III. ÚS 787/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2014

III.ÚS 787/14 ze dne 23. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava 1, zastoupeného Mgr. Martinem Prajznerem, advokátem se sídlem Na Hradbách 2632/18, 702 00 Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 2 T 172/2011, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 5 To 42/2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1161/2013, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svém právu, aby jeho trestní věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ve své výpovědi ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a ke všem provedeným důkazům V těchto namítaných pochybeních obecných soudů spatřuje stěžovatel jednak porušení práva na obhajobu, jednak porušení práva na rovnost stran, garantovaného v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do ústavních práv prý došlo hrubým porušením postupu stanoveného pro výslech obviněného, zakotveného v ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozhodl Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 2T 172/2011 o vině stěžovatele tak, že jej uznal vinným v bodě 1) až 11) výroku trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3, písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), v bodě 12) až 16) trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v bodě 17) trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v bodě 18) přečinem zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku [zák. č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník")] a v bodě 19) přečinem podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a k trestu zákazu činnosti na dobu pěti let; rovněž bylo rozhodnuto o náhradě způsobené škody.

Trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že (stručně řečeno) jako jednatel společnosti SUNNY GM, s. r. o., IČ: 25911899, v letech 2006 až 2010, v úmyslu neoprávněně se obohatit, nepravdivě poškozeným občanům deklaroval možnost zajistit jim nájem bytů ve vlastnictví společnosti RPG Byty, s. r. o., IČ: 27769127, přičemž však tuto možnost neměl, neboť reálně neměl žádný právní vztah k uvedenému vlastníku bytů či k bytům samotným. Od poškozených občanů tak podvodně vylákal částku cca 1,8 milionu Kč, kterou si ponechal.

Proti citovanému rozsudku stěžovatel podal odvolání jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu a rovněž proti výroku o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 5 To 42/2013 bylo podle ustanovení § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1161/2013 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

III.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl zkrácen na svých právech tím, že u hlavních líčení před nalézacím soudem bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel sice připouští, že na radu své tehdejší obhájkyně sám žádal, aby hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti, nicméně má za to, že soud měl trvat na jeho osobní účasti, protože pro konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky, stanovené v § 202 odst. 2 tr. řádu. Pokud nalézací soud jednal v jeho nepřítomnosti, stalo se tak prý v rozporu se zákonem. Tímto postupem byl prý stěžovatel zkrácen na svém právu, aby jeho trestní věc byla projednána v jeho přítomnosti, nemohl se vyjádřit ke všem provedeným důkazům, případně doložit na svou obhajobu řadu listinných důkazů, které následně předložil až u odvolacího soudu.

V řízení před odvolacím soudem stěžovatel navrhl provedení výslechu jeho osoby, aby objasnil obsah listinných důkazů, které stěžovatel nepředložil v řízení u soudu nalézacího a předložil je až u soudu odvolacího. Šlo prý o důkazy vinu zeslabující, případně vyvracející a odvolací soud se těmito důkazy dle názoru stěžovatele vůbec nezaobíral. Stěžovatel má za to, že tímto postupem odvolací soud porušil jeho právo na obhajobu, které je zakotveno v ustanovení § 92 odst. 2 trestního řádu, a stejně tak právo rovnosti stran, které je zakotveno v čl. 37 odst. 3 Listiny.

Dále stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, zejména pokud jde o trestný čin podvodu. Namítá, že vadně bylo posouzeno naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, protože podvodný úmysl je nutno pachateli prokázat již od samého počátku inkriminovaného jednání, což se dle názoru stěžovatele v řízení před obecnými soudy nestalo. Pokud jde o přečin zpronevěry, pak má stěžovatel za to, že pouhé nevrácení finanční hotovosti v termínu nemůže zakládat trestnost takového činu ve smyslu trestního práva. Trestním postihem za činy, které mají povahu občanskoprávního smluvního ujednání, prý orgány činné v trestním řízení zneužily instituty trestního práva v rozporu se zásadou, přikazující chápat trestněprávní odpovědnost jako prostředek ultima ratio.

Stěžovatel proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska souladu s kautelami práva ústavního a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podle čl. 4 Ústavy "základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci". Článek 90 Ústavy stanoví, že "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy". Podle článku 36 odst. 1 Listiny "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Podle článku 38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Dále článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo každého, koho soud uzná vinným z trestného činu, "dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon".

Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.

Možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného je upravena v § 202 odst. 2 trestního řádu; negativní podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného jsou obsaženy v § 202 odst. 4 trestního řádu, ty se však v posuzovaném případě stěžovatele neuplatnily z důvodu jeho žádosti o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Účast u hlavního líčení je právem obžalovaného, nikoliv jeho povinností. Za splnění zákonných podmínek soud může rozhodnout i bez účasti obžalovaného; tyto podmínky byly v posuzovaném případě splněny.

Ústavní soud připomíná, že řízení o odvolání se svou povahou a účelem v mnoha ohledech liší od řízení před soudem prvého stupně a zásady, jež plně ovládají hlavní líčení, se ve veřejném zasedání nemusí vždy uplatnit v plném rozsahu. Jde o řízení, v němž odvolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí na základě námitek stran z hlediska požadavků zákonnosti a odůvodněnosti (viz § 254 odst. 1 tr. řádu) a dokazování se zde provádí jen výjimečně (srov. § 263 odst. 6 a § 259 odst. 3 tr. řádu). S ohledem na zmíněný charakter odvolacího řízení je přípustné, aby zákon stanovil odchylné podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání o odvolání, přičemž v druhém případě nemusejí být tyto zákonné podmínky stanoveny tak přísně jako v případě prvém. Zákonná úprava veřejného zasedání obsahuje o přítomnosti osob ustanovení speciální a neodkazuje na úpravu postupu soudu v hlavním líčení, tak jako to činí ohledně otázek uvedených v ust. § 238 odst. 1 tr. řádu. Trestní řád ponechává v ustanovení § 233 odst. 1 odvolacímu soudu na úvaze, kdy bude osobní účast obžalovaného při veřejném zasedání nutná a bude jej proto třeba předvolat. Tak tomu bude v případech, kdy soud považuje za nezbytné obžalovaného vyslechnout, vyzvat jej k vyjádření k odvolání jiné procesní strany a zejména, bude-li třeba provádět další dokazování, aby odvolací soud sám mohl rozhodovat o skutkových otázkách (srov. § 259 odst. 3 tr. řádu). Jde o situace, kdy se postup soudu ve veřejném zasedání nejtěsněji přibližuje hlavnímu líčení a přítomnost obžalovaného je nezbytností, jak pro plné uplatnění jeho práv z hlediska zásady ústnosti a principů kontradiktornosti či rovnosti zbraní, tak i pro vlastní rozhodování soudu z hlediska poznání objektivní pravdy.

V posuzovaném případě nedošlo k porušení práva obžalovaného být přítomen při veřejném zasedání u odvolacího soudu, neboť tento se veřejného zasedání o odvolání zúčastnil.

Pokud jde o možnost trestní věc v odvolacím řízení spolehlivě rozhodnout z hlediska dostatečného objasnění skutkového stavu věci, mohl se odvolací soud opřít o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je patrno, že pro rozhodnutí byl k dispozici dostatek důkazů. Za takového stavu měl odvolací soud za to, že případný výslech obžalovaného by na jeho rozhodnutí nic nezměnil ani s ohledem na námitky uplatněné v odvolání. Proti takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic namítat.

Obžalovaný byl v trestním řízení zastupován obhájcem, měl možnost být přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu, měl možnost se písemně v rámci svého odvolání vyjádřit, a tak zaručit své právo na obhajobu a spravedlivý proces. To, že veškerá svá práva neuplatnil v průběhu trestního stíhání při rozhodování soudu prvního stupně, lze přičíst na vrub jeho (chybné) taktiky obhajoby, nikoliv postupu obecných soudů, které nevybočily z rámce spravedlivého procesu.

Žádné ústavněprávní deficity nelze shledat ani v postupu dovolacího soudu. Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zcela v souladu s ústavními principy.

Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku ultima ratio Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, jak naznačuje stěžovatel v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu