III. ÚS 855/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2015

III.ÚS 855/15 ze dne 26. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Vozného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 222/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. 30 Co 499/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 18 C 200/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označené rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby mu žalovaná společnost XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") zaplatila částku 216 451Kč s příslušenstvím z titulu kompenzace základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci se specifikovaným příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že senát soudu prvního stupně, který o věci rozhodl, byl nezákonně sestaven, neboť nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10, a dále má za to, že usnesení dovolacího soudu je "překvapivé", jelikož účastníky neobeznámil se svým právním názorem odlišným od hodnocení podaného soudy nižších stupňů. Rozhodující soudy též pominuly aplikaci ustanovení § 10 odst. 2 a § 128 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále též "zák. práce").

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Důvody pro zásah Ústavního soudu - z těchto pozic - v dané věci nejsou.

Nejvyšší soud nepochybil, jestliže stěžovatele neobeznámil se svým právním názorem dříve, než ve svém rozhodnutí. Nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12 a ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 nejsou na nyní projednávanou věc přenositelné proto, že rozdíly mezi právním posouzením věci dovolacím soudem a soudy nižších stupňů nemohou - z povahy věci (jmenovitě jde-li o posouzení otázky přípustnosti dovolání) - jakkoli zasáhnout do prostoru "překvapivosti", jež by mohla mít ústavněprávní rozměr (srovnatelný s odkazovanou judikaturou).

Není též přesvědčivého podkladu pro závěr, že obecné soudy pominuly aplikaci ustanovení § 10 odst. 2 a § 128 odst. 3 zákoníku práce; vycházely z toho, že vnitropodnikové normativní akty mají hybridní povahu, tj. jak povahu normativního aktu, tak i právního úkonu, což - kromě jiného, jak vysvětlil dovolací soud - znamená, že jako právní úkony jsou posuzovány i z hlediska své platnosti, včetně toho, zda se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu nebo zákon neobcházejí nebo se jinak nepříčí zájmům společnosti [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 21 Cdo 249/2000, uveřejněný pod č. 103 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 5033/2007), že zaměstnavatel může poskytnout zaměstnanci plnění z pracovněprávních vztahů jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovených; vnitropodnikový normativní akt, kterým je konstituován nárok na takové plnění, ačkoliv to obecně závazné právní předpisy neumožňují, je proto neplatným právním úkonem pro rozpor s právními předpisy [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].

Proti tomu není důvod vznést námitky ani podústavní, natožpak ústavněprávní provenience.

V posuzované věci obecné soudy vzaly v úvahu, že kompenzace základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci poskytovaná zaměstnancům žalovaného podle jeho vnitřního předpisu nazvaného Průvodce zaměstnance vedlejší účastnice, které se stěžovatel (za dobu od 26. 5. 2003 do 7. 4. 2004) po vedlejší účastnici domáhá, není peněžitým plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, ale určitou formou hmotného zabezpečení zaměstnance poskytovaného v souvislosti s jeho dočasnou pracovní neschopností, které nelze považovat za mzdu (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006). Protože plnění z pracovněprávních vztahů může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci - jak bylo uvedeno výše - jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovených, a protože obecně závazné právní předpisy nárok zaměstnance na kompenzaci základního platu během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci neupravovaly, je zcela adekvátní uvedený vnitřní předpis vedlejší účastnice hodnotit jako právní úkon neplatný [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].

Oproti názoru stěžovatele není spolehlivého důvodu ani pro oponenturu složení senátu soudu prvního stupně, jež zpochybňoval; jestliže tak učinil jen úsudkem, že není jisté, zda byl soud správně obsazen, pak se tak stalo zcela obecně a ryze formálně, aniž stěžovatel byť jen naznačil, v čem tkví důvody, z nichž se taková nejistota odvíjí (srov. usnesení ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3547/12).

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, avšak bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího je zřejmé, že důvody aplikace tohoto ustanovení jsou v dané věci dány.

Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu