejména komplexními pracovními hodnoceními stěžovatele a jeho údajně zvýhodněných kolegyň RNDr. Petry Konečné, Ph.D., a RNDr. Zuzany Václavíkové, Ph.D.), do něhož se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat, ledaže by nastala situace, kdy by skutkové závěry byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tomu v posuzované věci nic nenasvědčuje, a to ani s ohledem na stěžovatelovu námitku, že prokázal, že jeho publikační činnost byla nad průměrem katedry, neboť rozhodující je srovnání s výše jmenovanými kolegyněmi, nadto publikační činnost byla jen součástí celkového hodnocení.

16. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci. V prvé řadě namítá, že pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2003 s ním jako absolventem byl pracovní poměr sjednán v rozporu s § 30 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb. na dobu určitou a že všechny následné dohody o prodloužení pracovní smlouvy jsou neplatné. Touto otázkou se krajský soud podrobně zabýval a stěžovateli vysvětlil, proč jeho názoru přisvědčit nelze, tedy že příslušné ujednání v pracovní smlouvě (o době trvání pracovního poměru) nebylo platné a uzavřel-li pak stěžovatel dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 23. 3. 2005, jejímž předmětem bylo sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 31. 3. 2006, jednal v omylu; na základě § 245 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. mu vzniklo právo od této dohody odstoupit, to však neučinil, a tak se jeho pracovní poměr, původně uzavřený na dobu neurčitou, změnil na pracovní poměr s dobou určitou. Argumentuje-li stěžovatel tím, že (přesto) je třeba považovat tuto dohodu a všechny dohody navazující za neplatné, nejde o nic jiného než o běžnou polemiku s výkladem a použitím podústavního práva obecnými soudy, jež opodstatněnost ústavní stížnosti principiálně založit nemůže, neboť věcná správnost (zákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, přičemž tzv. kvalifikovaná vada [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)] Ústavním soudem zjištěna (a v podstatě ani uplatněna) nebyla.

17. Stěžovatel v této souvislosti namítá zneužití práva ze strany vedlejší účastnice, resp. dovolává se dobrých mravů, tuto argumentaci však Ústavní soud nepovažuje za přiléhavou, protože v posuzované věci šlo o "standardní" (zákonem předpokládanou) situaci, v níž měl stěžovatel k dispozici prostředky k ochraně svých práv, které však nevyužil (vedle odstoupení od zmíněné dohody mohl postupovat podle § 30 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb.). Aktuální zpochybnění platnosti uzavřených smluv se za tohoto stavu nejeví ani jako nesouladné s principem právní jistoty, což v posuzované věci zdůrazňuje skutečnost, že se tak děje až po mnoha letech, co smluvní strany z těchto právních úkonů, resp. jednání jako platných vycházely a řídily se jimi.

18. Těžiště ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika s tím, jak krajský a Nejvyšší soud interpretovaly a na projednávanou věc aplikovaly § 39 odst. 2 zákoníku práce a příslušná intertemporální ustanovení, především čl. X zákona č. 365/2011 Sb. V této souvislosti namítá, že se posledně uvedené ustanovení na daný případ vůbec nevztahuje, protože v něm nešlo o pracovní poměr podle § 72 odst. 4 zákona o vysokých školách "ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona", tj. do 31. 12. 2011 (nýbrž ve znění účinném do 31. 12. 2009), a že je proto třeba aplikovat čl. II bod 1 zákona č. 365/2011 Sb. Opakuje tak svou námitku, kterou uplatnil již v dovolání, kterou se Nejvyšší soud zabýval a shledal, že čl. X zákona č. 365/2011 Sb. na posuzovanou věc (naopak) dopadá, a vysvětlil, proč čl. II bod 1 téhož zákona použít nelze. K tomu možno dodat, že stěžovatelem zastávaný výklad pomíjí i smysl a účel čl. X zákona č. 365/2011 Sb., tedy že záměrem zákonodárce bylo z důvodu právní jistoty podřídit stávající pracovní poměry na dobu určitou dosavadním právním předpisům (viz důvodová zpráva k návrhu tohoto zákona - Poslanecká sněmovna. 2011, Tisk č. 411/0 - část šestá).

19. Krajský soud, a poté Nejvyšší soud, dospěl ke stejnému závěru jako stěžovatel, tedy že se do 31. 12. 2011 jeho pracovní poměr řídil § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění do 31. 12. 2009. Dále uvedené soudy vyšly z toho, že jde-li o Dohodu o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012, kterou byl pracovní poměr prodloužen do 31. 3. 2015, a o Dohodu o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015, jíž byl pracovní poměr prodloužen do 31. 3. 2017, je již třeba aplikovat § 39 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012, neboť došlo k opakovanému sjednání (prodloužení) pracovního poměru ode dne 1. 1. 2012.

20. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak uvedené soudy toto ustanovení ve spojení s čl. X zákona č. 365/2011 Sb. interpretovaly; jednak má za to, že bylo třeba při posuzování podmínky délky pracovního poměru na dobu určitou (3 roky) a jeho (dvě) opakování zohlednit předchozí pracovní poměr, resp. skutečnosti, k nimž došlo před datem 1. 1. 2012, jednak že prodloužení pracovního poměru po tomto datu přesáhlo celkovou maximální délku 3 roky. Tento svůj názor stěžovatel prosazoval v soudním řízení, obecné soudy jej však neakceptovaly. Vzhledem k tomu, že i zde jde toliko o interpretaci a aplikaci podústavního práva obecnými soudy, jejíž výsledek nadto koresponduje s názory právní doktríny (viz níže), platí to, co zde již Ústavní soud k této problematice uvedl shora. Současně musí odmítnout, že by pracovněprávní předpisy měly být interpretovány vždy ve prospěch zaměstnanců, naopak je třeba hledat mj. spravedlivou rovnováhu mezi oprávněnými zájmy obou stran, přičemž stěžovatelův názor na stanovení (výpočet) maximální celkové délky pracovního poměru je odbornou literaturou považován za zcela okrajový (viz Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019; srov. rovněž Vysokajová, M. a kol. Zákoník práce, Komentář. Wolters Kluwer, ASPI, stav k 1. 10. 2015).

21. Na doplnění možno uvést, že stěžovatel vychází z retrospektivní povahy § 39 odst. 2 zákoníku práce. Tento předpoklad se s ohledem na výklad Nejvyššího a krajského soudu čl. X zákona č. 365/2011 Sb. jeví jako chybný. Uvedené soudy staví svá rozhodnutí na tom, že právnímu režimu plynoucímu z § 39 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 lze podřídit pouze opakované sjednání či prodloužení pracovního poměru, k němuž došlo ode dne 1. 1. 2012, neboť "původní" pracovní poměr je třeba posuzovat podle § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009, který tzv. řetězení a dobu trvání pracovního poměru neomezoval. Ostatně s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu by stěžovatelem zastávaný výklad vedl k tomu, že by se ke dni 1. 1. 2012 jeho pracovní poměr na dobu určitou změnil (bez dalšího) na dobu neurčitou, čímž by v té době právně dovolené ujednání učinil nedovoleným, aniž by smluvní strany dostaly nějaký prostor tomu přizpůsobit své chování. Uvedené intertemporální pravidlo (v daném ohledu) však retroaktivní působení nové právní úpravy výslovně vylučuje.

22. Z uvedených důvodů nejde o stejnou situaci, jakou Ústavní soud posuzoval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/17, který se týkal návrhu na zrušení mj. § 17 zákona č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. A doktrinální názor, s nímž stěžovatel polemizuje, rovněž řeší dílem jinou situaci, a to kolizi právní úpravy zákoníků práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 a od 1. 1. 2012, nicméně se s ním Ústavní soud ztotožňuje, protože jej považuje za racionální řešení daného výkladového problému, s tím, že by našel (přiměřeně) uplatnění také v případě, že by bylo třeba aplikovat čl. II odst. 1 zákona č. 365/2011 Sb., jak se stěžovatel domáhá (viz výše).

23. Stěžovatel dále poukazuje na povinnosti zákonodárce, které pro něho vyplývají z ústavního pořádku a mezinárodních smluv o lidských právech, a také na závazky vzniklé České republice v souvislosti s členstvím v EU, přičemž namítá neústavnost přechodných ustanovení čl. VI zákona č. 110/2009 Sb. a čl. X zákona č. 365/2011 Sb. V prvé řadě z předpisů ústavního práva či mezinárodních smluv žádné základní právo zaměstnanců na sjednání pracovního poměru pouze na dobu neurčitou vyvodit nelze (srov. i čl. 41 odst. 1 Listiny). Dovolává-li se stěžovatel předpisů evropského práva a Paktu, sám v ústavní stížnosti zmiňuje, že zákonodárce v průběhu času změnil svůj pohled na pracovní poměry akademických pracovníků sjednávané na dobu určitou, a jejich opakování či prodlužování i celkovou jejich délku omezil, a tudíž na svou povinnost, spočívající v soustavném zlepšování pracovních podmínek zaměstnanců, nerezignoval (k čemuž možno dodat, že i pro právní úpravu umožňující tzv. řetězení pracovních poměrů v případě akademických pracovníků jistě existovaly věcné důvody, a to s ohledem na specifickou povahu jejich práce). Současně je třeba vzít v úvahu, že je na zákonodárci, aby na základě aktuální ekonomické situace, potřeb zaměstnanců i zaměstnavatelů, jakož i dalších relevantních skutečností stanovil, pro jaké subjekty a v jakém rozsahu budou omezení v případě sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou platit (srov. i ustanovení 5 rámcové dohody jako přílohy Směrnice); je ale samozřejmě nezbytné, aby oprávnění obnovovat pracovní poměry na dobu určitou bylo postaveno na (věcných) objektivních důvodech, přičemž nepostačuje, že to umožňuje obecný právní předpis (viz zmíněný rozsudek Soudního dvora Evropské unie).

24. V posuzované věci bylo (nakonec) těmto požadavkům učiněno zadost, když i daný pracovněprávní vztah byl s účinností od 1. 1. 2012 podřízen režimu zákoníku práce, který určité restrikce ve vztahu k pracovním poměrům na dobu určitou obsahoval. Ústavní soud přitom nepovažuje za nutné zabývat se tím, zda v minulosti existovaly pro právní úpravu zakotvenou v § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění zákona č. 436/2004 Sb. zmíněné "objektivní důvody". Je tomu tak proto, že je rovněž na zvážení zákonodárce, zda a případně v jakém rozsahu podřídí dříve vzniklé právní vztahy nové právní úpravě, přičemž musí brát v potaz nejen princip právní jistoty, ale také "(ne)kompatibilitu" právních úprav a praktické problémy, které v této souvislosti vznikají.

25. Namítá-li stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti, že vedlejší účastnice ve skutečnosti podala obecnou určovací žalobu podle § 80 o. s. ř., a tudíž měla osvědčit naléhavý právní zájem, jde o námitku, kterou stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení, krajský soud se jí zabýval a vypořádal. Interpretace procesních úkonů z hlediska jejich obsahu je pak zřetelně věcí obecných soudů a Ústavní soud by do tohoto procesu mohl zasáhnout za předpokladu, že by byl zatížen prvkem svévolně. K takovému závěru však dospět nemohl, neboť nevznikají pochybnosti o tom, že v posuzované věci byla podána žaloba podle § 39 odst. 5 věty druhé zákoníku práce a také by sotva bylo možné vytknout obecným soudům, kdyby danou otázku posuzovaly i z hlediska § 4a odst. 3 zákoníku práce, neboť takový postup by byl jen ku prospěchu samotného stěžovatele. Navíc není tato námitka přípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

26. Za jakkoliv opodstatněnou nelze považovat ani stěžovatelovu argumentaci v souvislosti s § 4a odst. 3 zákoníku práce, jak je obsažena v samotné ústavní stížnosti, neboť zákaz zakotvený v tomto ustanovení by mohl být vztažen jen na relevantní právní úpravu představovanou buď § 70 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2009 (jako lex specialis), anebo § 39 odst. 2 zákoníku práce (nikoli tedy na obě současně).

27. S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu