III. ÚS 95/08 #1Nález ÚS ze dne 19.02.2009 Ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí soudů o zvýšení nájemného a účinku těchto rozhodnutí pro futuro

Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že "i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.

Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.

III.ÚS 95/08 ze dne 19. 2. 2009

N 32/52 SbNU 313

Ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí soudů o zvýšení nájemného a účinku těchto rozhodnutí pro futuro

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 19. února 2009 sp. zn. III. ÚS 95/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel a další osoby jako pronajímatelé domáhali po nájemnici J. M. zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným", za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52 se ruší.

II. Městskému soudu v Praze se ukládá zaplatit stěžovateli náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám JUDr. D. Ř., advokátky v Příbrami VII, 28. října 184.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52 s tím, že tímto rozhodnutím mělo dojít k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 121/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel a další osoby se z pozice pronajímatelů domáhali na J. M. jako nájemnici (v řízení před Ústavním soudem má jmenovaná postavení vedlejší účastnice) zaplacení mj. částky 3 388 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat "doplatek" na nájemném za měsíce říjen a listopad 2003 ve výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným". Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2005 č. j. 16 C 121/2005-16 tuto žalobu zamítl s tím, že pro takové zvýšení nájemného chybí právní úprava. K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38. Uvedený soud se v podstatě ztotožnil s názorem nalézacího soudu, když konstatoval, že jednostranně není zvýšení nájemného možné a k dohodě o této otázce mezi smluvními stranami nedošlo.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, načež jej Ústavní soud nálezem ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 117) zrušil, a to s odkazem na svá předchozí rozhodnutí týkající se tzv. regulovaného nájemného, z nichž vyplývá, že obecné soudy nemohou odepřít stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva pro absenci zvláštní úpravy předpokládané § 696 odst. 1 občanského zákoníku, resp. z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona, a že jsou povinny o zvýšení nájemného rozhodnout.

Městský soud poté rozhodl tak, že znovu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to rozsudkem, jenž je napaden touto ústavní stížností. Přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), kde se uvádí, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodováním (pro futuro) dotvářet objektivní právo, a z něj vyvodil, že nájemné nelze stanovit zpětně, a žaloba přímo na plnění vyššího nájemného musí být zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu městský soud odpírá právo na základní úhrady za užívání bytu v obvyklé nebo alespoň ekonomicky důvodné výši, přičemž se odklání od pokynů obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 361/06, dle kterých nikoliv odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně, nýbrž tyto rozsudky jako takové stojí v rozporu "s ústavně přiznávanými právy na vlastnictví". Za této situace je shodné rozhodnutí s jiným odůvodněním čistým formalismem, resp. změnou odůvodnění nelze odstranit jejich protiústavnost. Ústavní soud vzhledem k absenci zvláštního předpisu o jednostranném zvyšování nájemného obecným soudům uložil povinnost řídit se Ústavou České republiky a Listinou, zejména jejím čl. 11. Dále stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, neboť to má být vhodný motivační prostředek pro obecné soudy, aby rozhodovaly v souladu s Ústavou a závaznými pokyny Ústavního soudu.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníka a vedlejší účastnici řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že respektoval závazný právní názor Ústavního soudu i jeho judikaturu k otázce zvyšování nájemného, a tak pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Současně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na to, že se ústavní stížnost s jeho právními závěry nijak nevypořádává. Vedlejší účastnice se svého postavení omisivně vzdala [§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas aiv ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Zamítavá rozhodnutí obecných soudů se opírají o názor, že pronajímatelé nemohou zpětně žalovat nájemce, který platí tzv. regulované nájemné, na zaplacení nájemného v obvyklé, příp. ekonomicky důvodné výši.

Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb., svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.) opakovaně konstatoval, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů - vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny).

Pokud (snad) uvedená rozhodnutí Ústavního soudu nepředstavovala pro obecné soudy dostatečnou oporu pro rozhodnutí o (případném) zvýšení tzv. regulovaného nájemného, pak v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) Ústavní soud toto deklaroval jako jejich povinnost: "Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.".

Ovšem již předtím v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34) Ústavní soud uvedl, že "nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů". Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se v něm, "odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv", přičemž "deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce.". Podle Ústavního soudu "je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.".

I v nyní posuzované věci, kde Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 (viz výše), se výslovně uvádí, že "je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae.". Na doplnění možno uvést, že odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud již dříve v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, kde obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy. K tomu poznamenal, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval. Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 125), a vychází z nich i nepublikované usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nálezy č. 152 a č. 158) a nepublikovaná usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 (rozhodnutí neuveřejněná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jak již bylo výše uvedeno, nález ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 byl vydán přímo v nyní posuzované věci, přičemž právním názorem v něm vysloveným byl městský soud bezprostředně vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 226 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu per analogiam), a nemohl se tudíž od něho odchýlit, a to ani s ohledem na dříve (!) vydaný nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, jehož se v této souvislosti dovolával (k této problematice srovnej např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 190).

Kromě toho odkaz městského soudu na nález, v němž Ústavní soud své předchozí právní názory doplnil tak, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nemůže obstát. Danou otázkou se již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 216), kde konstatoval následující:

"V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu ke zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro" pak by neměl být pominut výklad, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.

Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (oba viz výše) uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka "rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu" (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 - viz výše).

Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení "nájemné" za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších [...] (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06 - všechny viz výše).

Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že "i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.

Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby [...] - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.".

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá než konstatovat, že městský soud při svém rozhodování nejen nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech týkajících se problematiky "regulovaného" nájemného (a pokud je již reflektoval, učinil tak, aniž by vystihl jejich účel a smysl), ale dokonce ignoroval názor Ústavního soudu vydaný v téže věci. Tímto způsobem porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Současně porušil i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; posledně uvedené ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat žalobou stěžovatele a neposkytl mu tak ochranu, jde-li o jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatele - z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případě postačuje odkázat - porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Výše uvedené okolnosti pak vedou Ústavní soud k závěru, že aplikace ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je zcela namístě. Proto Ústavní soud tímto nálezem přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z úhrady odměny za zastupování advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 100 Kč podle § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 19% daně z přidané hodnoty z uvedených částek. Lhůta určená účastníkovi řízení k zaplacení nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výroky a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 95/08. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Právní a skutkové argumenty, o něž opírám odlišné stanovisko v této věci, jsou analogické těm, které jsem uplatnil v odlišných stanoviscích ve věcech projednávaných Ústavním soudem pod spisovými značkami III. ÚS 905/06, III. ÚS 3158/07, III. ÚS 696/07 a III. ÚS 1129/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 13, svazek 51, nález č. 216, svazek 52, nález č. 16, a svazek 52, nález č. 31), na něž odkazuji i na tomto místě.

2. Skutkový a procesní stav v nynější věci je tento:

Stěžovatel a další tři osoby jako spoluvlastníci nájemního domu se svou žalobou, podanou nalézacímu soudu dne 16. 3. 2004, domáhali, aby jim žalovaná nájemnice zaplatila z titulu nezaplaceného nájemného částku 3 388 Kč. Tato žalobci požadovaná částka má představovat "doplatek" na nájemném za měsíce říjen a listopad 2003 ve výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným".

3. Kasační nález Ústavního soudu, k němuž uplatňuji toto odlišné stanovisko, vychází tedy z předpokladu, že obecné soudy mohou konstitutivně rozhodnout o zvýšení nájemného za období vymezené žalobcem v žalobním petitu, jde-li o dobu před podáním žaloby. S takovým názorem nesouhlasím.

4. Jakkoli se lze ztotožnit s hodnocením obsaženým v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že legislativní úprava cenové regulace nájemného v bytech byla dříve (před přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. 3. 2006) velmi nevyhovující, přece jen nelze pustit ze zřetele, že i v tomto období byl nájem bytu primárně závazkovým vztahem.

5. Za situace, kdy nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vzhledem k nečinnosti zákonodárce obecně připustil možnost zásahu do obsahu tohoto závazkového vztahu konstitutivním soudním rozhodnutím (zvýšením nájemného), je třeba respektovat proporcionalitu takového zásahu s přihlédnutím k oběma smluvním stranám, tj. k pronajímateli i k nájemci. Tato proporcionalita je podle mého názoru hrubě porušena, jestliže zvýšení nájemného by se mělo týkat i období před podáním žaloby.

6. Znovu poukazuji na názor obsažený ve vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 3158/07, s nímž souhlasím, že totiž "nájemné, resp. nájemní smlouva je institutem obligačního práva, založeného na principu autonomie vůle, a proto je výše nájemného především předmětem dohody smluvních stran. Podle výše nájemného, na kterou je pronajímatel ochoten přistoupit, se nájemce rozhoduje, zda bude v pronajímaném bytě bydlet nebo zvolí jiný byt s jinou výší nájemného. Jestliže by soud na návrh pronajímatele mohl nájemné (často několikanásobně) zvýšit i se zpětnou účinností, byla by tím popřena autonomie vůle nájemce nájemní vztah za změněných podmínek vypovědět a přestěhovat se do bytu s nájemným nižším, které by odpovídalo jeho finančním možnostem. Navíc dotváří-li soud svým rozhodnutím o zvýšení nájemného objektivní právo, resp. stanoví práva a povinnosti stran (a nikoli pouze konstatuje, co právem jest), nemůže tak činit se zpětnou účinností, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Není-li za nečinnost zákonodárce při vydávání předpisů o zvyšování nájemného odpovědný pronajímatel, není za ni odpovědný ani nájemce, a je proto třeba hledat v souladu s principem proporcionality řešení, které obě smluvní strany co nejméně poškodí.".

7. Upozorňuji na to, že nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který obsahuje zásadní pokyny, jimiž se mají obecné soudy při stanovení zvýšeného nájemného řídit, byl vydán až dne 28. 2. 2006; další nález se zásadním významem pro tuto problematiku pod sp. zn. I. ÚS 489/05 byl přijat dne 6. 4. 2006.

Období, za které se žaloba domáhala zvýšení nájemného (říjen, listopad 2003) předchází o více než dva roky před vydáním těchto zásadních rozhodnutí Ústavního soudu.

8. Ústavní soud svým plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 povolal obecné soudy k tomu, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům účastníků (tj. pronajímatelů i nájemců) též za situace, kdy zákonodárce je nečinný a pro stanovení výše tzv. regulovaného nájemného chybí zákonný podklad. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 Ústavní soud od obecných soudů žádá, aby "při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu".

Protože tato "soudcovská tvorba práva" vytváří zákon v materiálním smyslu, potom je ovšem třeba trvat na tom, aby též při ní byl dodržován všeobecně uznávaný princip zákazu retroaktivity. Ten musí respektovat jak parlamentní zákonodárce, tak soud v roli tvůrce materiálního práva. Smluvní strany (v tomto případě nájemci) nemohou být takto nově utvořeným materiálním právem zavazovány zpětně, tj. nemůže jim být v konkrétním případě zvýšeno nájemné za minulou dobu, neboť byly oprávněny v dobré víře spoléhat na to, že tehdy platný způsob právní regulace nájemného je v pořádku. Princip právní jistoty nedovoluje, aby do obsahu obligačních vztahů bylo zasahováno se zpětnou účinností. Nelze ani předpokládat, že by nájemci, platící v minulosti regulované nájemné, byli s to učinit si představu o přesné podobě nově utvářeného práva (jak vyžaduje zásada určitosti práva), aby eventuálně mohli podle něj uzpůsobit své tehdejší chování.

9. Počátkem období, od něhož lze uvažovat o zvýšení nájemného konstitutivním soudním rozhodnutím, je podle mého názoru teprve okamžik, odkdy nájemce může reálně reagovat na konkrétní skutkové a právní argumenty uplatněné pronajímatelem v žalobě domáhající se zvýšení nájemného. Takovým okamžikem tedy může být nejdříve až okamžik, kdy žaloba, v níž je nárok pronajímatele přesně specifikován, byla podána u soudu. Jedině takové řešení umožňuje zohlednit autonomní zájmy obou smluvních stran (pronajímatele a nájemce) a vyhovuje principu proporcionality.

10. Nesouhlasím také s názorem vysloveným v kasačním nálezu, že obecné soudy prý nerespektovaly či ignorovaly právní názory vyslovené v předchozích nálezech Ústavního soudu, čímž měly porušit princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Konstatuji, že plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 se k otázce počátku období, za něž lze zvýšit nájemné, explicite nevyjadřuje.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je vysloveno, že "... při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo" a že "... je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 je vysloveno, že nálezy Ústavního soudu vycházejí z kautely "o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby".

Rozhodnutí obecných soudů v této věci jsou s těmito nálezy Ústavního soudu souladná.

11. Námitku nerespektování předchozí judikatury Ústavního soudu by snad bylo možno vznést proti rozsudku prvoinstančního soudu ze dne 28. 11. 2005, který zdůvodnil zamítnutí žaloby mj. argumentem, že chybí právní předpis ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného.

Naproti tomu odvolací městský soud výslovně uvedl, že respektuje nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, kde Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Odvolací soud ve svém rozsudku výslovně uvádí, že vzal v potaz též závazný právní názor o povinnosti obecných soudů v těchto věcech žalobce poučovat nad rámec poučovací povinnosti stanovené v ustanovení § 5 o. s. ř., vyslovený v tomto nálezu Ústavního soudu. Zároveň však odvolací soud poukazuje na skutečnost, že v odvolacím řízení by připuštění případné změny žaloby (uplatnění nároku na vyšší nájemné do budoucna) nebylo možné, protože předmětem řízení by byl zcela jiný nárok.

12. Nesouhlasím s názorem vysloveným v odůvodnění nynějšího nálezu, že odvolacísoud prý ignoroval názor Ústavního soudu vydaný v téže věci v nálezu sp. zn. II. ÚS 361/06 ze dne 26. 7. 2007, čímž prý porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 226 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu per analogiam.

V tomto posledně citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 361/06 byl závazně vysloven požadavek, aby obecnésoudy nezamítaly "žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy" nebo "z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona". Domnívám se, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 295/2007-52 se proti takto vysloveným požadavkům Ústavního soudu nezpronevěřil. Argumentace odvolacího soudu v těchto směrech nijak nepolemizuje s názory vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 361/06 a není s nimi v rozporu, je však založena na stanovisku, že "vyšší nájemné lze stanovit rozhodnutím soudu pouze do budoucna, a nikoli zpětně". K otázce, odkdy lze soudním výrokem zvýšit nájemné, se nález sp. zn. II. ÚS 361/06 vůbec nevyjadřuje; nelze tedy tvrdit, že odvolací soud tento nález Ústavního soudu "ignoroval".

Proto nemohu souhlasit ani s výrokem II. nálezu sp. zn. III. ÚS 95/08, jímž byla Městskémusoudu v Praze uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem.

Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížností napadený rozsudek Městskéhosoudu v Praze obstojí z hlediska ústavnosti a že stížnost měla být zamítnuta.