III. ÚS 868/13 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2014

III.ÚS 868/13 ze dne 18. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., t. č. Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 6 To 111/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. 61 T 31/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným 1. zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu (v bodech 2, 3, 6, 12 a 13) podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 1-17, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s celkovou škodou 21 781 827 Kč, z toho v pokusu 6 026 100 Kč, 2. přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 2, 3, 6 a 12, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, s celkovou škodou 45 827,50 Kč a 3. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku v bodech 4 a 5, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Soud s poukazem na § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl dále o zabrání v rozsudku uvedených věcí a podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o náhradě škody. Spolu se stěžovatelem krajský soud odsoudil jako spolupachatele J. J. a P. B., přičemž na trestné činnosti se podíleli jako spolupachatelé též M. R. a T. D., stíhaní v samostatných trestních řízeních.

Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obou obviněných a poškozené částečně zrušil ve výroku o zabrání věci a částečně ve výroku o náhradě škody, a to ve vztahu k jednomu z poškozených, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl o náhradě škody. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn; odvolání státního zástupce podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Uvádí, že jej uznaly vinným především na základě výpovědi P. B., kterého státní zástupce krátce před podáním obžaloby označil za spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu. V rámci výpovědi během hlavního líčení ze dne 3. 11. 2011 nebyl tento obviněný schopen vyjádřit se k řadě otázek, na což reagoval státní zástupce tím, že de facto vypovídal za něj, a obviněný vypovídal v řadě směrů nedůvěryhodně a účelově; stěžovatel dovozuje, že došlo ke zneužití institutu spolupracujícího obviněného. Nastala rovněž procesní situace opomenutých důkazů; soudy nepřipustily ověření nařčení, že stěžovatel zasílal "dopisy Romanu Krejčímu s úmyslem zastrašit odsouzeného B., aby u soudu nevypovídal", a neprovedly též navrhované důkazy výpovědí svědků Kateřiny Ďurovičové ohledně dluhů obviněného B. vůči stěžovateli a majitelů garáží pronajatých týmž obviněným. Přiměřenou pozornost soudy nevěnovaly ani telekomunikačním záznamům svědčícím v jeho prospěch a fotodokumentaci map o provedených prověrkách. Rovněž z těchto důkazních pramenů mohly učinit zjištění zpochybňující věrohodnost výpovědí obviněného P. B. Obecné soudy poukázaly na výpověď tohoto obviněného v souvislosti se skutkem pod bodem 10, ačkoli se k němu jmenovaný nevyjádřil. Stěžovatel též upozorňuje na postup policisty Němce, který v průběhu výslechu svědkyně Švábové při hlavním líčení odesílal SMS; následně soud vyslechl policistu Mertu, který podle stěžovatele svědkyni Švábovou vyslýchal (což dokládají protokoly o výslechu podezřelé osoby ze dne 9. 11. 2010 a 10. 11. 2010), "necelý měsíc po realizaci případu spolu navázali poměr", a "dokonce spolu bydleli". Tímto policistou předestřená protichůdná tvrzení představují křivou výpověď. Z hlediska judikatury Ústavního soudu neobstojí ani úvahy ohledně údajně nízké míry stěžovatelovy věrohodnosti z důvodu odsouzení v roce 2006.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, převážně identifikuje se stížností jiného stěžovatele - spoluobviněného J. J. proti týmž rozhodnutím obecných soudů, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl usnesením sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014, a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl.

To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.

Stojí za připomenutí též část III. a V. tohoto usnesení, která se zabývá ústavněprávně konformním výkladem § 178a tr. řádu upravujícího institut tzv. spolupracujícího obviněného.

Ústavní soud zde konstatoval následující: "V posuzovaném případě Ústavní soud shledává, že obecné soudy těmto náročným požadavkům dostály. Odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu se obsáhle zabývají kritérii věrohodnosti výpovědi P. B., otázkou jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladností jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám obecných soudů z hlediska ústavnosti vytknul a plně na ně odkazuje. Nelze přitakat stěžovatelově námitce, že výpověď spolupracujícího obviněného P. B. byla jediným důkazem o stěžovatelově vině. Nalézací soud mohl tuto usvědčující výpověď porovnat s dalšími důkazy, zejména s obsahem odposlechů telefonních hovorů (viz argumentaci na stranách 32, 33 a 36 odůvodnění rozsudku). Neobstojí ani stěžovatelova námitka údajné nepřípustnosti svědectví z doslechu. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu. Přípustnost takového důkazu je uznávána i v odborné literatuře (viz např. Šámal, P. et. al.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Nebyl shledán žádný rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatel odkazuje. Právní závěry, vyslovené v uvedených judikátech, byly vysloveny na základě odlišného skutkového stavu a v nyní projednávané věci je nelze aplikovat."

Ústavněprávní deficit nelze dovodit na podkladě stěžovatelových výtek, že soudy neprovedly některé důkazy. Rovněž v této souvislosti se patří připomenout, že Ústavní soud ve výše citovaném usnesení dospěl k závěru, že skutkové závěry přijaté obecnými soudy z rozhodných ústavněprávních hledisek obstojí. Z hlediska výsledku řízení nebyla určující výpověď policisty Merty ani stěžovatelem oponovaná konstatování soudů ohledně jeho odsouzení v roce 2006.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu