IV. ÚS 11/02Usnesení ÚS ze dne 07.08.2002

IV.ÚS 11/02 ze dne 7. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 11/02

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Č., s. p., zastoupeného JUDr. R.J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2001, čj. 12 Cmo 103/2001 - 216,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu nebyla poskytnuta účinná soudní ochrana jeho vlastnického práva a bylo mu upřeno právo před soudem prokázat svá tvrzení a uplatnit návrhy na doplnění dokazování. Soudy obou stupňů rovněž dle stěžovatelova tvrzení nezohlednily podmínky, za nichž byl učiněn předmětný právní úkon a pochybily při aplikaci právního předpisu.

Stěžovatel uvádí, že odvolací soud se v meritu věci ztotožnil se zamítavým výrokem Krajského soudu v Hradci Králové, byť na základě jiného ustanovení právního předpisu. Dovodil totiž, že hospodářská smlouva mezi stěžovatelem a právním předchůdcem společnosti M. H., spol. s r. o., (dále jen "vedlejší účastník") o využívání speciálních cisternových dopravních kapacit ze dne 1. 4. 1988 nebyla platně uzavřena pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu. Odkázal přitom na znění ustanovení § 152 a § 153 hospodářského zákoníku v příslušném znění. Dále však své úvahy o aplikaci citovaných ustanovení nezdůvodnil, což jeho rozhodnutí činí nepřezkoumatelným.

Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud založil své rozhodnutí o neplatnosti zmíněné hospodářské smlouvy na závěru, že z jejího obsahu není patrno, kolika vozidel se smlouva týká, jaký charakter má ujednání o finačním plnění pro případ zániku přeprav, zda se jedná o majetkovou sankci či o částku, za níž mělo dojít k úplatnému převodu správy majetku. Ze smlouvy dle krajského soudu není dále patrno, co se rozumí zůstatkovou hodnotou, když právní úprava platná v době uzavření smlouvy takový termín neznala, přičemž ani jednu z těchto nejasností se nepodařilo odstranit výslechem osob, které smlouvu podepisovaly.

V rámci odvolacího řízení stěžovatel namítl, že krajský soud neprovedl v potřebném rozsahu důkazy nutné k úplnému zjištění skutkového stavu věci a současně pochybil při jejich hodnocení. Provedené dokazování dle stěžovatelova tvrzení potvrdilo, že z výše zmíněné smlouvy o využívání speciálních cisternových dopravních kapacit, která byla uzavřena na dobu do 31. 12. 1999, mimo jiné vyplývá, že zaniknou-li zcela nebo zčásti přepravy, pro které byla speciální cisternová kapacita pořízena, uhradí právní předchůdce vedlejšího účastníka stěžovateli náhradu ve výši zůstatkové hodnoty speciálních cisternových kapacit. Uzavření takové nepojmenované smlouvy umožňovalo ustanovení § 352 tehdy platného hospodářského zákoníku, přičemž svědci K. a F. ve svých výpovědích vysvětlili důvody a cíle tohoto ujednání a z jejich výpovědí je zřejmé, že obsah smlouvy považovali za dostatečně přesný a srozumitelný.

Stěžovatel dle svého tvrzení prokázal, že pro účely svozu mléka pořídil 4 cisternová vozidla, která užíval po celou dobu trvání smluvního vztahu výhradně pro potřeby vedlejšího účastníka. Svědci K. a F. vysvětlili, že v době podpisu smlouvy nebylo přesně známo, kolik vozidel bude pro uvedený účel použito. Podle dohody zástupců byla pořízena 4 vozidla. Skutečnost, že ve smlouvě není uveden počet vozidel, jehož se ujednání týká, není na újmu její určitosti a srozumitelnosti. Je nutno brát v úvahu tehdy platný systém plánovitého řízení, který dovoloval pořízení investic na základě souhlasu plánovacího orgánu za splnění dalších podmínek, a účastníkům bylo v době podpisu smlouvy známo, že se dohoda bude vztahovat na všechna vozidla, ohledně nichž bude přidělen příslušný limit.

Není pochyb o tom, že smluvní vztah založený předmětnou smlouvou skončil dne 31. 7. 1997 na základě výpovědi podané vedlejším účastníkem, čímž mu vznikla povinnost uhradit stěžovateli náhradu ve výši zůstatkové hodnoty speciálních cisternových vozidel.

Obecné soudy dle stěžovatelova tvrzení pochybily, když nevyhověly návrhu stěžovatele na výslech svědka N., který v době uzavření smlouvy zastával funkci místopředsedy KNV a který se účastnil sjednávání této smlouvy. Za situace, kdy měly obecné soudy pochybnosti o určitosti a srozumitelnosti smluvních ujednání, nelze souhlasit s odepřením provedení důkazu, který by mohl tyto pochybnosti odstranit.

Závěry o neurčitosti a nesrozumitelnosti textu smlouvy nejsou důvodné také proto, že podle ustanovení § 152 odst. 2 hospodářského zákoníku byla strana, která považovala návrh smlouvy za nejasný, povinna jej druhé straně bez zbytečného odkladu vrátit k doplnění s vytknutím nedostatků. Pokud ani jeden z účastníků takový postup nezvolil, lze mít za to, že pro ně byl obsah smlouvy dostatečně určitý a srozumitelný. Ani z výpovědí výše zmíněných svědků není patrno, že by o obsahu smlouvy měli pochybnosti. Skutečnost, že s časovým odstupem více než 10 let prezentují statutární zástupci smluvních stran obsah ujednání odchylně, což je v situaci probíhajícího sporu běžným jevem, nemůže znamenat, že smlouva je pro neurčitost neplatná.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu ustanovení § 21 odst. 2 hospodářského zákoníku, které stanovilo pravidla pro výklad právních úkonů a při posuzování určitosti a srozumitelnosti právního úkonu učiněného v roce 1988 se řídily hledisky platnými v současné době.

Z výše uvedených, jakož i z dalších důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 42 Cm 118/98, Ústavní soud zjistil, že dne 9. 2. 2001 byla rozsudkem tohoto soudu, čj. 42 Cm 118/98 - 188, zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se na vedlejším účastníku domáhal zaplacení částky 2.010.669,10 Kč s příslušenstvím. Citované rozhodnutí krajského soudu bylo dne 24. 10. 2001 potvrzeno ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, čj. 12 Cmo 103/2001 - 216.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že většina v ústavní stížnosti uvedených námitek je totožná s námitkami, které stěžovatel uplatňoval již v odvolacím řízení proti rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů o neplatnosti zmíněné smlouvy, a to z důvodu rozporu s ustanoveními § 152 odst. 1 a § 153 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 24 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění platném v rozhodné době. Citovaná ustanovení jednoznačně požadují, aby ujednání obsahovalo dohodu o předmětu plnění a aby obsah hospodářských smluv byl přesný a srozumitelný, a to nejen subjektivně pro smluvní strany v době uzavírání smlouvy, ale rovněž objektivně samozřejmě s přihlédnutím k situaci a podmínkám daným v době uzavírání smlouvy. Tato ustanovení tedy nelze obcházet poukazem na skutečnost, že smluvní strany v této době považovaly text ujednání za srozumitelný a předmět plnění za jasně definovaný. V takové situaci měla kterákoli smluvní strana kdykoli od uzavření takové smlouvy možnost se její neplatnosti dle ustanovení § 24 odst. 1 hospodářského zákoníku účinně dovolat, což také v proběhlém řízení vedlejší účastník učinil.

Vzhledem k výše řečenému se stěžovatelova námitka týkající se nevyslechnutí svědka N., pod jehož patronací byla smlouva uzavírána, jeví jako bezpředmětná, neboť jeho výpověď by na této situaci nemohla nic změnit.

Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým tvrzením, že obecné soudy posuzovaly přesnost a srozumitelnost ujednání dle současných měřítek a nepřihlédly k situaci existující v době uzavírání smlouvy. Z dokazovaní provedeného obecnými soudy jednoznačně vyplývá, že předmět plnění byl v ujednání definován tak nejasně a nesrozumitelně, že z ní nebylo možno dovodit, kolika a jakých specielních vozidel se smlouva týká, jaký je charakter finančního plnění a co je míněno zůstatkovou hodnotou, když právní řád platný v době uzavírání smlouvy takový termín neznal.

Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu ustanovení § 20 odst. 2 (stěžovatel zřejmě omylem uvedl ustanovení § 21 odst. 2) hospodářského zákoníku týkající se pravidel pro výklad právních úkonů, jednak proto, že toto ustanovení nabylo účinnosti až dne 1. 5. 1990 a také proto, že ani jeho aplikace by nemohla odstranit závěr o nedostatečně a nejasně definovaném předmětu plnění.

Tvrdí-li stěžovatel, že za celou dobu trvání smlouvy nenastal žádný případ pochybností o aplikaci jejích ujednání či výkladu jednotlivých ustanovení, je třeba poukázat na skutečnost, že přepravní vztahy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem týkající se svozu mléka byly upravovány ročními příkazními smlouvami, které byly dostatečně jasné a srozumitelné, a neexistoval tedy důvod k pochybnostem o nejasnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 4. 1988.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu