III. ÚS 857/13 #1Nález ÚS ze dne 12.03.2015 K přezkumu důvodnosti uloženého kázeňského trestu v rámci řízení o změně způsobu výkonu trestu

Ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, zakládá pro odsouzeného procesní nástroj obrany proti rozhodnutí o kázeňském trestu - umístění do uzavřeného oddělení - v podobě jeho soudního přezkumu; jestliže jej odsouzený nevyužije, obecný soud v řízení o změně způsobu výkonu trestu (přeřazení do věznice se zvýšenou ostrahou) z rozhodnutí o kázeňském trestu vychází a nelze mu - z pozic čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - vytýkat, že znovu neotevřel otázku subjektivní stránky spáchaného přestupku.

III.ÚS 857/13 ze dne 12. 3. 2015

N 57/76 SbNU 781

K přezkumu důvodnosti uloženého kázeňského trestu v rámci řízení o změně způsobu výkonu trestu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 12. března 2015 sp. zn. III. ÚS 857/13 ve věci ústavní stížnosti A. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 66, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 13 To 610/2012, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 1. 10. 2012 sp. zn. 0 Nt 1038/2012, kterým byla stěžovatelka v rámci výkonu trestu odnětí svobody přeřazena z věznice s ostrahou do věznice se zvýšenou ostrahou.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její trestněprávní věci.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě přeřadil v záhlaví označeným usnesením stěžovatelku v rámci výkonu trestu odnětí svobody z věznice s ostrahou do věznice se zvýšenou ostrahou a Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelčinu stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení; zatímco důkazy předložené věznicí (jež řízení iniciovala) hodnotily oba soudy zcela nekriticky, jí navrhované buď neprovedly, anebo ve výsledku nikterak nezohlednily, aniž by takový postup jakkoli odůvodnily. Nekritické hodnocení důkazů se týká primárně jejích kárných přestupků, jejichž existenci přijaly soudy "jako fakt", což vedlo k tomu, že nebyla nikterak zkoumána jejich subjektivní stránka, která v kontextu její psychiatrické diagnózy byla otázkou stěžejní (byla navíc vystavena značnému stresu, neboť byla dlouhodobě umístěna do uzavřeného oddělení). Podstata návrhu na přeřazení do přísnějšího typu věznice (kárné přestupky) tak stojí dle stěžovatelky na nesprávných základech, v důsledku čehož nemůže obstát ani rozhodnutí o jejím přeřazení do přísnějšího typu věznice, a je tak namístě závěr, že došlo k porušení principu nulla poena sine lege.

Stěžovatelka nadto připomíná, že ustanovení § 57 odst. 3 tr. zákoníku, na jehož základě byla přeřazena do jiné věznice, je formulováno značně neurčitě, pročež vyžaduje, aby soud posuzoval naplnění zákonných kritérií přeřazení velmi pečlivě a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Obecné soudy naopak postupovaly velmi "stroze", de facto neprováděly žádné dokazování a svá rozhodnutí ani dostatečně neodůvodnily.

K žádosti o vyjádření účastníka řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Poukázal na to, že okresní soud se podrobně zabýval rovněž hodnocením osobnosti odsouzené, jejími povahovými rysy, důvody jejího protiprávního chování i jeho intenzitou, jakož i tím, že ani důrazné a opakované kázeňské tresty stěžovatelku nepřiměly k dodržování kázně a pořádku ve výkonu trestu odnětí svobody.

Jelikož krajský soud ve svém vyjádření nevybočil z obsahového rámce odůvodnění napadených rozhodnutí, nebylo jeho vyjádření zasíláno stěžovatelce k eventuální replice.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud sice v minulosti konstatoval, že přeřazování odsouzených v době výkonu trestu odnětí svobody má povahu rozhodování o trestu, které musí mít formu soudního rozhodnutí [a nikoli rozhodnutí orgánu exekutivy, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.)], Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení s přihlédnutím ke všem okolnostem je vhodné k dosažení nápravy odsouzeného. Ke zrušení rozhodnutí o změně výkonu trestu vydaného dle ustanovení § 324 tr. řádu by s ohledem na výše zmíněné postavení Ústavního soudu mohlo dojít jen v případě flagrantního porušení procesních práv účastníka řízení a zřejmé hmotněprávní výkladové svévole obecného soudu, jestliže se staly při posuzování žádosti ředitele věznice o přeřazení odsouzeného do přísnějšího typu věznice určujícími [srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 311/06 a usnesení ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 54/09 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

V projednávané věci Ústavní soud takové porušení stěžovatelčiných práv neshledal.

Stěžovatelce by bylo - v mezích výše vymezeného ústavněprávního přezkumu - namístě přisvědčit v jejích námitkách toliko za předpokladu, že obecné soudy měly vskutku - jak požaduje - v daném řízení věcně přezkoumávat důvodnost jednotlivých jejích kárných přestupků; takový názor však Ústavní soud oproti očekávání stěžovatelky nezastává.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, lze podat proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu stížnost a podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3 písm. e) až h) a rozhodnutí o zabrání věci se lze domáhat u soudu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku (tj. na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu); přezkumu nepodléhají jen rozhodnutí vydaná v kárném řízení, kterými byly uloženy kázeňské tresty podle § 46 odst. 3 písm. a) až d) a i).

Poněvadž kritické kázeňské tresty (v počtu osmi, tj. s jedinou nevýznamnou výjimkou), o které se opíral návrh ředitelky věznice, byly uložené stěžovatelce podle § 46 odst. 3 písm. f) ve formě umístění do uzavřeného oddělení, měla stěžovatelka k dispozici procesní nástroj, na jehož základě by tyto kázeňské tresty byly soudně přezkoumány.

Pakliže stěžovatelka v tomto smyslu žádnou procesní aktivitu nevyvíjela, resp. tento procesní nástroj nevyužila, nelze než z příslušných kázeňských rozhodnutí vycházet a obecným soudům není případné vytýkat, že se důvodností inkriminovaných kázeňských trestů nezabývaly, včetně stěžovatelkou dovolávané "subjektivní stránky" jí spáchaných přestupků.

Pouze nad tento rozhodný rámec je možné zaznamenat, že ostatně ani právní zástupce stěžovatelky ve své závěrečné řeči (srov. č. l. 11soudního spisu) netvrdil, že by inkriminované slovní útoky (nutně) souvisely s její psychickou nemocí; pouze závažnost těchto útoků bagatelizoval, též poukazem na nenaplnění subjektivní stránky těchto kázeňských deliktů; zdůrazňoval-li pak verbální charakter trestaných kázeňských přestupků, stranou jeho pozornosti zůstávají dva zjevně násilné kázeňské přestupky, z nichž pouze jeden stěžovatelka posléze popírá, a to až ve své stížnosti proti napadenému rozhodnutí okresního soudu (č. l. 19). Namítá-li též stěžovatelka nevhodnost přeřazení do věznice v Opavě, stojí za připomenutí, že obecné soudy rozhodly napadenými rozhodnutími pouze o přeřazení do jiného typu věznice, nikoliv o přeřazení do jiné (konkrétní) věznice. Z ustanovení § 9 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 31/2012 se přitom podává, že v obou věznicích (Opava i Světlá nad Sázavou) vykonávají odsouzené trest odnětí svobody jak v režimu ostrahy, tak v režimu zvýšené ostrahy.

Jelikož tedy otázka důvodnosti ukládaných kázeňských trestů, tj. otázka, ke které směřují veškeré námitky předestřené v projednávané ústavní stížnosti, předmětem dalšího (nového) posouzení v dané věci být nemohla, omezuje se Ústavnísoud na konstatování, že v postupu obecných soudů neshledává žádná pochybení, jež by odůvodňovala jeho kasační zásah.

Tvrzení, že obecnýmisoudy byla porušena shora identifikovaná ustanovení Listiny a Ústavy, se stěžovatelce doložit nepodařilo.

Ústavnísoud proto její ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.