III. ÚS 873/19 #2Usnesení ÚS ze dne 10.09.2019

III.ÚS 873/19 ze dne 10. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech obchodní korporace Autometal, spol. s r.o., sídlem Zalužany 99, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2018 č. j. 6 Afs 294/2018-38, č. j. 6 Afs 293/2018-39, č. j. 6 Afs 295/2018-39 a č. j. 5 Afs 277/2018-40 a ze dne 17. ledna 2019 č. j. 7 Afs 322/2018-49, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vedenými pod sp. zn. III. ÚS 873/19, sp. zn. II. ÚS 874/19, sp. zn. I. ÚS 875/19, sp. zn. III. 876/19 a sp. zn. IV. ÚS 877/19 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 873/19 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 873/19.

2. Z obsahu ústavních stížností a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce clo a uložil jí zaplatit penále, neboť zařadila dovážené zboží do režimu volný oběh, přitom celní úřad na základě provedené kontroly určil, že dané zboží patří do jiné podpoložky, než původně zařazené. Proti rozhodnutím celního úřadu podala stěžovatelka odvolání, která vedlejší účastník rozhodnutími ze dne 29. 6. 2016 č. j. 23611-3/2016-900000-304.1, č. j. 24735-3/2016-900000-304.1, č. j. 23171-4/2016-900000-304.1, č. j. 13020-4/2016-900000-304.1 a č. j. 23611-4/2016-900000-304.1 zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), který je rozsudkem ze dne 2. 8. 2018 č. j. 3 Af 60/2016-36, č. j. 3 Af 61/2016-44, 3 Af 59/2016-37, 3 Af 62/2016-44 a 3 Af 58/2016-59 zamítl. Krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem v tom, že zboží, které stěžovatelka dováží, nelze použít k jinému účelu než ke smontování s ostatními díly a následnému namontování do konkrétních typů osobních automobilů. Jde o části většího celku, pro jehož funkci jsou nepostradatelné, a tyto části jsou jednoznačně rozpoznatelné jako vhodné pro použití výhradně nebo hlavně pro motorová vozidla. Zpracování, které stěžovatelka provádí, nemá podstatný vliv na takto vymezený charakter zboží, neboť je-li výrobek předkládán v nesmontovaném nebo rozloženém stavu, pak se části budoucího výrobku zařazují stejně jako kompletní výrobek, k jehož výrobě slouží. Proti rozsudkům krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadenými rozsudky jako nedůvodné zamítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka má za to, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud zamítl její návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné, specializace technický stav motorových vozidel. Pouze takový důkaz mohl dle stěžovatelky jednoznačně prokázat, zda lze dovezené zboží považovat za konečné výrobky, či zda je po dovozu těchto výrobků nutná jejich úprava, která ovlivňuje jejich funkčnost. V důsledku neprovedení navrženého důkazu pak došlo k tomu, že nebyl zjištěn skutečný skutkový stav věci, neboť nebylo prokázáno, jaké vlastnosti má dovážené zboží, a zda může samo o sobě plnit jakýkoliv účel v motorovém vozidle, případně jaké úkony je třeba vykonat, aby se z dovezeného zboží stal dokončený výrobek schopný plnit plnohodnotnou funkci v osobním automobilu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].

6. Ústavní soud ve věcech stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavních stížnostech v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a městského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily.

8. Jak konstatoval městský soud, celní úřad i vedlejší účastník srozumitelně objasnili, jaké vlastnosti dovážené zboží má a k jakému účelu je určeno. Zcela irelevantní je otázka, kterou měl dle stěžovatelky posoudit znalec (zda může zboží samo o sobě plnit jakýkoliv účel v motorovém vozidle, případně jaké úkony je třeba vykonat, aby se z dovezeného zboží stal dokončený výrobek schopný plnit plnohodnotnou funkci v osobním automobilu), když pro celní zařazení zboží není rozhodující skutečnost, zda samotné zboží je schopné plnit konkrétně určený účel v automobilu, nýbrž skutečnost, zda je zboží již před smontováním (svařením) určeno k tomu, aby společně s dalšími součástmi plnilo konkrétně vymezený účel.

9. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

10. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy správní soudy srozumitelně vysvětlily, proč k zadání vypracování znaleckého posudku nepřistoupily. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadených rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelka z hlediska skutkového v kasační stížnosti ničeho podstatného nenamítá, zejména neuvádí, jaký jiný účel by mohlo plnit jí dodávané zboží než účel výfukového potrubí osobních automobilů nebo že by dokonce bylo schopné samostatného použití k nějakému konkrétnímu účelu. Z tohoto pohledu by dle Nejvyššího správního soudu bylo zbytečné provádět znalecký posudek, neboť zde nevzniká žádná relevantní pochybnost o skutkovém stavu, který je rozhodný pro použití příslušných právních norem.

11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu