III. ÚS 738/2000Nález ÚS ze dne 21.06.2001 Placení soudního poplatku ve správním soudnictví.

1) Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o. s. ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s § 55 o. s. ř., je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání).

2) Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

III.ÚS 738/2000 ze dne 21. 6. 2001

N 93/22 SbNU 303

Placení soudního poplatku ve správním soudnictví.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 21. června 2001

v senátě ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Z., spol.

s r. o., za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, jako

vedlejšího účastníka, proti usnesení Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, o zastavení

řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října

2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 15. prosince

2000, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000,

č. j. 30 Ca 176/2000-7, o zastavení řízení. Uvedeným rozhodnutím

soudu se cítí být dotčena v ústavně zaručeném právu na soudní

ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu skutkově a právně

před soudem argumentovat dle čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně

v právu, plynoucím z ústavní povinnosti obecných soudů dle čl. 90

Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca

176/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu

rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3.

července 2000, č. j. 523/130/00-Kl, a č. j. 484/130/00-Kl, jímž

bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečným platebním výměrům

na daň z přidané hodnoty, vydaným Finančním úřadem v Náchodě dne

29. listopadu 1999, pod č. j. 89109/99/243912/4933

a 89043/99/243912/4933. Po podání žaloby vyzval krajský soud

stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva

byla doručena toliko její právní zástupkyni, a to dne 8. září

2000 (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca

176/2000-7). Z uvedeného usnesení pak dále vyplývá, že soudní

poplatek, jenž byl uhrazen formou nalepení kolku na rubu výzvy

k jeho zaplacení, byl soudu uhrazen (doručen) dne 19. září 2000.

Ve spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 176/2000

výzva k zaplacení soudního poplatku, jakož i doručenka, ověřující

datum jejího doručení, není založena. Z evidence Ústavního soudu

bylo zjištěno, že stěžovatelka další ústavní stížností napadá

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000,

č. j. 30 Ca 175/2000-12, o zastavení řízení. Příslušné řízení je

vedeno u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 738/2000, přičemž

k projednání této věci si Ústavní soud od Krajského soudu

v Hradci Králové vyžádal spis sp. zn. 30 Ca 175/2000. Na č. l. 10

spisu obecného soudu uvedené spisové značky je založena výzva

k zaplacení soudního poplatku pro obě označená řízení, vedená před

Krajským soudem v Hradci Králové, tj. ve věcech sp. zn. 30 Ca

175/2000 a 30 Ca 176/2000. Na výzvě je vyznačeno datum jejího

doručení právní zástupkyni stěžovatelky dne 8. září 2000, dále

datum vyhovění výzvě 18. září 2000, vyplněné právní zástupkyní

stěžovatelky, a konečně vyznačení data doručení výzvy

s nalepenými kolkovými známkami Krajskému soudu v Hradci Králové,

jímž byl den 19. září 2000.

Usnesením ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, pak

Krajský soud v Hradci Králové předmětné řízení zastavil, a to

s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro

zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové odepření základních práv, plynoucích z čl. 36 odst. 1

a čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále z čl. 90 Ústavy. Dotčení

v základních právech a svobodách spatřuje ve skutečnosti, že

k zastavení soudního řízení došlo po řádném uhrazení soudního

poplatku. Uvádí, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla

právní zástupkyni stěžovatelky doručena dne 8. září 2000, přičemž

tato soudní poplatek ve stanovené výši a způsobem, který je

stanoven zákonem - kolkovými známkami vylepenými na originále

výzvy k zaplacení soudního poplatku (tiskopis SEFT - 15004 1

- O. s. ř. č. 4a), a to ve lhůtě dle § 57 o. s. ř., za použití §

13a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů, tj. dne 18. září 2000 (osmý den lhůty připadl

na sobotu dne 16. září 2000, pročež posledním dnem pro zaplacení

soudního poplatku bylo pondělí dne 18. září 2000) tak, že podání

odevzdala poslední den lhůty České poště, s. p., pob. Rychnov nad

Kněžnou, tj. orgánu, který má povinnost je doručit. Kromě

uvedeného stěžovatelka namítá i skutečnost, že výzvu k zaplacení

soudního poplatku je soud povinen doručit nejen právnímu zástupci,

ale i žalobci, což se v dané věci nestalo. Konečně vytýká

účastníku řízení nesprávnou interpretaci lhůty dle § 57 o. s. ř.,

když dle jejího přesvědčení zákon nestanoví povinnost osobního

doručení kolkové známky podatelně soudu a dále vytýká soudu

nesprávné poučení o nemožnosti odvolání proti ústavní stížností

napadenému rozhodnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 19. února 2001 Krajský soud v Hradci Králové

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé

opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném

rozhodnutí. V polemice k námitce stěžovatelky ohledně doručení

výzvy soud uvádí, že jeho postup byl v souladu s ustanovením § 49

odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byla povinnost zaplatit

soudní poplatek uložena stěžovatelce přímo ustanovením § 2 a § 4

zákona o soudních poplatcích. Jelikož tato povinnost vzniká již

podáním žaloby (§ 4 písm. a) uvedeného zákona) a ke stejnému datu

je i poplatek splatný (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích),

měla dle názoru účastníka řízení výzva krajského soudu charakter

pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením

náhradní lhůty k plnění a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí,

kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak má na mysli

ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. K námitce stěžovatelky ohledně

nesprávného poučení soudu odkazuje účastník řízení na ustanovení

§ 250j o. s. ř. V závěru svého vyjádření Krajský soud v Hradci

Králové vyjadřuje přesvědčení, že v předmětné věci postupoval

v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelkou označenými

základními právy, zaručenými Ústavou a Listinou.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování k prokázaní data podání úhrady soudního poplatku

stěžovatelkou ve věci sp. zn. 30 Ca 176/2000, vedené u Krajského

soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z podacího lístku,

předloženého stěžovatelkou Ústavnímu soudu u ústního jednání, bylo

zjištěno, že stěžovatelka podala úhradu soudního poplatku formou

nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení k poštovní přepravě

dne 18. září 2000.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále

ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř.

Dle ustanovení § 2 a § 4 zákona o soudních poplatcích vzniká

navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním

návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2

uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak

byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné

lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou,

jíž stanoví předseda senátu.

V ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost

soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li

účastník osobně v řízení něco vykonat.

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený

normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než

konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným

rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro

soudní řízení v ustanoveních § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř.

nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou

otázek. Ta první je spjata s interpretací § 49 odst. 1 o. s. ř.,

tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit

soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy

soudcovské lhůty dle § 55 o. s. ř.

K interpretaci § 49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté

hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.

zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal

i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS

377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako

ústavně konformní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu

advokacie č. 8/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení § 49

odst. 1, věta druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že, má-li účastník

osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen

zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního

poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba

doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci)

samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení

o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje

dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného

práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy,

a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá

možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení

pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především

spatřovat v tom, že porušení § 49 odst. 1 o. s. ř., jež

v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje

též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům.

Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu

plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod

se od nich odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj judikatury

obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc

1/2001, avšak argumenty v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou

zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř.,

nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o. s. ř.

Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na

úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem

posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty

dle § 55 o. s. ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení

skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III.

ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení

entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí,

časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení

procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.

Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat

jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních

práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní

a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich

počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55

o. s. ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99

konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení

času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem

řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení

soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního

subjektivního práva, pročež lhůta dle § 9 odst. 2 zákona

o soudních poplatcích, ve spojení s § 55 o. s. ř., je lhůtou

procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky

pro její počítání).

Vycházeje z výše podané interpretace dotčených zákonných

ustanovení a na základě provedeného zjištění pak Ústavní soud

konstatuje, že v předmětné věci stěžovatelka uhradila k výzvě

soudu, i navzdory vadě v jejím doručení, soudní poplatek včas.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení

§ 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení

§ 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř. vybočil z rámce principu

spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca

176/2000-7, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny

zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. června 2001