III. ÚS 973/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

III.ÚS 973/11 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Discesa servizio, s. r. o. - v likvidaci, IČ: 263 31 632 se sídlem Trnitá, Cyrilská 359/16, 602 00 Brno, právně zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2011 č. j. 2 VSOL 513/2010-A-24, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2010 č. j. KSBR 40 INS 6722/2010-A-18, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. dubna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2011 č. j. 2 VSOL 513/2010-A-24, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2010 č. j. KSBR 40 INS 6722/2010-A-18, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2011 č. j. 2 VSOL 513/2010-A-24 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2010 č. j. KSBR 40 INS 6722/2010-A-18, kterým soud prvního stupně zastavil řízení o insolvenčním návrhu dlužníka (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") a dlužníku vrátil zaplacenou zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.886,- Kč.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka ze dne 16. června 2010, kterým se domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Tvrdil, že má čtyři věřitele a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Závazky dlužníka, včetně příslušenství, činí celkem 8.489.779,50 Kč. Dále uvedl, že rozhodnutím valné hromady vstoupil do likvidace ke dni 27. června 2007, nevlastní žádné nemovité věci, nedisponuje peněžitými prostředky na bankovním účtu a na pokladně má částku 10.886,- Kč. Za svými dlužníky má pohledávky v celkové výši 67.854,40 Kč, které jsou promlčené a nevymahatelné. Dovozoval svůj úpadek dle ust. § 3 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), tj. jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. V insolvenčním návrhu současně požádal o stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení v maximální výši 10.000,- Kč. Usnesením ze dne 18. června 2010 č. j. KSBR 40 INS 6722/2010-A-6 Krajský soud v Brně dlužníkovi uložil povinnost, aby do 5 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč. Současně soud dlužníka poučil, že nezaplatí-li zálohu ve stanovené lhůtě, může soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit. Z podnětu dlužníkem podaného odvolání přezkoumal usnesení o uložení povinnosti k úhradě zálohy Vrchní soud v Olomouci, který je svým usnesením ze dne 31. srpna 2010 č. j. 2 VSOL 315/2010-A-13 potvrdil. Usnesení soudu prvního stupně nabylo právní moci dne 29. září 2010 a lhůta k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč uplynula dne 4. října 2010. Dne 19. října 2010 dlužník zaplatil na účet Krajského soudu v Brně zálohu ve výši 10.886,- Kč a současně podáním ze dne 14. října 2010 sdělil, že zbývající část zálohy není schopen uhradit.

Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze přihlížet ke skutečnosti, že dlužník nedisponuje finančními prostředky, neboť nedostatek finančních prostředků není pro stanovení zálohy rozhodující. Na zaplacení zálohy ve stanovené výši je nutno trvat. Jelikož dlužník zálohu ve výši 50.000,- Kč ve stanovené lhůtě nezaplatil, postupoval soud podle ust. § 108 odst. 3 insolvenčního zákona a řízení zastavil.

Se závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci dovodil, že za situace, kdy dlužník nesplnil soudem pravomocně uloženou povinnost a zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč v určené lhůtě nezaplatil, soud prvního stupně nepochybil, když v souladu s obsahem poučení, kterého se dlužníkovi dostalo v usnesení ze dne 18. června 2010, řízení podle ust. § 108 odst. insolvenčního zákona zastavil. Jako neopodstatněnou zhodnotil odvolací soud námitku dlužníka o porušení jeho práva na spravedlivý proces. V první řadě poukázal na to, že závěry soudu prvního stupně nejsou v rozporu se závěry Nejvyššího soudu (viz. bod XII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 1998 Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998), ani se závěry Ústavního soudu, na které poukazoval dlužník (nález Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 330/06). V přezkoumávané věci nejde o okamžitou neschopnost dlužníka zaplatit požadovanou zálohu (která by skutečně bránila zastavení insolvenčního řízení). Dlužník totiž stanovenou zálohu ve výši 50.000,- Kč nezaplatil nejen v určené pětidenní lhůtě, počítané od právní moci usnesení o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, ale neučinil tak ani do vydání napadeného usnesení, ani v průběhu odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně porušily její právo na spravedlivý proces, neboť trváním na splnění celé zálohové povinnosti za situace, kdy požadovanou zálohu osoba povinná nemůže z objektivních důvodů okamžitě uhradit, postupovaly příliš formalisticky, čímž ve svém důsledku brání stěžovatelce ve vypořádání jejích majetkových poměrů. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 330/06, sp. zn. II. ÚS 1/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Dále stěžovatelka poukazuje na ust. § 5 odst. 2 zákona 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), ve kterém podle jejího názoru zákonodárce jasně vyjádřil možnost soudu popsaným způsobem postupovat ("soud může,,) a dále pak v insolvenčním zákoně prostor pro soudcovské uvážení ještě více rozšířil, neboť ponechal na úvaze soudce i samo skládání záloh, aniž by je vyžadoval paušálně.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97).

K námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že se již v minulosti otázkou ústavně konformní interpretace ust. § 5 zákona o konkursu a vyrovnání zabýval, a to v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/99, v němž zdůraznil, že je věcí volné úvahy soudu, zda bude zálohu na náklady konkursu požadovat či nikoliv a stejně tak je obecný soud oprávněn uvážit, zda v případě nezaplacení této zálohy řízení zastaví či zvolí jiný postup. Takto vymezený rámec interpretace ust. § 5 zákona o konkursu a vyrovnání vedl poté Ústavní soud, vzhledem k jím obecně uplatňované zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné správy, k závěru, že odůvodní-li obecné soudy řádně svůj postup, necítí se být Ústavní soud povolán tyto jejich úvahy, s výjimkou zcela zjevných excesů, jakkoliv přehodnocovat (stejný postoj Ústavní soud zaujal i ve vztahu k obdobně konstruovanému diskrečnímu oprávnění soudu dle ust. § 108 insolvenčního zákona - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08).

Dle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3 cit. ust.).

Dle ust. § 98 odst. 2 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník, který je právnickou osobou v likvidaci, je povinen podat insolvenční návrh také bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08 Ústavní soud ve vztahu k ust. § 108 insolvenčního zákona konstatoval, že rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.

Ústavní soud v projednávané věci ověřil, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly a proč měly za to, že v případě jejího nesložení je namístě řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavit. Napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedenou interpretaci podústavního práva lze označit jako ústavně konformní. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolávala.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že nález sp. zn. II. ÚS 1/07, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, stejně tak jako nález sp. zn. II. ÚS 266/05, ve kterých se Ústavní soud vyjadřoval k povinnosti navrhovatele (dlužníka) složit zálohu na náklady konkursu, resp. k důsledkům nezaplacení takové zálohy, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nelze aplikovat.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 330/06, je třeba přisvědčit vrchnímu soudu, že tento nález na danou procesní situaci nedopadá, neboť i tento nález řeší jiné konkrétní skutkové okolnosti případu.

Nyní projednávaná věc se od výše uvedených případů odlišuje, a to především v tom ohledu, že v případě stěžovatelky nešlo toliko o momentální neschopnost dlužníka uhradit požadovanou zálohu (která by skutečně bránila zastavení insolvenčního řízení), nýbrž o situaci, kdy dlužník již s největší pravděpodobností žádnými prostředky nedisponuje (ke shodnému závěru dospěl Ústavní soudu ostatně i ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2800/07). Smysl zálohy přitom výstižně vyložil Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu