IV. ÚS 1104/13 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2015

IV.ÚS 1104/13 ze dne 24. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Medunou, Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 6 C 337/2006, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 7 Co 1631/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3137/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala povolení obnovy řízení vedeného Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 337/2006. Stěžovatelka poukazovala na nově objevené skutečnosti, které nemohla bez své viny v původním řízení použít. Současně s tím zdůraznila fakt, že jí bylo dlouhodobě bráněno v možnosti opatřit si skutečnosti a důkazy podporující jí uplatňované nároky na majetek svého právního předchůdce. K prokázání tvrzených skutečností stěžovatelka navrhla rozhodnutí Výboru pro lidská práva ze dne 25. 10. 2002, č. 757/1997, který dospěl k závěru, že vinou státu došlo ke zdržení stěžovatelky při zajišťování podkladů k řádné ochraně jejich práv, čímž jí bylo odňato právo na spravedlivý proces.

Soud prvního stupně se stěžovatelkou tvrzenými skutečnostmi odmítl zabývat a podanou žalobu zamítl s tím, že zmeškala objektivní tříletou lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení. Nijak se přitom nezabýval argumentací stěžovatelky, podle níž byla lhůta k podání mimořádného opravného prostředku zmeškána právě v důsledku činnosti státu. Odvolací soud rozhodnutí okresního soud potvrdil.

Stěžovatelka s právními závěry obecných soudů zásadně nesouhlasí, přičemž poukazuje na právo na spravedlivý proces, jenž je jí garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na porušení zásady rovnosti. Stěžovatelka se opírá především o výše zmíněné rozhodnutí Výboru pro lidská práva, který konstatoval, že při zajišťování stěžovatelkou požadovaných podkladů si stát počínal liknavě až odmítavě. Toto zdržení se v konečném důsledku projevilo v tom, že stěžovatelce bez jejího zavinění prošla řada lhůt k uplatnění jejích práv, mimo jiné i lhůt restitučních. Výbor pro lidská práva přitom vyzval stát k zajištění nápravy na úrovni všech sfér státní moci, včetně moci zákonodárné a soudní. Pokud soudy při posuzování včasnosti žaloby na obnovu řízení zkoumaly toliko prosté ověření běhu lhůty a nezhodnotily další stěžovatelkou navrhované důkazy, neposkytly jí ochranu zajišťovanou zákony a závaznými mezinárodními smlouvami. Vzhledem k tomu, že zdržení bylo způsobeno liknavým přístupem státních orgánů k žádostem stěžovatelky, nelze jí případné zdržení či snad podání učiněné po lhůtě přičítat k tíži.

Další část své právní argumentace zaměřila stěžovatelka proti postupu odvolacího soudu, který jí neposkytl možnost řádně doplnit blanketní odvolání, učiněné pouze jako tzv. neodkladný úkon po ukončení právního zastoupení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Velmi podobnou stížnost stěžovatelky Ústavní soud již řešil v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3442/13 případně I. ÚS 188/14 a dospěl k závěru, že je tato ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v této věci neshledal žádné důvody, proč se od závěrů jím již jednou vyslovených v citovaných usneseních v této věci odchýlit.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu