III. ÚS 690/04Usnesení ÚS ze dne 13.07.2005

III.ÚS 690/04 ze dne 13. 7. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 690/04

Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci navrhovatele Ing. P.Ch., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 9. 2004 čj. 21 Cdo 1076/2004-44, Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 čj. 64 Co 207/2003-17 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2001 čj. 25 C 99/2001-27, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se podáním, učiněným dne 10. 12. 2004, domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že je považuje za vydaná v rozporu s čl. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedl že Nejvyšší soud dle jeho názoru pochybil, když založil své rozhodnutí na tom, že "co není dovoleno je zakázáno", sám je přesvědčen o přípustnosti dovolání, které k Nejvyššímu soudu podal.

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že stěžovatel v dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 čj. 64 Co 207/2003-17 brojil proti rozhodnutí, kterým jmenovaný soud potvrdil usnesení soudu I. stupně, jímž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž lze v dalším odkázat, je vyčerpávajícím způsobem vysvětleno, proč dovolání stěžovatele nebylo možno shledat přípustným dle § 237, dle § 238, § 238a, jakož i dle § 239 obč. soudního řádu, pro uvedené pak bylo dovolání stěžovatele opodstatněně odmítnuto.

S ohledem na zjištění, že zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti proti označenému rozhodnutí Nejvyššíhosoudu dovolává, shledán nebyl, je odmítnutí této stížnosti v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poněvadž stěžovatelem podané dovolání, odmítnuté pro nepřípustnost, nelze považovat za využití procesního prostředku, jenž mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytoval, a den doručení rozhodnutí o něm za rozhodný pro počátek lhůty k podání předmětné ústavní stížnosti, směřující proti usnesenísoudu II. a I. stupně, nelze pro běh lhůty vycházet z odst. 2 Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož ta počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm a je zachována i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí - jak již bylo konstatováno, na stěžovatelem uplatněný nepřípustný mimořádný prostředek nelze hledět jako na zákonem poskytnutý k ochraně jeho tvrzeného práva. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Městského soudu je ze dne 30. 5. 2003, pak stížnost proti němu, stejně jako proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2001, byla podána nepochybně po lhůtě k tomu stanovené a proto odmítnuta [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném před 1. 4. 2004].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. července 2005