IV. ÚS 1179/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

IV.ÚS 1179/14 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zemědělského družstva "Podlipan" Vitice, se sídlem Dobré Pole 54, Kostelec nad Černými Lesy, zastoupeného JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem Uralská 770/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 28 Cdo 622/2013-643, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 č. j. 23 Co 106/2012-134 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2011 č. j. 7 C 243/2006-399, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 96 Ústavy a v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem v právní věci žalobců Lubomíra Karkoše a Blanky Karkošové (dále jen "žalobci") proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 4 428 785 Kč s příslušenstvím uložil stěžovateli zaplatit žalobcům 565 904,22 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 339 341,78 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.).

Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že v souzené věci bylo nesporné, že mezi žalobci a stěžovatelem (a předtím jeho právním předchůdcem) vznikl ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 21. 6. 1991) podle jeho ustanovení § 22 odst. 2 nájemní vztah. Stěžovatelem předložená nájemní smlouva uzavřená účastníky dne 3. 8. 1992 se stala irelevantní, neboť dne 31. 8. 1994 byl nájemní vztah ze strany žalobců vypovězen. Oba soudy považují totiž předmětnou výpověď ze strany žalobců za platnou, přestože byla stěžovateli doručena pouze s podpisem žalobce, bez podpisu žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy se žalobkyně relativní neplatnosti výpovědi nedovolala a s výpovědí žalobce souhlasila, považuje tuto výpověď, stejně jako soud prvního stupně, za platnou. Stěžovatel proto od roku 1995, kdy podle zákona o půdě uplynula roční výpovědní lhůta, užíval předmětné pozemky žalobců, jež tvoří "jeden ucelený komplex", bez právního důvodu. Odvolací soud dále k námitce stěžovatele uvedl, že okresní soud promlčení práva žalobců podle § 107 odst. 2 o. z. posoudil správně a žalobcům jejich právo přiznal od 23. 11. 2004, když žaloba byla podána dne 23. 11. 2006.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání žalobců i dovolání stěžovatele z důvodu nepřípustnosti odmítl. Dovolací soud k námitce stěžovatele, že výpověď z nájmu ze dne 31. 8. 1994 byla podepsaná pouze žalobcem a proto je neplatná, odkázal na § 145 odst. 1 o. z. (ve znění do 31. 7. 1998), podle něhož běžné záležitosti týkající se bezpodílového spoluvlastnictví manželů může vyřizovat každý z manželů a v ostatních záležitostech je potřeba souhlasu obou manželů. Nejvyšší soud dovodil, a to aniž by zkoumal, zda výpověď z užívání předmětných pozemků lze považovat za běžnou záležitost, že námitka stěžovatele nemůže založit přípustnost jeho dovolání již proto, že odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že manželka žalobce, tj. žalobkyně s výpovědi souhlasila a její relativní neplatnosti se nedovolávala. Zkoumaná námitka týkající se absence podpisu žalobkyně na výpovědi z nájmu ze dne 31. 8. 1994 proto nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolací soud námitku stěžovatele týkající se toho, že žalobce věděl o tom, že nájem výpovědí ze dne 31. 8. 1994 neskončil, když i nadále požadoval nájem, posoudil jako námitku irelevantní, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť přesvědčení žalobce o existenci či neexistenci právního vztahu a tedy o platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu je právně bezvýznamné. Nejvyšší soud v předmětných souvislostech připomněl vlastní judikát (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1806/98), podle kterého je v případě relativní neplatnosti právního úkonu rozhodná jedině projevená vůle, jíž se dotčená osoba relativní neplatnosti dovolává. V souzené věci však žalobkyně jako manželka žalobce s výpovědí souhlasila a relativní neplatnosti se nedovolávala, a proto je výpověď ze dne 31. 8. 1994 platná a mínění žalobce o její neplatnosti je bez významu. Dovolací soud proto uzavřel, že nebyla-li výpověď ze dne 31. 8. 1994 neplatná, pak nájemní vztah zanikl bez ohledu na přesvědčení žalobce nebo stěžovatele.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (která je v příslušných částech týkajících se konkrétních v ní napadaných otázek takřka identická s jeho argumentací v dovolání a odvolání) podrobně popsal věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Ústavní stížnost představuje sled poukazů a námitek, ze kterých v prvé řadě vyplývá, že stěžovatel považuje předmětnou výpověď z užívání za absolutně neplatnou a že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když žalobkyně o předmětné výpovědi nevěděla. Stěžovatel konečně zdůraznil, že dovolací soud rozhodoval bez znalosti projednávané věci, když nerespektoval skutečnost, že žalobce a žalobkyně jsou sice manželé, avšak ve vztahu k předmětným nemovitostem jsou jejich podílovými spoluvlastníky, tedy, že "pozemky nejsou v SJM". Stěžovatel poukázal na to, že aplikace § 145 o. z. je z tohoto důvodu nepřípustná a rozhodnutí dovolacího soudu je proto projevem jeho libovůle.

IV.

Účastníkům řízení byla v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost zaslána k vyjádření.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že všechny námitky stěžovatele směřující proti platnosti výpovědi z nájmu vypořádal. Dovolací soud v prvé řadě uvedl, že "skutečně bylo přehlédnuto, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců". Současně však konstatoval, že tento "omyl však není způsobilý změnit výsledek dovolacího řízení, neboť podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalobkyně s výpovědí z nájmu souhlasila". Nejvyšší soud připomněl, že k otázce hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou věcí se vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1694/2005, v němž uvedl, že právní úkon týkající se hospodaření se společnou věcí, který učinil jeden z rovnodílných podílových spoluvlastníků, aniž dal druhému spoluvlastníku možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit nebo přes výslovný nesouhlas druhého spoluvlastníka, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. Dovolací soud následně (za použití výkladu a contrario) konstatoval, "že pokud právní úkon učinil jeden z rovnodílných podílových spoluvlastníků na základě dohody s druhým podílovým spoluvlastníkem, není takový právní úkon neplatný. Přitom platí, že zákon pro dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí nevyžaduje žádnou formu" (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4347/2007). Dovolací soud proto uzavřel, že usuzovat na neplatnost předmětné výpovědi z nájmu by bylo možné za situace, kdy by manželka žalobce tvrdila neexistenci takové dohody spoluvlastníků o této výpovědi, což však neučinila. Naopak v řízení vystupuje na straně žalující a s výpovědí souhlasila. Nejvyšší soud proto ve vyjádření zdůraznil, že za této situace nemohla být předmětná výpověď absolutně neplatná, neboť se jednalo o právní úkon učiněný na základě řádné dohody spoluvlastníků a bez významu je proto i skutečnost, zda byla výpověď původně podepsána pouze žalobcem nebo i žalobkyní.

Okresní soud v Kolíně a obdobně i Krajský soud v Praze ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.

Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli, který však na ně vůbec nereagoval.

IV.

Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu seznal procesní postup civilních soudů, přesvědčil se o průběhu dokazování a konstatuje, že závěry okresního i krajského soudu nelze s ohledem na věcný rozsah a argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti považovat za mechanické, neboť v obou rozhodnutích zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro přijetí napadených rozhodnutí. Z pohledu oběma soudy uvedených konstatování se (následně v odvolání i v dovolání) opakující argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídají právě jeho reprodukující se tvrzení, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí obou soudů.

Ke stěžovatelově argumentaci, že dovolací soud přehlédl skutečnost, že předmětné nemovitosti nejsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, ale nacházejí se v jejich podílovém spoluvlastnictví, Ústavní soud musí v prvé řadě uvést, že oba soudy nižších stupňů (přičemž okresní soud již od zahájení řízení ve věci) vycházely z toho, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců (viz též č. l. 1 a násl. soudního spisu). Ostatně nelze opomenout ani argumentaci dovolacího soudu uvedenou v jeho vyjádření a také judikaturu v něm připomenutou. Ústavní soud proto musí zdůraznit skutečnost, že ani uvedené přehlédnutí dovolacího soudu - jak ostatně uvedl i on sám - není způsobilé změnit výsledek dovolacího řízení. Argumentace Nejvyššího soudu jednoznačně a přesvědčivě vypovídá o tom, že předmětná výpověď nemohla být absolutně neplatná, a to navíc za situace, kdy žalobkyně o neexistenci takové jejich dohody (jako spoluvlastníků) nezavdala příčinu pochybovat. Ústavní soud naopak musí zdůraznit, a to i s ohledem na obsah spisu, že se nestalo, že by se žalobkyně v průběhu řízení vyslovila nesouhlasně k výpovědi z nájmu předmětných nemovitostí.

Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal, že by se dovolací soud dopustil libovůle nebo by překročil pravomoci, jež jsou mu vymezené ústavním pořádkem. Dovolací soud přesvědčivě a s odkazy na relevantní judikaturu (v odůvodnění napadeného usnesení a také ve vyjádření) potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu, jež své rozhodnutí založil na zjištění, že žalobkyně s výpovědi souhlasila a její relativní neplatnosti se nedovolávala; to je ostatně zjištění rozhodné. Připomínaná relevantní judikatura Nejvyššího soudu současně vypovídá o dlouhodobější konzistenci právních názorů civilních soudů vůči meritu souzené věci. Ústavní soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu