III. ÚS 892/08 #1Nález ÚS ze dne 26.03.2009 K povinnosti soudu rozhodnout o nákladech řízení i bez návrhu

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces. Pokud odvolací soud nepřizná stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byla úspěšná, a svůj postup nijak neodůvodní, resp. pokud je důvod nepřiznání náhrady nákladů řízení v rozporu s kogentním zákonným ustanovením, poruší právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.ÚS 892/08 ze dne 26. 3. 2009

N 70/52 SbNU 685

K povinnosti soudu rozhodnout o nákladech řízení i bez návrhu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 26. března 2009 sp. zn. III. ÚS 892/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P. proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2008 č. j. 35 Co 50/2007-105, kterým stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a J. H. jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

Výrok III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2008 č. j. 35 Co 50/2007-105 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 4. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2008 č. j. 35 Co 50/2007-105. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka brojí proti výroku III rozsudku krajského soudu, který jí nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení s odůvodněním, že stěžovatelka náhradu nákladů odvolacího řízení nepožadovala. Stěžovatelka uvedla, že byla v odvolacím řízení úspěšná a byla zastoupena advokátem, prostřednictvím kterého činila procesní úkony. Dle stěžovatelky je postup odvolacího soudu v rozporu s § 151 odst. 1 občanského soudního řádu. S ohledem na její věk není ani v jejích silách, aby sama platila náklady řízení.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 5 C 180/2005, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Žalobkyně podala proti stěžovatelce (žalované) žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Jablonci nad Nisou výrokem I rozsudku ze dne 20. 7. 2006 č. j. 5 C 180/2005-47 žalobu zamítl. Výrokem II uložil žalobkyni povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení.

Žalobkyně podala proti celému prvostupňovému rozsudku odvolání. Stěžovatelka podala odvolání pouze do výše přiznaných nákladů řízení ve výroku II. Následně se stěžovatelka podáními ze dne 5. 9. 2006 a 1. 11. 2006 vyjádřila k odvolání žalobkyně a dne 30. 10. 2007 sdělila, že netrvá na účasti při odvolacím jednání. V těchto podáních stěžovatelka ničeho neuvedla ohledně výše požadovaných nákladů odvolacího řízení.

Dne 15. 2. 2008 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vydal napadený rozsudek, kterým ve výroku I potvrdil výrok I prvostupňového rozsudku a výrokem II změnil nákladový výrok II prvostupňového rozsudku ve prospěch stěžovatelky (přiznal jí vyšší náklady prvostupňového řízení). Současně výrokem III rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. To odůvodnil tím, že procesně úspěšná stěžovatelka (žalovaná) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení neuplatnila - § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Krajský soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť každý nárok, a to i na náhradu nákladů řízení, je nutno u soudu uplatnit. Advokát stěžovatelky však nárok neuplatnil.

Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout s tím, že ústavní stížnost není mimořádným opravným prostředkem proti rozsudku; stěžovatelka nevyužila možnost podat dovolání a nevyčerpala tak všechny dostupné opravné prostředky. Má rovněž za to, že výrok III napadeného rozsudku je správný.

Vedlejší účastnice souhlasila s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatelka podala repliku, v níž uvedla, že rozhodování o nákladech řízení je vázáno zásadou oficiality a pokud se účastník výslovně nároku nevzdá, musí být o nákladech rozhodnuto bez zřetele na to, zda náklady vyčíslil. Odvolacímu soudu navíc muselo být známo, že se stěžovatelka náhrady nákladů nevzdala, když sám přezkoumával prvostupňový výrok o nákladech řízení.

Stěžovatelka souhlasila s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud rozhodl výrokem III napadeného rozsudku tak, že žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. To odůvodnil "neuplatněním nároku" na náhradu nákladů řízení.

Tento postup odvolacího soudu je však v rozporu jak s platnou právní úpravou, tak s výsledkem odvolacího řízení.

Dle judikatury Ústavního soudu je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) či nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449)]. V této souvislosti Ústavní soud rovněž konstatoval [viz nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Náklady řízení jsou upraveny v § 137 až § 151a občanského soudního řádu, přičemž zásady náhrady nákladů řízení upravují ustanovení § 142 až § 150 a rozhodnutí o nákladech řízení upravují ustanovení § 151 a § 151a občanského soudního řádu.

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci - § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Z této zásady občanský soudní řád výslovně uvádí výjimky či modifikace (viz § 142 odst. 3, § 143, § 144, § 146, § 150 občanského soudního řádu).

Stěžovatelka byla v odvolacím řízení plně úspěšná, tedy nabízelo se prima facie rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud rozhodl odlišně, avšak v odůvodnění svého rozsudku neuvedl žádný ze zákonných důvodů (resp. zákonem vyjmenovaných výjimek ze zásady úspěšnosti), který by osvětloval, proč stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí je tedy v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení.

Dle § 151 odst. 1 občanskéhosoudního řádu rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Odstavec 2 tohoto ustanovení pak stanoví postup soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení (jejich výši). Z platné právní úpravy rovněž vyplývá, že o nákladech řízení může soud rozhodnout v samostatném usnesení.

Skutečnost, že rozhodování o náhradě nákladů je rozhodováním z úřední povinnosti - bez návrhu - a žesoud má možnost vyhradit rozhodnutí o nákladech řízení (jejich výši) samostatnému usnesení, vyplývá též z právní literatury - např. Bureš, J., Drápal, L. a kol.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2003, str. 557-560. V tomto komentáři je též na str. 560 výslovně zmínka o tom, že účastník řízení se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát; tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý.

Pokud odvolacísoud odůvodnil výrok III o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, tím, že nárok na náhradu nákladů nebyl uplatněn, takové odůvodnění je v rozporu se zákonnou úpravou, jež stanoví, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje bez návrhu.

Vzhledem k tomu, že odvolacísoud v případě rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval libovolně a v rozporu s platnou právní úpravou, Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, výrok III napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 15. 2. 2008 č. j. 35 Co 50/2007-105 zrušil. S ohledem na zásadu minimalizace zásahu a znění petitu ústavní stížnosti zrušil Ústavní soud toliko výrok III napadeného rozsudku.