III. ÚS 698/06Usnesení ÚS ze dne 23.11.2006

III.ÚS 698/06 ze dne 23. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TeliaSonera International Carrier Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 3, Slezská 844/96, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 7 As 42/2005-60, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004, čj. 22 Ca 170/2003-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 7 As 42/2005-60, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004, čj. 22 Ca 170/2003-19, o odmítnutí žaloby ve věci zaplacení nedoplatku správního poplatku. Dle tvrzení stěžovatelky bylo uvedenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších předložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Dne 2. 4. 2002 podala stěžovatelka katastrálnímu úřadu návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni. Současně uplatnila osvobození od správního poplatku dle Zmocnění u položky č. 104 Sazebníku - přílohy k zákonu č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSP"). Stěžovatelka byla vyzvána k zaplacení správního poplatku. Stěžovatelka podala proti výzvě dne 9. 5. 2002 odvolání, poplatek zaplatila dne 20. 5. 2002. Odvolání bylo Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Opavě dne 2. 4. 2003 pod čj. O-108/572/2002 zamítnuto a výzva k zaplacení správního poplatku potvrzena. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Soud žalobu odmítl pro nepřípustnost z důvodu kompetenční výluky dle § 70 písm. c) soudního řádu správního. Proti jeho usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 7 As 42/2005-60, neboť tento se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě. Současně poukázal také na možnost stěžovatelky požádat o vrácení správního poplatku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybnila aplikaci kompetenční výluky dle § 70 písm. c) soudního řádu správního na daný případ a uvedla, že výzvu na zaplacení správního poplatku (ve spojení s druhostupňovým správním rozhodnutím) nelze považovat za rozhodnutí, které by upravovalo vedení řízení. Argumentovala tím, že přes přesvědčení o neoprávněnosti poplatkové výzvy poplatek zaplatila a požadovaný úkon (vklad) byl proto proveden. Vadnosti výzvy se tedy nemůže dovolat v rámci přezkumu rozhodnutí o vkladu, neboť proti provedení vkladu nemá důvod opravný prostředek podávat. Věc poplatku tak, podle ní, představuje samostatné řízení.

Stěžovatelka dále vyslovila nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, že v daném případě měla možnost poplatek nezaplatit a podle toho, zda by správní orgán zastavil řízení nebo nevykonal požadovaný vklad, by poté mohla podat příslušnou žalobu ve správním soudnictví, nebo v případě že poplatek zaplatila, měla možnost požádat o jeho vrácení, přičemž teprve v případě negativního vyřízení této její žádosti mohla po vyčerpání opravných prostředků podat žalobu ve správním soudnictví. Proti možnosti podat žádost o vrácení poplatku namítala, že tento postup nemá v daném případě oporu v právních předpisech a je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, a to zejména proto, že s ohledem na předchozí zamítavé rozhodnutí druhostupňového správního orgánu ve věci výzvy na poplatek nelze očekávat změnu jeho názoru v případě rozhodování ve věci žádosti o vrácení poplatku. Současně uvedla, že případným soudním přezkumem správního rozhodnutí ve věci vrácení poplatku by jí nebyla zachována možnost přezkumu rozhodnutí ve věci uložení poplatku. Konkrétně uvedla, že pokud by svou žádost o osvobození od poplatku odpovídajícím způsobem nedoložila a správní orgán by ji nevyzval k jejímu doplnění, poplatek by vyměřil a odvolací orgán by její rozhodnutí potvrdil, stěžovatelka by neměla možnost soudního přezkumu rozhodnutí o nevrácení poplatku, neboť vrácení poplatku by bylo, s ohledem na to, že nedoložila osvobození, po právu zamítnuto.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že výzva na zaplacení správního poplatku spadá do kompetenční výluky § 70 písm. c) soudního řádu správního. Stěžovatelka se po nezaplacení poplatku mohla domáhat přezkumu výzvy u soudů správního soudnictví v rámci žaloby na ochranu proti nečinnosti nebo žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku. Stěžovatelka však, přestože s výzvou nesouhlasila, poplatek zaplatila a jejímu návrhu na vklad proto bylo vyhověno. Svým rozporným (dvojakým) jednáním si tak uzavřela jednu z cest přezkumu výzvy ve správním soudnictví.

Ústavnísoud shledává správným i poučení stěžovatelky Nejvyšším správním soudem o možnosti domáhat se vrácení zaplaceného poplatku. Stěžovatelka zaplatila poplatek, avšak má za to, že její návrh na vklad spadá pod případ Zmocnění uvedeného u položky č. 104 Sazebníku. Stěžovatelka však nepodala ke správnímu orgánu návrh na vrácení poplatku. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší správní soud) nemá za to, že by možnost podat žádost o vrácení poplatku nedopadala na daný případ a její použití tak bylo v rozporu s právními předpisy. Nemá také za to, že by tato žádost byla v daném případě a priori marná a představovala tak rozpor s principy rychlosti a hospodárnosti řízení. Stěžovatelkou předjímané záporné rozhodnutí odvolacího orgánu o její žádosti není totiž jediným možným výsledkem, neboť odvolací orgán dosud rozhodoval jen ve věci výzvy na poplatek, nikoliv o osvobození od poplatku či o vrácení poplatku, nehledě na to, že o stěžovatelčině případném návrhu na vrácení poplatku bude nejdříve rozhodovat prvostupňový orgán. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani konstrukci, kterou stěžovatelka vytvořila na podporu svého tvrzení o nezachování možnosti přezkumu výzvy v rámci příp. soudního přezkoumávání rozhodnutí ve věci vrácení poplatku. Jedná se jen o polemiku, ve které stěžovatelka připouští, že své tvrzení o osvobození dostatečně nedoloží (přestože v ústavní stížnosti argumentuje, že má právo na osvobození od poplatku a tvrdí, že má telekomunikační licenci), automaticky předpokládá nevyhovění prvostupňovým orgánem a poté i potvrzující rozhodnutí odvolacího orgánu, předestírá možné vyměření poplatku prvostupňovým orgánem, přestože poplatek byl výzvou již stanoven. Ústavní soud má tedy za to, že stěžovatelčina ústavně zaručená práva nebyla porušena.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2006