III. ÚS 994/09 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2009

III.ÚS 994/09 ze dne 2. 6. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006 č. j. 66 C 9/2003-190 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 č. j. 11 Cmo 57/2007-214, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 17. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006 č. j. 66 C 9/2003-190 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 č. j. 11 Cmo 57/2007-214. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle brojil proti závěrům obecných soudů (resp. prvostupňového a odvolacího soudu, jejichž rozhodnutí byla napadena) o doručení rozsudku fikcí v nalézacím řízení.

Ze stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci vyplývá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2006 č. j. 66 C 9/2003-190 zamítl stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost. O stěžovatelovu odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2007 č. j. 11 Cmo 57/2007-214 tak, že napadené výroky prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009 č. j. 21 Cdo 893/2008-236 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v dovolání neoznačil žádnou právní otázku (natož zásadního právního významu), námitky stěžovatele v dovolání jsou pouze kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů. Stěžovatel tak v dovolání předestřel pouze vlastní jiné skutkové závěry z provedených důkazů; odlišný právní názor odvozený z jiných (vlastních) skutkových závěrů (tj. námitky dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu) nemůže založit přípustnost dovolání dle § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Dotazem u Městského soudu v Praze (č. l. 12 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 22. 11. 2007.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.

Jak Ústavní soud výše uvedl, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, resp. pro zřejmě nezpůsobilé dovolací námitky v rámci dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl usnesení Nejvyššího soudu. Nesouhlas stěžovatele s usnesením dovolacího soudu nevyplývá z petitu (závěrečného návrhu) ústavní stížnosti, ani z textu ústavní stížnosti samotné. Stěžovatel v ústavní stížnosti evidentně brojí pouze proti závěrům soudů prvního a druhého stupně o fikci doručení nalézacího rozsudku a nikoliv proti závěrům Nejvyššího soudu o (zřejmé) nepřípustnosti dovolání. Stěžovatel nenapadl usnesení Nejvyššího soudu a je tedy s tímto rozhodnutím srozuměn.

Ústavní soud je přitom vázán závěrečným návrhem (petitem) ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá. Vázanost petitem návrhu je zásadou prostupující celý právní řád, přičemž vázanost Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti vyplývá rovněž z jeho ustálené judikatury.

Z výše uvedeného vyplývají i příslušné konsekvence ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost upravuje § 238a odst. 1 písm. b), odst. 2 občanského soudního řádu. Ten odkazuje na § 237 odst. 1 a 3 téhož zákona.

Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contrario § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, kdy dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatel předestřel (jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí) v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení; nebyla otevřena právní otázka. Nutným následkem pak bylo (jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu) odmítnutí stěžovatelova dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno stěžovateli dne 22. 11. 2007, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 17. 4. 2009 a je proto podána opožděně.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2009

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu