III. ÚS 91/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.05.2015

III.ÚS 91/15 ze dne 25. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupené JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2014 č. j. 11 Tdo 679/2014-46 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2013 sp. zn. 4 To 42/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "obviněná") byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013 č. j. 4 T 11/2012-1048 uznána vinnou organizátorstvím zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedený zločin jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dále jí byla uložena společně s obžalovanou D. B. povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené České poště, s. p., na náhradu škody částku 6.309.100,- Kč s příslušenstvím.

Uvedeného jednání se měla obviněná dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v úmyslu obohatit se z neoprávněného prodeje poštovních známek přesvědčila svou bývalou kolegyni obviněnou B., aby jako zaměstnanec České pošty, s. p., využila svých oprávnění v rámci pracovního zařazení a záměrně objednávala prostřednictvím interního systému sekce DOS České pošty, s. p., poštovní známky různých nominálních hodnot s tím, že se s obviněnou B. dále dohodla, že část objednaných známek využije obviněná B. v rámci své pracovní činnosti a část známek předá za úplatu jí, přičemž ona pak zajistí jejich další prodej. To obžalovaná B. skutečně učinila a stěžovatelka obdržela za předem dohodnutou úplatu postupně nejméně 486 700 ks poštovních známek, jejichž celková hodnota byla minimálně 6.309.100,- Kč, přičemž obviněné B. za tyto známky zaplatila nejméně 879.200,- Kč. Spoluobviněná B. takto jednala na základě dohody se stěžovatelkou a dle jejích pokynů a požadavků na potřebné množství a nominální hodnotu dodaných známek.

Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. září 2013 sp. zn. 4 To 42/2013 rozsudek nalézacího soudu zrušil a nově rozhodl o vině a trestu všech obviněných. Přestože se odvolací soud v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího, shledal, že výrok o vině v prvostupňovém rozsudku obsahuje nesprávné údaje o konkrétní výši škody, na které se podíleli jednotliví obžalovaní. Vady prvostupňového rozsudku odvolací soud svým novým rozhodnutím napravil, přičemž právní kvalifikace jednání obviněných ani výše uloženého trestu v zásadě nedoznala změn.

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. září 2014 č. j. 11 Tdo 679/2014-46 tak, že návrh podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, jako návrh podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

III.

V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 1. 2015, stěžovatelka namítá, že právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, Zpochybňuje zejména spolehlivost a vypovídací hodnotu některých důkazů (e-mailová zpráva ze dne 12. 10. 2010, excelový soubor s přehledem výnosů trestné činnosti nalezený v jejím počítači, textová zpráva ze dne 13. 8. 2008), přičemž tvrdí, že spoluobviněná B. s důkazy manipulovala v neprospěch stěžovatelky s cílem snížit míru své odpovědnosti za protiprávní jednání. Stěžovatelka dále zevrubně popisuje některé účetní a kontrolní postupy České pošty, s. p., z nichž dovozuje, že činnost spoluobviněné B. nemohla být prováděna bez spolupráce třetí osoby, která by dokázala blokovat interní kontrolní systém.

Stěžovatelka poukazuje na to, že závěr o její vině byl založen především na výpovědi spoluobviněné B., a jde tedy o situaci tzv. výpovědi proti výpovědi. Za těchto okolností měly soudy podle jejího názoru provést rozsáhlejší dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav nade vší pochybnost. Soudy podle stěžovatelky opomněly provést některé jí navrhované důkazy (výpověď Ing. Angelise, znalecký posudek týkající se věrohodnosti obviněné B., listinné důkazy týkající se interních mechanismů České pošty, s. p.).

Nad rámec výše uvedeného stěžovatelka namítá, že soudy nepostupovaly správně při hodnocení výše škody způsobené trestným činem, neboť neměly vycházet z nominální ceny známek. Poškozená totiž tyto známky za jejich nominální hodnotu nenakupuje ani neprodává dalším osobám. Z okolností případu stěžovatelka dovodila, že poškozené mohla vzniknout škoda pouze v té výši, za kterou poškozená známky nakoupila, což by rovněž mělo vliv na kvalifikaci stíhaného trestného činu.

IV.

Ústavní soud prostudoval odůvodnění ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Jeho úlohou proto není přezkoumávat právní či skutkové závěry obecných soudů ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémně vadný, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila na kritice důkazního postupu obecných soudů, které podle jejího mínění chybně hodnotily provedené důkazy, některé jí navržené důkazy zcela opomněly a následkem toho pak dospěly k nesprávnému závěru o její vině. Ve své argumentaci stěžovatelka opakuje námitky, které již použila v řízení před trestními soudy a s nimiž se tyto soudy již dostatečně vypořádaly. Ani Ústavní soud jim v řízení o ústavní stížnosti nemohl dát za pravdu.

Ústavní soud připomíná, že jde-li o dokazování v trestním řízení, mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu); shromážděné důkazy pak obecné soudy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Svůj důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů rovněž nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že hodnocení samotného obsahu důkazů, jakož i jeho zákonnosti, je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávané věci zcela naplnily požadavky, které jsou na dokazování v trestním řízení z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Z obsahu předmětných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodly o vině stěžovatelky na základě uceleného řetězce logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž dostatečně popsaly své úvahy při jejich hodnocení a své závěry obsáhle a přesvědčivě odůvodnily. Výrok o vině stěžovatelky obecné soudy opřely nejen o výpověď spoluobviněné B., ale i o řadu dalších důkazů (včetně excelové tabulky s přehledem výnosů trestné činnosti nalezené v počítači stěžovatelky i spoluobviněné B.). Napadá-li stěžovatelka věrohodnost jmenované spoluobviněné a spolehlivost některých důkazů, také s těmito námitkami se soudy všech stupňů dostatečně vypořádaly, a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry jakkoliv dále přehodnocovat.

Jak Ústavní soud připomíná ve své konstantní judikatuře, obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však jen na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (např. již nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96). Opomenutí důkazu navrhovaného účastníkem bez náležitého zdůvodnění ze strany soudního orgánu, může být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

V projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že k takovému pochybení ze strany obecných soudů nedošlo. Nelze než poukázat na argumentaci odvolacího soudu, který na straně 10 a 11 svého odůvodnění zevrubně vysvětluje, proč vyhodnotil doplňující důkazní návrhy vznesené stěžovatelkou v odvolacím řízení jako nadbytečné. Ústavní soud má za to, že v tomto ohledu nelze obecným soudům ničeho vytknout.

Ústavní soud se ztotožnil s tím, jakým způsobem odvolací soud vyčíslil výši škody způsobené trestným jednáním obviněných. Odvolací soud správně dovodil, že poštovní známky, jako ceniny, je třeba oceňovat jmenovitou hodnotou, na kterou znějí, nehledě na to, za jakou cenu byly nakoupeny, či k jakému účelu mají být použity. Také v této otázce nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudu, především soudu odvolacího.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu