III. ÚS 91/2000Usnesení ÚS ze dne 13.07.2000 Posouzení nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy

Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně "zbavuje existence" tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak, že usiluje o zmírnění křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit". Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek - které spočívají ve stanovení kupní ceny - lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, od které se Ústavní soud nemíní odchylovat a podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného občana ve srovnání s občany jinými.

III.ÚS 91/2000 ze dne 13. 7. 2000

U 24/19 SbNU 259

Posouzení nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. P.N., advokátem, na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1999, čj. 2 Cdon 666/97-147,

takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 10. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 2. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1999, čj. 2 Cdon 666/97-147, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva daná mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tvrzenému porušení základních práv mělo dojít tím, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soudu odvolacího, ze dne 10. 12. 1996, čj. 29 Co 774/96-135, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 1996, čj. 13 C 1693/91-118. Předmětem sporu byla povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp.zn. 13 C 1693/91 a z něj zjistil, že dne 31. 12. 1991 podal navrhovatel žalobu o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., na žalovaného P., n.p. L. Okresní soud dne 20. 6. 1996 rozsudkem, čj. 13 C 1693/91-118 určil, že žalovaný je povinen s navrhovatelem uzavřít dohodu o vydání garáže se st. p. č. 45/2 v k.ú. H., zapsané na LV č. 14 pro obec L.; žalovaný byl dále povinen s navrhovatelem uzavřít dohodu o vydání domu čp. 115 se st. p. č. 45/1 a zahrady č.p. 46 v k.ú. H. , zapsaných na tomtéž LV č. 14.

Rozsudek napadl žalovaný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 10. 12. 1996 rozsudkem, čj. 29 Co 774/96-135 tak, že výrok týkající se domu č. 115 a p.č. 45/1 a 46 změnil tak, že žalobu zamítl. Výrok týkající se garáže a st. p. č. 45/2 potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že kupní smlouva uzavřená na předmětné nemovitosti mezi navrhovatelem a čs. státem v roce 1971 nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.

Rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel dovoláním. V něm namítal, že soud vyvodil nesprávné závěry ze zjištěného skutkového stavu a že dům č. 115 a parcely č. 45/1 a 46 byly prodány za nápadně nevýhodných podmínek.

Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání rozsudkem ze dne 26. 11. 1999, čj. 2 Cdon 666/97-147 tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle § 6 odst. 1 písmeno g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Zda šlo o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o zhodnocení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. Podle ustálené judikatury obecných soudů nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění, jestliže kupní cena v době sjednání smlouvy byla v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Navrhovatel v dovolání nenamítal zjištění učiněné znalcem ohledně ceny nemovitostí. Namítal diskriminaci soukromého vlastnictví mající původ v samotném obecně závazném předpisu. Nápadná nevýhodnost podmínek při uzavření kupní smlouvy je relevantní jen tehdy, jestliže se projevila v poměru ke stavu, který existoval v době uzavírání smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obecně platným.

Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že výklad pojmu nápadně nevýhodné podmínky, který provedl Nejvyšší soud, je nesprávný. Hodnota, která byla vyplacena za převod domu, byla neadekvátní hodnotám, za jaké by bylo možno takovou nemovitost pořídit. Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval navrhovatel také v tom, že navrhovatel nemohl za obdržené peníze pořídit cokoli, co by odpovídalo standardu, který měli do té doby. Podle navrhovatele bylo napadeným rozsudkem porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, dané mu čl. 11 Listiny

Po prozkoumání všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Ústavní soud považuje za vhodné v této souvislosti poznamenat, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze chápat tak, že ruší a jaksi "zbavuje existence" generelně tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak že usiluje o zmírnění křivd, které jak se praví v úvodu k zákonu "nelze nikdy zcela napravit". Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek - které stěžovatel spatřuje ve stanovení kupní ceny - lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, od které se Ústavní soud nemíní odchylovat, podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými.

Navrhovatel ve své stížnosti namítal, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, dané mu čl. 11 Listiny. Ústavní soud opakovaně judikoval, že ochrana vlastnického práva se vztahuje na právo reálně existující, nikoliv pouze právo tvrzené. Jestliže soud dospěje v řádně vedeném řízení k závěru, že nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro vydání předmětných nemovitostí, tedy pro přechod vlastnictví (jak se v souzené věci i stalo), nebylo tím zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, neboť takové právo tu neexistuje. Ostatně rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká konkrétních nemovitostí, nikoliv základního navrhovatelova práva vlastnit majetek.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do navrhovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu