IV. ÚS 1121/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2019

IV.ÚS 1121/19 ze dne 14. 5. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti TIMA, s. r. o., sídlem Vančurova 477/9, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 č. j. 32 ICdo 23/2018-84, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 177 ICm 180/2015, 101 VSPH 38/2017-53 (MSPH 77 INS 14930/2014) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016 č. j. 177 ICm 180/2015-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení pravosti nepodmíněné pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení z titulu nezaplaceného zádržného dle blíže specifikované smlouvy o dílo. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, Nejvyšší soud následně stěžovatelčino dovolání odmítl.

Nalézací soud založil své rozhodnutí na tom, že stěžovatelka a dlužnice ujednaly ve smlouvě zádržné ve výši 5 %, které mělo charakter tzv. pozastávky, jíž se v obchodním styku rozumí část ceny díla, kterou objednatel zadrží za účelem zajištění nároků z odpovědnosti za vady v záruční době. Přihlášená pohledávka je tedy nepodmíněnou pohledávkou, jejíž vznik nebyl vázán jen na řádné provedení a předání díla, ale i na splnění podmínky, kterou je nespotřebování zádržného během záruční lhůty. Ta měla uplynout dne 30. 7. 2018, a proto stěžovatelce nárok na zaplacení sjednaného zádržného v době rozhodování nevznikl. Pohledávka v době přihlášení do insolvenčního řízení neexistovala, stěžovatelka ji tak měla přihlásit podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona jako pohledávku nesplatnou s odkládací podmínkou, což však neučinila.

Odvolací soud se s tímto posouzením ztotožnil, Nejvyšší soud pak shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, kterou zaměřuje převážně do otázky výkladu předmětné smlouvy. Jak uvádí, ve smlouvě je jednoznačně odlišen vznik nároku od jeho splatnosti, přičemž soudy spatřovaly ujednání o době vzniku nároku v ujednání, které hovoří o splatnosti. Jinak řečeno, soudy nedůvodně přepokládaly u účastníků řízení neznalost pojmů vznik a splatnost a podle toho rozhodly. Odporovat výslovnému znění smlouvy pak údajně mají i ty závěry soudů, podle nichž byl objednatel oprávněn cokoli ze zádržného použít na odstranění vad díla. Ze strany soudů tedy dle stěžovatelky došlo k nesprávné aplikaci výkladových pravidel dle § 266 obchodního zákoníku i § 35 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964.

Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že dovolání nedostatečně odůvodnil a posoudil jej zkratkovitě, zatímco otázka výkladu právního jednání v návaznosti na znění smlouvy a chování smluvních stran údajně zůstala nepovšimnuta. Stěžovatelka má za to, že předmětná otázka dosud nebyla v judikatuře vyřešena, což mělo být potvrzeno tím, že jiný senát odvolacího soudu zaujal názor odlišný, podobné prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc nalézacímu soudu vrátil s tím, aby zkoumal, co vedlo smluvní strany ke sjednání uvedeného smluvního ustanovení. Podle stěžovatelky i tato skutečnost, tedy odlišné rozhodování odvolacích soudů v totožných věcech, naplňuje předpoklad přípustnosti dovolání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem smlouvy, tak jej učinily obecné soudy. Je přitom právě na obecných soudech, nikoli na Ústavním soudu, aby se jednotlivými smluvními ustanoveními zabývaly a v souladu výkladovými pravidly je interpretovaly. Ústavní soud může v tomto směru korigovat jen zjevné excesy, ke kterým však v posuzované věci nedošlo. Soudy srozumitelně odůvodnily, na základě čeho dospěly ke svým závěrům, přičemž tyto se nejeví prima facie vadné. Není přitom pravda, že by nalézací soud učinil své závěry bez dokazování, jak tvrdila stěžovatelka. V rozhodnutí městského soudu je výslovně uvedeno, které důkazy provedl a ze kterých vycházel. Za těchto okolností není pro zásah Ústavního soudu prostor, a to ani kdyby se s prezentovanými závěry neztotožňoval.

Jde-li pak o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud v něm neshledává ústavněprávní deficity, které stěžovatelka namítala. Předmětné rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a řádně je v něm vysvětleno, proč dle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly při výkladu smlouvy v souladu s jeho rozhodovací praxí.

Namítá-li stěžovatelka rozpor napadeného rozhodnutí vrchního soudu s jiným rozhodnutím téhož soudu, tak lze v obecné rovině připustit, že rozdílné rozhodování soudů ve stejných otázkách je nežádoucí, samo o sobě ovšem protiústavnost předmětných rozhodnutí nezakládá. Případné rozpory při řešení otázek podústavního práva odstraňuje Nejvyšší soud, a to mimo jiné právě i tím, že posoudí, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá praxi dovolacího soudu. Za tím účelem přitom nemusí dovolání připustit, neboť nejednotnost v rozhodování odvolacích soudů přípustnost dovolání dle zákona navzdory přesvědčení stěžovatelky nezakládá.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu