III. ÚS 861/06Usnesení ÚS ze dne 20.12.2006

III.ÚS 861/06 ze dne 20. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Kuželové, soudní exekutorky se sídlem Novodvorská 1010, 140 00 Praha 4, právně zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem AK se sídlem Nad Šutkou 1811/12, 182 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 14 Co 482/2006-38, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 11. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 14 Co 482/2006-38, a to pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. 14 Nc 8505/2005-18, doplněným usnesením ze dne 22. 7. 2006 č. j. 14 Nc 8505/2005-33, dle ust. § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil exekuci pro nemajetnost povinného FUZZY CZ, a. s., se sídlem v Praze 8 (výrok pod bodem I.). Současně uložil povinnému zaplatit soudní exekutorce JUDr. Dagmar Kuželové (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") náklady exekuce ve výši 4 381,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok pod bodem II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle § 271 o. s. ř. K odvolání soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2006 č. j. 14 Co 482/2006-38 usnesení soudu prvního stupně doplněné usnesením ze dne 22. 7. 2006 v napadeném výroku o povinnosti uhradit náklady exekuce stěžovatelce povinným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu odvolací soud mj. uvedl, že pokud oprávněnému nelze přičítat zavinění na zastavení exekuce dle ust. § 271 o. s. ř., pak mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce, jelikož se ust. § 89 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen "e. ř.") vzhledem k ust. § 271 o. s. ř., neuplatní, a naopak se prosadí standardní nákladový režim podle ust. § 87 odst. 3 e. ř. Tomu odpovídá, že povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze uložit nikomu jinému než povinnému, a to bez ohledu na to, že bylo v řízení shledáno, že je "insolventní", resp., že možnost jejího splnění se nejeví reálnou. Argument, že exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu dle ust. § 3 odst. 1 e. ř., je proto bezcenný. Ostatně usnesení o povinnosti povinného k náhradě nákladů exekuce je samostatným titulem, který exekutor může používat v budoucnu (a nelze vyloučit, že majetkové poměry povinného doznají změny). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že oprávněnému v daném případě nelze přičítat zavinění při zastavení exekuce. Proto bylo rozhodnuto v souladu s ut. § 87 odst. 3 e. ř., o povinnosti povinného nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Odvolací soud proto s odkazem na ust. § 219 o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech soudního exekutora jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obvodního a městského soudu formulovanými v rozhodnutích těchto soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy ve svých rozhodnutích interpretovaly a aplikovaly jednotlivá ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že vybočily z mezí hlavy páté Listiny a zasáhly tak do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na zákonem předvídanou nezávislost soudních exekutorů, zabezpečenou mj. právem na odměnu (§ 3 odst. 1 e. ř.) a připomíná, že soudní exekutor je v zásadě povinen provést každou exekuci, kterou jej soud pověří. Ustanovení exekučního řádu je podle stěžovatelky nutno vykládat a aplikovat jak s ohledem na zajištění nezávislosti exekutora, neboť i faktické odepření úplaty exekuční činnost ohrožuje nezávislost exekutora, tak i s ohledem na zvláštní postavení exekutora v exekučním řízení. Protože podle ust. § 3 e. ř., je exekutorovi garantována úplata za exekuční činnost, není podle stěžovatelky fakticky možné odmítnout právo exekutora na zaplacení nákladů exekuce s tím, že tato povinnost je stanovena povinnému a nikoli oprávněnému.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukazuje na svou povinnost odvést státu daň z přidané hodnoty z odměny, a na to, že dnem právní moci napadeného usnesení Městského soudu v Praze jí vzniká pohledávka vůči povinné ve výši 4 381,60 Kč, kterou je stěžovatelka povinna zahrnout do svých daňových příjmů a zaplatit z ní daň z příjmů, a dále zaplatit zdravotní a sociální pojištění z přiznané pohledávky, ačkoliv tato pohledávka nebude splněna. Tímto postupem prý došlo k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, dále k porušení čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 28 Listiny. Stěžovatelka poukazuje na to, že uvedeným postupem soudů byla stěžovatelka zbavena svého nároku na odměnu za práci a nemá ani nárok na úhradu vynaložených hotových výdajů, které ze svého zaplatila, a nadto ze svého má ještě uhradit státu daně, zdravotní a sociální pojištění z vypočtené odměny, kterou jí soud fakticky odepřel. Tímto postupem obecných soudů prý došlo k porušení i ústavně zaručeného práva stěžovatelky dle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Stěžovatelka je přesvědčena, že nemajetný povinný žádné náklady exekutorovi nezaplatí, a pokud stěžovatelka požádá oprávněného o zaplacení zálohy, po rozhodnutí soudu o tom, že náklady hradí povinný, je exekutor povinen tuto zálohu vrátit oprávněnému, neboť ji nemůže proti ničemu zúčtovat. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry Ústavního soudu vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Domnívá se, že judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Musselle, citovaný ve zmíněném stanovisku, se týká zcela jiné situace, než jsou věci exekutorů.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Předně Ústavní soud poukazuje na to, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud opakovaně zabýval a vyslovil jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce.

V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Ačkoli s tímto stanoviskem stěžovatelka nesouhlasí, dopadá plně i na její situaci popsanou v ústavní stížnosti. Stanoviskem pléna je třetí senát Ústavního soudu ve svém dalším rozhodování vázán a další přezkum tímto stanoviskem dotčené problematiky je vyloučen. S ohledem na to, že stanovisko obsahuje komplexní rozbor otázky, které se týká tato ústavní stížnost, a toto stanovisko je stěžovatelce známo, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III. ÚS 118/05, sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. IV. ÚS 54/06, sp. zn. III. ÚS 225/06).

Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III. ÚS 118/05), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 294/05, sp. zn. III. ÚS 42/06).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že ustanovení § 87 až § 89 e. ř. nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 e. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 e. ř.).

V dosavadní rozhodovací praxi týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce je zastáván názor, že je zásadně na povinném, aby hradil náklady exekuce (§ 87 odst. 3 e. ř.). Po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku na straně povinného, pokud toto zastavení řízení oprávněný sám procesně nezavinil. V takovém případě se pro zkoumání, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce, uplatňují kritéria zakotvená v § 271 o. s. ř., neboť o kritériích, podle nichž má být uložena oprávněnému náhrada nákladů exekuce, exekuční řád nic nestanoví (ust. § 52 odst. 1 e. ř.).

V případě zastavení exekuce se na procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně § 89 e. ř. Zákon tak doplňuje § 271 o. s. ř., o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 e. ř. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (ust. § 52 odst. 1 e. ř.).

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř., naopak oprávněnému, je oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 e. ř.

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (ust. § 89 e. ř., § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 e. ř., § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.

Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, je rizikem, které je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol obhajování a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.

Námitka odlišnosti posuzované situace, kterou stěžovatelka vznáší, jeví se Ústavnímu soudu jako nepřípadná. V postavení každého podnikatelského subjektu a při provádění jeho činnosti je obsaženo riziko, že náklady na tuto činnost vynaložené nebudou pro nesolventnost druhé strany uhrazeny. Toto riziko je u exekutora o to patrnější, že předmětem jeho činnosti je vymáhání výkonu soudních rozhodnutí, z větší části peněžitých plnění po osobách, které k plnění nepřistoupily dobrovolně, bezpochyby často nikoliv proto, že by plnit nechtěly, nýbrž proto, že jim to jejich situace běžně neumožňuje, a je tedy třeba hledat disponibilní prostředky na úhradu jejich pohledávek způsoby, jež za zcela běžné označit nelze, neboť by k takovému způsobu získávání prostředků ony osoby samy dobrovolně nepřistoupily. Takový postup evidentně obsahuje i riziko, že prostředky na úhradu pohledávek nebo na proces, v němž byly vymáhány, nebude úspěšný zčásti nebo vůbec, neboť povinná osoba v tu chvíli nemá majetek, na němž by bylo možno tyto nucené procesy uplatnit. Nejde-li však o případ, kdy povinná osoba následkem exekuce nebo následkem výroku o tom, že zde žádný postižitelný majetek není, zaniká, zůstává exekutorovi nadále rozhodnutím přiznané právo na jeho odměnu - realizovatelné v průběhu dostatečně dlouhé doby, kdy osoba povinná může nabýt majetek, z nějž by tato pohledávka mohla být exekutorovi uhrazena. Že riziko odkladu úhrady této odměny je však pro samu povahu činnosti exekutora součástí jeho postavení a není od ní oddělitelné, bylo zřejmé od počátku zřízení exekutorského stavu a jmenování exekutorů. Lze však hovořit pouze o riziku odkladu, míra rizika absolutního neuhrazení odměny exekutora není závislá od napadaného rozhodnutí soudu, nýbrž od aktivity exekutora v průběhu doby, po kterou je možno rozhodnutí soudu vůči povinnému vykonat. Stěžovatelka však automaticky předjímá, že jí pohledávka nebude uhrazena; takový postoj považuje Ústavní soud za nepřípadný a nesouladný s postavením exekutora jako podnikatele,

o nějž, jak již nejednou konstatoval, se zde bezpochyby jedná.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se její daňové povinnosti a povinnosti k dalším odvodům státu, ani tuto nelze považovat za důvodnou. Stěžovatelka předjímá, že jí přiznaná pohledávka nebude zaplacena. Nicméně tento závěr v dané procesní fázi učinit nelze. Povinný nyní insolventní jím nemusí být později. S ohledem na to, že osoba povinná nezanikla a je nadále oprávněna nabývat majetek a podléhá exekuci, závěr o porušení vlastnických práv učinit nelze. Provedením exekuce dle exekučního řádu nelze nadto spolehlivě učinit závěr o naprosté insolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu. Tento závěr Ústavního soudu je ostatně v souladu s již citovaným stanoviskem jeho pléna.

K požadavku stěžovatelky, aby se Ústavní soud v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti vypořádal také s jejími námitkami proti bodu 9) Stanoviska pléna ÚS sp. zn. Pl.-st. 23/06, lze poznamenat:

Stěžovatelka předestírá úvahy o tom, že ve Stanovisku naznačený postup {tj. využití oprávnění soudního exekutora požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce (ust. § 90 odst. 3 e. ř.), možnost exekutora odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena [§ 30 písm. b) e. ř.] a využití legitimace soudního exekutora k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena (§ 55 odst. 2 exekučního řádu)}, by byl prý zjevně neúčinný. Vyslovuje názor, že soudní exekutor by musel zálohu zúčtovat a vrátit ji oprávněnému, protože pokrytí exekutorových nákladů ze zálohy poskytnuté oprávněným by mohlo být bylo kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení. Ústavní soud se těmito stěžovatelčinými úvahami nemůže zabývat, protože tvrzená neefektivnost naznačeného postupu vychází z hypotetických předpokladů, které v dané věci nebyly nijak aprobovány. V nyní projednávané právní věci stěžovatelky nebyl postup naznačený v citovaném bodu 9) Stanoviska vůbec použit a úspěšnost nebo neúspěšnost zmíněného postupu nenalezla výraz ani v rozhodnutí soudu, napadeném ústavní stížností, ani v žádném jiném pravomocném rozhodnutí v řízení, jehož účastníkem byla stěžovatelka.

Není posláním Ústavního soudu, aby v řízení o ústavní stížnosti vyslovoval abstraktní názory o otázkách aplikace norem obyčejného práva, jestliže v posuzované věci nebyly tyto normy vůbec použity.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stejný názor vyslovil Ústavní soud v usneseních sp. zn. II. ÚS 508/06, sp. zn. II. ÚS 518/06, sp. zn. II. ÚS 601/06, sp. zn. II. ÚS 646/06, sp. zn. III. ÚS 407/06, sp. zn. IV. ÚS 294/06, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 508/06 a sp. zn. III. ÚS 118/05. Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu se týkají obdobných právních věcí stěžovatelky. Názory Ústavního soudu k otázkám nastíněným v předmětné ústavní stížnosti jsou stěžovatelce velmi dobře známy, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu