IV. ÚS 104/02Usnesení ÚS ze dne 14.05.2003

IV.ÚS 104/02 ze dne 14. 5. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 104/02

Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti S. S., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, čj. 28 Cdo 1555/2001-114,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka v podstatě mimo jiné uvádí, že dovolací soud pochybil tím, když na dovolací řízení aplikoval občanský soudní řád před novelou provedenou zákonem č. 30/2001 Sb. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu 6 C 281/2001 Okresního soudu v Českém Krumlově Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 26. 10. 1995 požádaly stěžovatelka a E. S. o vydání rozsudku, kterým by žalované a. s. J. S. byla uložena povinnost uzavřít s nimi podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání nemovitostí s tím, aby tyto nemovitosti v petitu návrhu blíže vyznačené jim byly vydány. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2000, čj. 7 C 874/95-37, bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že návrh na pokračování řízení přerušeného podle § 110 o. s. ř. nebyl podán před uplynutím jednoroční lhůty uvedené v § 111 odst. 3 o. s. ř. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 9. 2000, čj. 5 Co 1690/2000-62, rozhodl tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když navíc uvedl, že stěžovatelka mohla podat návrh na pokračování v řízení bez jakékoli překážky, neboť je právní nástupkyní zemřelé matky E. S. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením z 23. 3. 2001, čj. 28 Cdo 370/2001-76, tak, že citovaná usnesení obecných soudů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že napadenými rozhodnutími byla mimo jiné naplněna skutková podstata odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění před novelou. Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl usnesením z 3. 5. 2001, čj. 6 C 281/2001-79, tak, že ve vztahu k žalobkyni E. S. bude v řízení pokračováno s její právní nástupkyní, tedy se stěžovatelkou, zatímco ve vztahu ke stěžovatelce se řízení zastavuje. Jak uvedl okresní soud, důvod pro postup dle § 111 odst. 3 o. s. ř. je dán pouze v případě stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 6. 2001, čj. 5 Co 1284/2001-97, tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil ve znění, že v řízení zahájeném k návrhu zemřelé E. S. bude pokračováno s její právní nástupkyní S. S., zatímco řízení zahájené s posléze jmenovanou se zastavuje. Jak v tomto rozhodnutí uvedl krajský soud, z obsahu spisu neplyne, že by stěžovatelka za svou osobu návrh na pokračování v řízení do tohoto okamžiku podala, proto okresní soud rozhodl zcela správně, když řízení v tomto směru podle § 111 odst. 3 o. s. ř. zastavil. Jak dále konstatoval krajský soud, právě restituční řízení je typem řízení, kdy hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože však k této stížnosti nebyla připojena plná moc advokáta JUDr. V.J., jenž ústavní stížnost pouze podepsal, rozhodl Ústavní soud, bez dalšího, usnesením ze dne 23. 10. 2001, čj. III. ÚS 542/01-13, tak, že tuto ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že ji podal svým jménem JUDr. V. J., jako navrhovatel, a tudíž podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako osoba zjevně neoprávněná. Současně však stěžovatelka proti témuž rozhodnutí podala i dovolání, o němž ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že je odmítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení 12 části hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něho dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle o. s. ř., ve znění před novelou. V tomto směru Nejvyšší soud ČR argumentoval i odkazem na bod 15 přechodných ustanovení a dovodil, že vycházeje z citovaných ustanovení i z právního závěru uvedeného v soudní judikatuře (R 49/98), nemohl shledat přípustným dovolání stěžovatelky podle žádného z ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu stanovených v občanském soudním řádu, ve znění před novelou.

Ústavní soud především připomíná, jak konstatoval kupříkladu ve věci sp. zn. I. ÚS 660/01, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoli "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a-v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Protože v souzené věci řízení před soudem prvého stupně bylo zahájeno 1. 11. 1995, za této situace Nejvyšší soud ČR z hlediska výkladu "jednoduchého práva" nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000, nikoli podle úpravy pozdější, když výslovně konstatoval, že v občanském soudním řádu, ve znění před novelou, byla přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravena v ustanovení § 238a o. s. ř., tedy tak, že proti potvrzujícímu usnesení o zastavení řízení z jiného důvodu pro nedostatek jiné podmínky řízení než soudní pravomoci, dovolání přípustné není.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dně 14. května 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu