IV. ÚS 104/99Usnesení ÚS ze dne 03.05.1999

IV.ÚS 104/99 ze dne 3. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. L. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 541/98, ze dne 19. listopadu 1998 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 4/91, ze dne 30. března 1998,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podané 26. února 1999, napadá výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, která stěžovateli nově vyměřila výživné na zletilého J. Z., potvrzena a část rozsudku, týkající se nezletilého K. Z., byla změněna tak, že stěžovateli bylo výživné zvýšeno.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem ke změně původního rozsudku obvodního soudu nabyly městským soudem změněné výroky právní moci dnem 30. prosince 1998 a tedy lhůta pro ústavní stížnost vyprší, dle ustanovení § 72 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 27 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), 27. února 1999.

Jak bylo již uvedeno, byla ústavní stížnost podána 26. února 1999. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. P 4/91, z nějž vyplynulo, že právnímu zástupci stěžovatele byl předmětný rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 19. listopadu 1998, doručen 28. prosince 1998. Pro stěžovatele tedy začala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (ustanovení § 72 odst. 2 věta druhá). Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula, resp. posledním dnem k podání byl, 25. únor 1999. Počátek lhůty se odvíjí od doručení, nikoliv od právní moci rozhodnutí (k této změně došlo novelou zákona o Ústavním soudu č. 77/1998 Sb., s účinností od 10. května 1998).

Z uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b) zákona odmítnout.

Z věcného hlediska je nutno ještě poznamenat, že tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecnésoudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení uvedeného článku Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 1999

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj