IV. ÚS 110/02Usnesení ÚS ze dne 16.10.2002

IV.ÚS 110/02 ze dne 16. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 110/02

Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. října 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 37/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/21/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2140/CD/95,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím celních orgánů, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 309 277,- Kč a následně zamítnuta její žaloba podaná podle hlavy druhé části páté o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že rozsudkem správního soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti vytýká správnímu soudu, že při rozhodování postupoval podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně, zrušena, a proto měl v takové situaci postupovat obezřetněji a zvažovat, zda užití pozdějšího zákona by se pro ni jevilo příznivějším. Stěžovatelka je přesvědčena, že stávající právní úprava správního soudnictví, podle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručovala spravedlivé projednání věci a vedla k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Správní rozhodnutí o úhradě celního dluhu stěžovatelka vnímá jako sankci za to, že v důsledku neznalosti celní problematiky jí bylo vnuceno postavení celního deklaranta a příjemce dopravovaného zboží se tak vyhnul placení celního dluhu. Stěžovatelka dále předestřela Ústavnímu soudu svůj právní názor na neplatnost platebního výměru celního úřadu, neboť v něm chybí jedna ze základních náležitostí správního rozhodnutí, a to barevné provedení otisku kulatého úředního razítka. Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, platný v době vydání platebního výměru, neobsahoval možnost použití jednobarevného otisku razítka, a proto barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka celního úřadu na platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. § 2 odst. 3 citovaného zákona. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994.

V průběhu řízení stěžovatelka změnila svého právního zástupce a dne 24. 6. 2002 doplnila ústavní stížnost podáním, ve kterém uvedla, že na svých námitkách uplatněných v původní stížnosti trvá, informovala Ústavní soud, že dne 15. 2. 2002 podal F. M., oznámení o trestném činu dosud přesně nezjištěné osoby, vystupující v celní uniformě a podepisující se jako celní rada M., jež umožňovala proclívání zboží ve skladu společnosti C., s. r. o., v L., a vydávala potvrzení o proclení zboží, přičemž výsledky šetření policejních orgánů okresu Zlín dosud nejsou známy. V návaznosti na uvedené trestní oznámení stěžovatelka podala návrhy na obnovu řízení dle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z důvodu, že správní rozhodnutí byla vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98, s tím, že dle jejího názoru závěry z tohoto nálezu vyplývající jsou zcela použitelné i pro její případ. V doplnění ústavní stížnosti znovu tvrdila porušení práva na spravedlivý proces, což odůvodnila tvrzením, že celní orgány i krajský soud posuzovaly její záležitost pouze formálně, nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, nezabývaly se vůbec otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu na základě rozsáhlé trestné činnosti dosud blíže neurčeného pracovníka celní správy a při svém rozhodování vycházely ze zfalšovaných dokladů. Závěry celních orgánů, že v celním řízení byla celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, podle jejího názoru nemají oporu v provedeném dokazování, neboť ze zápisu v kolonce TCP (tranzitní celní prohlášení) vůbec nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky, nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat a kdo měl možnost zboží celnímu dohledu odejmout, neboť označení v TCP neodpovídá označení žádného subjektu. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů, nedostatečně a nesprávně přezkoumal jejich rozhodnutí a odmítl se zabývat námitkou uplatněnou stěžovatelku při jednání u soudu, týkající se označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a předmětu podnikání, a toto označení porovnat s údaji obsaženými v TCP. Skutkový stav byl zjištěn neúplně zejména v tom směru, že nebyla zjištěna skutečná role pracovníka celních orgánů vystupujícího v celní uniformě, umožňujícího proclívání zboží mimo prostory celnice a vydávajícího potvrzení o proclení zboží, neboť v tomto směru celní orgány postupovaly formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu, které vyvodily jen z té skutečnosti, že zboží nedorazilo do regulérní celnice. Krajský soud tento formální jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjištění skutkového základu rozhodnutí, a tím porušil nejen příslušná ustanovení o. s. ř., ale i čl. 90 a 96 Ústavy ČR a čl. 36 až 40 Listiny.

Stěžovatelka rovněž namítla zbytečné průtahy v řízení, když napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995, s tvrzením, že tím bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále uvedla, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v ustanoveních § 244 až § 250t o. s. ř., je dle jejího přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a vyjádřila přesvědčení, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo, a tak v jejím případě odstranit porušení základních práv celními orgány i Krajským soudem v Brně.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2002 stěžovatelka podrobněji rozvedla, že nemohla být celním deklarantem, ale pouze zástupcem příjemce (skutečného celního deklaranta), za kterého podepsala celní prohlášení. Jednala tedy jménem a ve prospěch zastoupené osoby, která jedině je povinna zaplatit příslušnou daň a zajistit, aby režim tranzitu byl řádně ukončen. Poukázala na to, že jí nelze klást za vinu, že odňala zboží celnímu dohledu, protože otázka, kdo je za odnětí odpovědný, je v současné době předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení a celní úřad o této otázce nemůže sám rozhodnout. Z těchto, jakož i výše uvedených, důvodů navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí celních orgánů a rozsudek správního soudu zrušil.

Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 37/2000, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že jádrem správní žaloby bylo tvrzení stěžovatelky, že nebyla osobou dopravující zboží přes státní hranici, ani osobou, která byla oprávněna se zbožím nakládat, a proto jí nevznikla povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení, ani odpovědnost za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, a dále také z toho důvodu, že její řidič J.H. nebyl stěžovatelkou v žádném případě zmocněn, aby v souvislosti s přepravou pohonných hmot činil jejím jménem jakékoliv právní úkony. Z odůvodnění rozsudku správního soudu vyplynulo, že pro posouzení věci nebylo dle názoru soudu rozhodující, zda stěžovatelka uzavřela s firmou C., s. r. o., Z. smlouvu o přepravě nebo zda této firmě přenechala za úplatu dopravní prostředek s řidičem nebo zda řidiče dočasně přidělila k výkonu práce k jiné právnické osobě, ale to, jaký subjekt byl uveden jako deklarant v TCP. Správní soud konstatoval, že šlo o právního předchůdce stěžovatelky a že stěžovatelka v průběhu celního řízení nezpochybnila, že převzala závazky svého právního předchůdce společně a nerozdílně s nově vzniklou společností S. s. r. o., Dvůr Králové nad Labem. Byla tedy osobou dopravující zboží přes státní hranice a podle příslušných ustanovení celního zákona jí vznikly povinnosti, které nesplnila. Tyto závěry se stěžovatelce v průběhu řízení před celními orgány nepodařilo relevantním způsobem vyvrátit či zpochybnit. K další námitce stěžovatelky týkající se podpisu řidiče na TCP správní soud odkázal na ustanovení § 20 občanského zákoníku a uzavřel, že tvrzení stěžovatelky, že k takovému úkonu nebyl řidič oprávněn, a že proto stěžovatelku jeho jednání nezavazuje, nebylo relevantním způsobem prokázáno. Správní soud tedy neshledal, že by celní orgány postupovaly v rozporu s platnými právními předpisy a protože neshledal ani žádné jiné vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba připomenout, že stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu více ústavních stížností směřujících proti různým dalším rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice, Oblastního celního ředitelství v Břeclavi a Krajského soudu v Brně s prakticky stejnou ústavně právní argumentací jako v projednávaném případě, neboť orgány veřejné moci rozhodovaly o věcně stejné problematice, tj., zda stěžovatelka byla v postavení subjektu, kterému příslušelo zaplatit celní dluh, či nikoliv. Usneseními ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV.ÚS 105/02 a IV.ÚS 108/02, čtvrtý senát Ústavního soudu odmítl dvě z těchto stížností z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti a od právních závěrů v nich obsažených nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.

Pokud tedy jde o tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud i v tomto případě konstatuje, že stěžovatelka nevyužila možnosti účastnit se jednání před správním soudem dne 28. 11. 2001 a jak vyplývá z úředního záznamu založeného v soudním spisu (č.l. 20), svoji neúčast, jakož i své tehdejší právní zástupkyně, omluvila. Její tvrzení, že správní soud se odmítl zabývat jednou z jejích námitek vznesenou při jednání soudu, se tak jeví jako zmatečné. Co se týče zbytečných průtahů v řízení, z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že Krajskému soudu v Brně byla věc postoupena Krajským obchodním soudem v Brně usnesením ze dne 29. 6. 1999, jež nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. V soudním spisu není žádný doklad o tom, že by stěžovatelka brojila proti průtahům v průběhu řízení dostupnými prostředky (stížností k předsedovi soudu), a v této části je tedy třeba na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. Navíc akceptování této výhrady a připojený akademický výrok o porušení práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny za situace, kdy ve věci již bylo rozhodnuto, by postrádalo praktický význam.

V souvislosti s výtkami směřujícími vůči správnímu soudu, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny, Ústavní soud připomínání principy soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřené mimo jiné v ustanovení § 249 odst. 2 a § 250h odst. 1 o. s. ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytýčeny v žalobě, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle § 250b o. s. ř. To se týká především námitky nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna až v ústavní stížnosti, stejně jako námitky, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity zakotveného v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), a tudíž i nepřípustnost ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodů obsažených v ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona. Jak Ústavní soud vyjádřil ve svých shora citovaných usneseních z 8. 8. 2002, argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva.

Stejně neakceptovatelné je i tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny správním soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003), resp. že s rozhodnutím měl vyčkat na právní úpravu budoucí. Ve svém důsledku by takový postup znamenal popření principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy ČR (míněn je patrně čl. 95 Ústavy ČR), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací.

K ostatním námitkám, vzneseným v ústavní stížnosti, Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní dostupnou judikaturu, z níž je patrno, za jakých podmínek může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecného soudu. Rozsah práva na soudní ochranu, tak jak je formulován v čl. 36 odst. 1 Listiny, znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby z hlediska ústavnosti dohlížel na procesní čistotu toho kterého řízení v konkrétní věci. Z rozhodnutí celních orgánů založených v soudním spisu, jakož i ze žaloby, je zřejmá obrana stěžovatelky a důkazy, které ke svým tvrzením navrhovala. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud připomíná, že není v jeho pravomoci toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil, pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. To se však v projednávané věci nestalo. Co se týče obsahu pojmu spravedlivý proces, není možné jej vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Správní soud byl při přezkoumávání správního rozhodnutí vázán zjištěným skutkovým stavem a uplatněnými žalobními důvody stěžovatelky. Od těchto zákonných limitů Ústavní soud nemohl při přezkoumávání soudního rozhodnutí odhlédnout. Tento moment byl také tím, co odlišilo projednávaný případ od případu ukončeného nálezem ve věci IV.ÚS 446/98, na který stěžovatelka odkazovala v doplnění ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. října 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu