III. ÚS 870/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

III.ÚS 870/10 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, č.j. 11 To 114/2009-767, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v trestní věci o obnovu řízení, jímž vrchní soud zamítl jeho stížnost proti usnesení ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. 47 T 7/2006, kterým Městský soud v Praze jeho návrh na povolení obnovy zamítl. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazů, jimiž měly být výslechy svědků, kteří "buď vůbec nebyli v původním řízení označeni, nebo nemohli být slyšeni řádným způsobem", a to zejména "svědkyně K., dnes S."; ta "sama projevila ochotu ve věci vypovídat a sdělila svoji současnou adresu", v důsledku čehož by "pro orgány činné v trestním řízení byla snadno dohledatelná - narozdíl od předchozího řízení". Stěžovatel má za to, že tato výpověď představuje nový důkaz, který může zpochybnit doposud zjištěný skutkový stav, přesto však obnova řízení povolena nebyla; ve svých důsledcích tak podle jeho názoru nebyly odstraněny nedostatky ve skutkových zjištěních, k nimž došlo v původním řízení, a obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 47 T 7/2006, uznán vinným v bodě I. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, v bodě II. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a v bodě III. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona, za což mu byl uložen podle § 187 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 11 To 3/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Za tento trestný čin i za trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Ostatní výroky napadeného rozsudku soudu prvého stupně zůstaly provedenou změnou nedotčeny.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 969/2007, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 47 T 7/2006, stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nejsou skutečnostmi novými, neboť stěžovatel v původním řízení "u hlavního líčení na výpovědi svědkyně D. K. netrval, a naopak na její výpovědi trval státní zástupce, a z toho důvodu nemohl být protokol o výslechu této svědkyně přečten". Soud též vyslovil pochybnosti, zda by se jmenovaná svědkyně "dostavila", a poukázal též na okolnost, že by vypovídala "o události staré 6 let" (konkrétně o "krádeži v bytě L. Č." dne 4. 7. 2003). Rovněž objasnil, proč ani další důkazní návrhy nepokládá z hlediska obnovy řízení za relevantní.

Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Konstatoval, že výpověď svědkyně D. K. by nemohla ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu ovlivnit rozhodnutí o vině, neboť "i kdyby tato svědkyně potvrdila, že neví o tom, že by L. Č. byla stěžovatelem vydírána, nemůže to i s ohledem na další důkazy odůvodnit jiné, než původní rozhodnutí". Přisvědčil, že "D. K. a L. Č. byly kamarádky", současně však položil důraz na okolnost, že "se scházely převážně pouze o víkendu ke konzumaci drog", z čehož pak plyne, že "tato svědkyně" o předmětné krádeži "ani nemusela vědět". Stížností soud též stěžovateli připomenul, že "skutky pod body II. a III." (k nimž se měla výpověď svědkyně vztahovat) neovlivnily celkovou výši trestu "velkou měrou", jak dle výše uvedeného ustanovení tr. řádu vyžadují podmínky týkající se výroku o trestu, neboť ten mu byl uložen dle § 187 odst. 2 tr. zákona v rámci trestní sazby od dvou do deseti let, a to "hlavně za vysoce společensky nebezpečný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek, se kterými obchodoval a prodával je dokonce i osobě mladší patnácti let". Soud posléze uvedl, že v původním řízení (odvolacím soudem) bylo "přihlédnuto ... zejména ... k jeho dosavadní trestní minulosti", resp. k tomu, že byl "osmkrát postaven před soud".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.

Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.

V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje výlučně na okolnosti, jež nemohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí - ve vztahu k výsledku původního řízení - odlišného; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.

V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat, že zejména stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení adekvátně vyložil, že důkaz výslechem svědkyně D. K. mohl mít pro závěr o vině stěžovatele význam jen okrajový, což vyplývá z imanentních omezení důkazní hodnoty tvrzení o "negativních skutečnostech" (dle stěžovatele měla jmenovaná svědkyně vypovědět, že neví o tom, že by L. Č. byla stěžovatelem vydírána), a není již proto (obdobně jako další navržené důkazy) efektivně uplatnitelný coby důkaz, jenž by mohl být v řízení o obnově relevantní. Ústavněprávně regulérní zhodnocení navrženého důkazu (výpovědí D. K., resp. dalších svědků) jako nadbytečného s porušením zásady in dubio pro reo - oproti stěžovatelově představě - identifikovat nelze.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu