III. ÚS 681/06 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2007 K posuzování naplnění subjektivní stránky trestného činu (nepřímého úmyslu) pachatele trestného činu a k posuzování zániku trestnosti

Jako soudní orgán ochrany ústavnosti uplatňuje Ústavní soud svou kasační pravomoc teprve tehdy, octnou-li se rozhodnutí obecných soudů v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná-li se o způsob, jakým obecné soudy v trestních věcech kvalifikovaly skutek pachatele, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen v případech zcela zjevného porušení základních zásad trestního práva hmotného či flagrantního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud v dané věci neshledal, že by obecné soudy pochybily při posuzování naplnění subjektivní stránky trestného činu (nepřímého úmyslu) podle § 8 odst. 1 trestního zákona (dále jen. "tr. zákon") a při zkoumání podmínek zániku trestnosti pokusu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona.

Zda byl pachatel při útoku srozuměn se smrtí poškozeného (nepřímý úmysl), lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo lze dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele.

V posuzovaném případě si stěžovatel musel být vědom, že opakovaný útok nožem proti obličeji, popř. krku, tedy do míst, kde se nacházejí orgány důležité pro život člověka, může vést ke smrtelnému poranění. Ve svých útocích stěžovatel pokračoval až do vybití svého zlobného afektu, aniž mohl počítat s jakoukoli konkrétní skutečností, jež by smrtelnému následku jeho útoků mohla zabránit. K usmrcení poškozené osoby nakonec nedošlo jen náhodou. Stěžovatel na poškozenou osobu výše uvedeným způsobem útočil s cílem vybít si svůj zlobný afekt, a to i za situace, kdy jeho jednání poškozenou přímo ohrožovalo na životě. Obecné soudy při řešení otázky zavinění braly správně v úvahu i další konfliktní a násilné jednání, jehož se stěžovatel na svých partnerkách prokazatelně dopouštěl v minulosti a pro něž proti němu bylo vedeno i trestní stíhání. Nepřímý úmysl stěžovatele byl prokázán na základě uceleného a nerozporného řetězce nepřímých důkazů, jež svědčí o srozumění pachatele s usmrcením poškozené v době útoku ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona.

Ústavní soud nezjistil ani pochybení obecných soudů při posuzování otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. V projednávaném případě šlo o bezúspěšný tzv. ukončený pokus, neboť stěžovatel zasáhl poškozenou osobu nožem takovým způsobem, že toliko náhoda zabránila smrti. Neodpovídá skutečnosti, že by stěžovatel svým dobrovolným zásahem odstranil nebezpečí, které z podniknutého pokusu hrozilo. Toto nebezpečí zcela zjevně přetrvávalo i poté, co stěžovatel přivezl poškozenou osobu do budovy nemocnice, tam ji však opustil a nepostaral se o přivolání zdravotního personálu.

III.ÚS 681/06 ze dne 2. 2. 2007

U 3/44 SbNU 759

K posuzování naplnění subjektivní stránky trestného činu (nepřímého úmyslu) pachatele trestného činu a k posuzování zániku trestnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické - ze dne 2. února 2007 sp. zn. III. ÚS 681/06 ve věci ústavní stížnosti Z. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. října 2005 sp. zn. 51 T 8/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. 7 To 157/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 8 Tdo 633/2006, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vraždy ve stadiu pokusu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem odsouzen pro trestný čin vraždy ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 (trestního zákona (dále též jen "tr. zákon"). Tohoto trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že v nočních hodinách dne 17. 7. 2002 v rodinném domku v obci Líšťany, po předchozí slovní rozepři a v podnapilém stavu napadl střední až velkou silou dvěma kuchyňskými noži o délce čepele 20 cm a 19 cm svou tehdejší družku K. I., čímž jí způsobil celkem osmnáct bodných a bodnořezných ran, z nichž některé mohly být při mírně jiném sklonu čepele smrtelné. Po útoku stěžovatel převezl poškozenou do nemocnice, kde ji však nepředal zdravotnickému personálu, přičemž bez lékařského zásahu byl život poškozené ohrožen. Za tento čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 256 trestního řádu (dále jen "tř. řád") zamítnuto. Dále Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Podobně jako před obecnými soudy, i v ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání použitou napadenými rozhodnutími, neboť ji dle jeho názoru z provedeného dokazování nelze dovodit. Stěžovatel odkazuje na svou argumentaci uvedenou již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele obecné soudy při hodnocení míry jeho zavinění nevzaly v úvahu významné skutečnosti vyplývající z výpovědi samotné poškozené i dalších svědků. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že byl prokázán jeho subjektivní úmysl poškozenou usmrtit, že s tímto úmyslem jednal a vedl útok proti poškozené. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem obecných soudů, že poškozenou opustil a že ona sama si s vypětím sil zavolala pomoc. Je naopak přesvědčen, že jeho jednání vedlo k zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel zdůrazňuje, že poškozenou zavezl na místo, kde byly až donedávna přijímány osoby zraněné, což ostatně vyplynulo i z příslušných svědeckých výpovědí.

Obecné soudy se dle názoru stěžovatele rovněž náležitě nezabývaly výpověďmi svědků ohledně dlouhodobého v zásadě bezproblémového soužití stěžovatele s poškozenou před i po spáchání projednávaného skutku. Především však stěžovatel odmítá byť i eventuální úmysl poškozenou usmrtit. Podle stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, že by úmyslně útočil proti životu poškozené. Pokud by skutečně jednal s úmyslem poškozenou usmrtit, mohl tento svůj úmysl dokonat a nebyla zjištěna žádná objektivní skutečnost, která by mu v tom mohla zabránit. Samotná poškozená uvedla, že stěžovatel náhle zanechal útoku proti její osobě a prohlásil, že s ní pojede do nemocnice. Závěry obecných soudů o zavinění stěžovatele jsou prý v rozporu s jeho již uvedeným chováním po spáchání činu.

Stěžovatel dále zpochybňuje závěry znalkyně z oboru psychologie ohledně motivace jeho trestné činnosti (potřeba vybití zlobného afektu) a hodnocení tohoto znaleckého posudku nalézacím soudem, který se s jeho závěry ztotožnil. Stěžovatel poukazuje na okolnosti spáchání trestného činu, jež vyplývají z výpovědi poškozené, a upozorňuje na výpovědi dalších svědků (sestry poškozené a vedoucího restaurace L.), kteří shodně uváděli, že u stěžovatele žádnou agresivitu nepozorovali a hodnotili jej, podobně jako jiní spoluobčané, jako osobu bezkonfliktní. Útok na poškozenou stěžovatel označuje za událost v jejich vzájemném vztahu zcela mimořádnou a poukazuje na skutečnost, že jejich vzájemné soužití bylo za krátký čas po útoku obnoveno a přetrvalo řadu měsíců. I s ohledem na tento fakt se závěry obecných soudů o úmyslu směřujícím k usmrcení poškozené jeví stěžovateli jako nesmyslné.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Předsedkyně senátu krajského soudu uvedla, že skutkové závěry soudu prvního stupně vzešly z řádně vedeného řízení při respektování práva na obhajobu. Podobně předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze odkazuje na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že v projednávané ústavní stížnosti jsou uplatněny námitky v podstatě shodné s těmi, které byly prezentovány v dovolání. Nejvyšší soud upozornil na intenzitu a charakter útoku stěžovatele na poškozenou, z něhož dle názoru Nejvyššího soudu lze dovodit úmyslné zavinění. Dále se Nejvyšší soud vyjadřuje k otázce zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona a upozorňuje, že rozhodnutí pachatele upustit od dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem.

III.

Z trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 51 T 8/2003 Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování stručně řečeno z následujících skutkových zjištění:

Soužití stěžovatele s poškozenou trvalo před spácháním trestného činu dva roky. Vztah byl většinou bezproblémový, ale asi po roce stěžovatel poškozenou zbil, a to tak, že ji udeřil pěstí do obličeje a posléze poškozenou na zemi škrtil. Po dalším zhruba půl roce následoval další konflikt, kdy stěžovatel poškozenou dle její výpovědi opět fyzicky napadl, posléze na její žádost opustil společnou domácnost, ale po čase mezi nimi došlo opět ke smíření. Nějakou dobu po usmíření s poškozenou stěžovatel abstinoval, posléze se však znovu navrátil ke zneužívání alkoholu.

Před napadením poškozené měli oba noční směnu, takže stěžovatel takřka dva dny nespal. Ve večerních hodinách před událostí se stěžovatel zdržoval v restauraci, kde vypil až 10 jedenáctistupňových piv a dvě odlivky likéru. Po půlnoci se stěžovatel vrátil domů v podnapilém stavu, vzbudil poškozenou a začal ji slovně napadat. Když poškozená schválila jeho záměr odejít za jinou ženou, prohlásil stěžovatel, že si "nejdřív píchne". Poškozená slyšela, že si stěžovatel bere v kuchyni nůž, dostala strach a snažila se utéci, ale nestačila odemknout venkovní dveře. Stěžovatel měl poškozenou následně chytit zezadu za vlasy a odvléci jí do kuchyně, kde ji udeřil pěstí do obličeje, až upadla na zem. Poškozená na chvíli ztratila vědomí a když se probrala, stěžovatel na ni seděl a ruku s nožem měl napřaženou směrem k jejímu obličeji. Poškozená pak rukou odrážela rány stěžovatele, až ji měla poraněnou na kost. Podařilo se jí při obraně nůž z ruky stěžovateli vytrhnout a odhodit, vyprostit se ze sevření stěžovatele a utíkat směrem na půdu. Stěžovatel ji však znovu dostihl, bodl ji nožem do zad a zavlekl ji do koupelny, kde útok pokračoval. Poškozená se bránila tím, že šermovala rukama, aby ji stěžovatel nezasáhl do obličeje.

Náhle stěžovatel útoků zanechal a řekl poškozené, ať se umyje, že ji odveze do nemocnice. Zavezl ji skutečně do nemocnice s poliklinikou v Lounech, kde omdlévající poškozenou odvedl na místo, kde dříve býval příjem. Posadil ji na lavičku s tím, že ho tam nemusí nikdo vidět a odjel. Na vrátnici nemocnice uvedl podle výpovědi svědkyně vrátné H. smyšlené jméno a nepravdivý údaj o tom, že jel do porodnice. Mezitím poškozená začala pociťovat nevolnost, a protože viděla pod jedněmi dveřmi světlo, zaklepala a když ze dveří vyšel ven jeden ze sanitářů, omdlela. V bezvědomí pak byla poškozená dopravena na operační sál. K ránu byl stěžovatel policejním orgánem zadržen dle § 76 odst. 1 tr. řádu.

Stěžovatel během trestního řízení tvrdil, že si na samotný útok nepamatuje. Přiznává konflikty s předchozími partnerkami. Upozornil, že po čase s poškozenou soužití obnovil a znovu se k ní nastěhoval. Stěžovatel vyjádřil nad svým činem hlubokou lítost. Dal poškozené peníze na lékařský zákrok k odstranění následků útoku.

Nalézací soud provedl dokazování výslechem stěžovatele, poškozené K. I. a dalších svědků (otce a sourozenců poškozené, vrátné v nemocnici H., zdravotní sestry S., vedoucího restaurace L., sousedky Ch.). Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, mimo jiné vyplynulo, že poškozená utrpěla značně krvácející bodnořeznou ránu v levé horní části krku, pokračující kanálem do hloubky asi 10 cm směrem do oblasti spodiny ústní s poraněním slinné žlázy a stěny vnitřní krční žíly, jež je v bezprostřední blízkosti krční tepny. Pokud by byla poraněna tato souběžně probíhající tepna, poškozená by zemřela vykrvácením ještě před možností poskytnout jí první pomoc. Takový následek mohl podle znaleckého posudku nastat poměrně snadno při mírně jiném sklonu čepele v místě skutečného napadení. Smrt poškozené mohly přivodit i rány na pravé straně krku v místě skloubení pravé kosti klíční a kosti hrudní.

Stěžovatel byl během trestního řízení podroben znaleckému zkoumání duševního stavu. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie konstatoval, že stěžovatel byl v době spáchání trestného činu ve stavu opilosti nejvýše středního stupně, jež podpořila jeho osobnostní dispozice k afektivní nestabilitě a manifestaci zlobného afektu vrcholícího agresí. Ovládací schopnosti stěžovatele byly dle znaleckého posudku sníženy podstatně, ale nebyly vymizelé. Schopnosti rozpoznávací byly v důsledku alkoholové ebriety sníženy jen mírně. Podobně vyzněl i znalecký posudek z odvětví toxikologie, podle něhož se stěžovatel nenacházel ve stavu těžké opilosti, při němž dochází ke ztrátě paměti. Znalec psychiatr stěžovatele dále označil za návykového naduživače alkoholu, s neharmonicky formovanou osobností s dominujícími rysy nestálosti, nezdrženlivosti, emoční nezralosti a afektivní lability. K podobným závěrům o osobnosti stěžovatele dospěla i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Ve znaleckém posudku konstatovala, že motivace trestné činnosti stěžovatele vycházela v prvé řadě z jeho emočně nevyvážené osobnosti, jeho potřeby vybití negativního afektu, k němuž došlo pod vlivem požitého alkoholu. Zvrat v chování stěžovatele, kdy přestal svou družku fyzicky napadat a poskytl jí pomoc, lze vysvětlit právě vybitím zlobného afektu a následným částečným fungováním rozumových mechanismů. Znalkyně u stěžovatele zjistila tendence k podávání i účelově zkreslených informací.

Nalézací soud dále zjistil, že stěžovatel měl v roce 1997 napadnout svoji manželku J. S. a způsobit jí ublížení na zdraví. Věc však byla odložena podle § 159 odst. 2 tr. řádu, neboť manželka nedala posléze souhlas k trestnímu stíhání. V témže roce bylo vedeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 tr. zákona, kterého se měl stěžovatel dopustit v bydlišti své bývalé manželky M. Š., kdy měl v podnapilém stavu vniknout do jejího bytu a surově ji fyzicky napadat, až poškozená ze strachu o svůj život vyskočila z okna a utrpěla těžkou újmu na zdraví. Za tento čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků. Další trestní stíhání bylo proti stěžovateli vedeno pro trestné činy podle § 215 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) tr. zákona a § 197a odst. 1 tr. zákona, přičemž jako poškozená v řízení rovněž figurovala manželka J. S.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a po seznámení se spisovým materiálem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti uplatňuje Ústavní soud svou kasační pravomoc teprve tehdy, octnou-li se rozhodnutí obecných soudů v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná-li se o způsob, jakým obecné soudy v trestních věcech kvalifikovaly skutek pachatele, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen v případech zcela zjevného porušení základních zásad trestního práva hmotného či flagrantního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.

Podstatou stěžovatelovy argumentace je názor, že obecné soudy ve svých rozhodnutích kvalifikovaly jeho skutek v rozporu s výsledky dokazování, a to jednak ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zákona, jednak ohledně zániku trestnosti pokusu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a neshledal, že by obecné soudy při posuzování uvedených hmotněprávních aspektů trestné činnosti stěžovatele pochybily. Jako zavinění se (zkráceně řečeno) v trestněprávní nauce označuje vnitřní (psychický) vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. S otázkou zavinění, jako základním předpokladem rozhodnutí o vině, se obecné soudy musejí vždy vypořádat s maximální pečlivostí, neboť bez zavinění není trestného činu ani trestu (srov. i § 3 odst. 3 tr. zákona). Zároveň však zjištění zavinění a jeho prokázání pachateli trestného činu patří ze samé povahy věci k nejobtížnějším úkolům, jež právní řád před orgány činné v trestním řízení klade. Obtíže při dokazování subjektivní stránky trestného činu vyplývají ze samotné podstaty věci: Předmětem dokazování jsou zde skutečnosti vnitřního života pachatele, které jiné osoby nemohou přímo pozorovat. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem.

V případě trestných činů proti životu a zdraví vyvinula nauka v oboru trestního práva a judikatura obecných soudů během delšího období určité myšlenkové postupy, s jejichž pomocí lze z objektivně zjištěných okolností útoku rozeznat formu a míru zavinění. Zda byl pachatel při útoku srozuměn se smrtí poškozeného (nepřímý úmysl), lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo lze dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele. Ústavní soud se v minulosti nespokojil s takovým rozhodnutím obecných soudů, v nichž byl závěr o nepřímém úmyslu učiněn na základě pouhé existence výše zmíněných objektivních skutečností. Porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele konstatoval Ústavní soud v případech, v nichž v obecnými soudy shromážděném důkazním materiálu chyběla spolehlivá opora pro závěr, že pachatel rány vražednou zbraní vědomě směřoval na životně důležité tělesné partie. Ústavní soud využil své kasační pravomoci v případech, kdy se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly se zjištěním, že u pachatele nebyl prokázán žádný rozumně vysvětlitelný motiv pro vraždu (dále viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 433/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 49, str. 11, včetně tam citované judikatury obecných soudů).

V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal, že by závěr o úmyslném zavinění stěžovatele vyslovený obecnými soudy byl v nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Obecné soudy spolehlivě prokázaly, že stěžovatel na poškozenou noži útočil celkem ve třech fázích (v kuchyni, před půdou a v koupelně), přičemž rány zasazoval tak, že záměrně mířil přinejmenším na obličej, popř. i na krk a hrudník poškozené, přičemž rány byly vedeny střední až velkou silou (viz protokol z ohledání místa činu a fotodokumentace, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, výpověď samotné poškozené). Z provedených důkazů jasně vyplývá, že stěžovatel napadal poškozenou tak, že ji vahou vlastního těla přidržoval na zemi a cíleně útočil nožem na její obličej, který si poškozená intenzivně bránila rukama. Ze strany stěžovatele se tedy nejednalo např. o zmatené a nekoordinované šermování či ohánění se nožem směrem k poškozené, ale naopak o cílené a opakované útoky zraňujícím a potenciálně smrtícím nástrojem na její obličej, popř. krk. Z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nevyplývá, že by stěžovatel jednal ve stavu nepříčetnosti ve smyslu § 12 tr. zákona. Stěžovatel si proto musel být vědom, že útok nožem proti obličeji, popř. krku poškozené, tedy do míst, kde se nacházejí orgány důležité pro život člověka, může vést ke smrtelnému poranění poškozené. Ve svých útocích stěžovatel pokračoval až do vybití svého zlobného afektu, aniž mohl počítat s jakoukoli konkrétní skutečností, jež by smrtelnému následku jeho útoků mohla zabránit. K usmrcení poškozené nakonec vzhledem k hluboké ráně zasazené do krku blízko krční tepny nedošlo jen náhodou, jak vyplývá ze soudnělékařského posudku.

Pokud jde o pohnutku stěžovatele, je z provedených důkazů zřejmé, že stěžovatel na poškozenou výše uvedeným způsobem útočil s cílem vybít si svůj zlobný afekt, a to i za situace, kdy jeho jednání poškozenou přímo ohrožovalo na životě. Ústavnísoud přitom neshledal, že by obecné soudy hodnotily znalecký posudek z klinické psychologie jakkoli v rozporu se zákonnými zásadami. Lze jen konstatovat, že platný český trestní zákon, na rozdíl od právních úprav některých jiných zemí, nezná odlišnou, popř. privilegovanou skutkovou podstatu postihující úmyslné usmrcení (popř. jeho pokus) způsobené ve stavu silného rozrušení či afektu. Trestní zákon však takovou skutečnost řadí mezi okolnosti polehčující [§ 33 písm. a) tr. zákona], což nalézací soud v projednávaném případě správně zohlednil při rozhodování o výši trestu. Obecné soudy při řešení otázky zavinění braly navíc správně v úvahu i další konfliktní a násilné jednání, jehož se stěžovatel na svých partnerkách prokazatelně dopouštěl a pro něž proti němu bylo vedeno i trestní stíhání. Pokud jde o pozdější soužití poškozené se stěžovatelem, nemůže mít taková skutečnost vliv na posouzení zavinění stěžovatele.

Ústavnímusoudu nezbylo, než konstatovat, že se obecné soudy s otázkou zavinění náležitě vypořádaly, když nepřímý úmysl stěžovatele prokázaly na základě uceleného a nerozporného řetězce nepřímých důkazů, jež svědčí o srozumění pachatele s usmrcením poškozené v době útoku ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona.

Obdobně Ústavnísoud nezjistil ani pochybení obecných soudů při posuzování otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Ústavní soud může jen konstatovat, že se v projednávaném případě skutečně jednalo o bezúspěšný tzv. ukončený pokus, neboť stěžovatel zasáhl poškozenou nožem takovým způsobem, že toliko náhoda zabránila fatálnímu následku. Jak totiž vyplývá ze soudnělékařského znaleckého posudku, v projednávaném případě mohl jen mírně odlišný sklon čepele u rány na krku vést k neodvratitelné smrti poškozené. Ústavní soud neshledal zásadní pochybení obecných soudů ani v hodnocení jednání stěžovatele bezprostředně po spáchání trestného činu. Stěžovatel sice sám odvezl těžce poraněnou a omdlévající poškozenou do areálu nemocnice, kde ji však nepředal zdravotnickému personálu a bylo opět jen otázkou náhody, že se silně krvácející poškozené podařilo si pomoc přivolat. I pokud odhlédneme od skutečnosti, že už sám útok stěžovatele na poškozenou měl charakter dokonaného pokusu, neodpovídá skutečnosti, že by svým dobrovolným zásahem odstranil nebezpečí, které z podniknutého pokusu hrozilo. Toto nebezpečí zcela zjevně přetrvávalo i poté, co stěžovatel poškozenou v nemocnici opustil, jak již na základě provedeného dokazování shledaly obecné soudy. Tvrdí-li stěžovatel ve svých podáních, že zavezl poškozenou na místo, kde až do nedávné doby byly zraněné osoby přijímány a kde se i po přestěhování příslušného oddělení dožadují pacienti ošetření, lze jen konstatovat, že ani v případě, že by stěžovatel poškozenou uprostřed noci zavezl přímo na příslušné oddělení a zde ji samotnou, bez předání zdravotníkům, zanechal, neodstranil by nebezpečí, které z jeho předchozího útoku na poškozenou vzešlo. Posouzení toho, zda uvedené okolnosti by mohly být důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zákona náleží do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavní soud neshledal žádný důvod ke kasačnímu zásahu.

Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že Ústavnísoud neshledal žádné porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.