III. ÚS 648/2000Nález ÚS ze dne 12.04.2001 Interpretace §8/4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Bylo by zcela proti smyslu restitučního zákona č. 87/1991 Sb., aby oprávněné osobě, jíž za splnění podmínek stanovených tímto zákonem ( § 4 odst. 2 ) povinná osoba vydává stavbu, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na tomto pozemku stojící.

Ústavně konformní interpretace § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vede k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tj. pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu nikoli v rozporu s tehdy platnými předpisy a nikoli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele či osob jemu blízkých, byla-li na ně převedena.

III.ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001

N 60/22 SbNU 39

Interpretace §8/4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelů J. K., a J. K-ové, bytem tamtéž, proti rozsudku

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo

1585/99 a sp.zn. 28 Cdo 1587/99, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo

1585/99 a sp.zn. 28 Cdo 1587/99, ve výroku označeném I., III.

a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9

Co 826/98, ve výroku označeném I., III. se zrušují .

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu

dne 3.11.2000, domáhali zrušení shora označeného rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18.12.1998, sp.zn. 9 Co

826/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve

Frýdku-Místku pod sp.zn. 17 C 120/95, o uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání nemovitostí. Ústavněprávní argumentaci opírali

stěžovatelé o tvrzení, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud při hodnocení

postupu Krajského soudu v Ostravě nepostupoval tak, aby bylo

dostatečně chráněno jejich právo na nezávislý a nestranný soud.

Stěžovatelé se u Okresního soudu ve Frýdku-Místku domáhali

vydání rozhodnutí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, jímž by byla žalované D. M. uložena povinnost

uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, a to objektu bydlení

čp. 51 s pozemkem parc. č. 53/1 - zastavěná plocha, zapsaných v

katastru nemovitostí na LV č.275 pro obec a katastrální území H.

D. Podle jejich tvrzení nabyla žalovaná vlastnictví k uvedeným

nemovitostem v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Původním rozsudkem Okresního soudu byl tento návrh nejdříve

zamítnut, když soud konstatoval, že při nabytí nemovitostí

žalovanou bylo postupováno v souladu s vyhláškou č.119/1988 Sb.,

o hospodaření s národním majetkem. Proti tomuto rozsudku podali

stěžovatelé odvolání, které bylo shledáno důvodným, původní

rozsudek Okresního soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto

soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že

stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ( § 3 odst.1 zákona

č.87/1991 Sb.) a že žalovaná je v daném případě osobou povinnou ve

smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy žalovaná jako

fyzická osoba nabyla předmětné nemovitosti od státu v rozporu

s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.

Soudu I. stupně bylo uloženo, aby se zabýval otázkou, zda

předmětné nemovitosti jsou způsobilým předmětem vydání.

Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud I. stupně žalobě

stěžovatelů rozsudkem ze dne 20.8.1998, č.j. 17 C 120/95 - 112,

v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou uzavřít se stěžovateli

dohodu o vydání nemovitosti. Vycházel přitom ze zjištění, že nárok

stěžovatelů je nárokem novým, který byl uplatněn včas, stěžovatelé

jsou osobami oprávněnými, zatímco žalovaná je osobou povinnou,

přičemž předmětné nemovitosti jsou způsobilým předmětem vydání.

Vzal za prokázané, že žalovaná jako fyzická osoba nemovitosti,

jichž se stěžovatelé domáhají, nabyla od státu smlouvou ze dne

17.11.1989 v rozporu s tehdy platnými předpisy a byla přitom

protiprávně zvýhodněna, kdy porušení práva bylo shledáno ve

skutečnosti, že otce stěžovatele, jemuž svědčilo právo doživotního

a bezplatného užívání bytu v rodinném domku, bylo nutno považovat

za dosavadního uživatele nemovitosti s ohledem na to, že když

stěžovatelé emigrovali do zahraničí, měla být této osobě

adresována nabídka odkoupení předmětného rodinného domku ve smyslu

§ 14 odst. 7, věty druhé vyhlášky č. 119/1988 Sb. Svědeckou

výpovědí bylo potvrzeno, že otec stěžovatele J. K. měl v rodinném

domku výminek a zůstal zde bydlet i poté, co stěžovatelé

v r.1988 opustili republiku. Tímto bylo dáno postavení žalované

jako osoby povinné ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Na

základě znaleckého posudku dospěl soud ke zjištění, že u předmětné

nemovitosti nedošlo ke změně stavebně technického charakteru a je

tedy způsobilým předmětem vydání.

Rozsudek soudu I. stupně napadla žalovaná odvoláním, v němž

zdůrazňovala, že předmětný pozemek parc. č. 53/1 - zast. plocha

nemůže být předmětem vydání, neboť jde o pozemek, k němuž bylo

žalované zřízeno právo osobního užívání. Dále uvedla, že právo

otce stěžovatele zaniklo přechodem vlastnického práva k domu na

stát ve smyslu § 453a obč. zákoníku. Podle odvolatelky tedy stát

zde nebyl povinen respektovat uvedenou vyhlášku č. 119/1988 Sb.

a učinit otci stěžovatele nabídku k odkoupení předmětných

nemovitostí. Odvolatelka tak dovozovala, že nedošlo k jejímu

protiprávnímu zvýhodnění. Konstatovala též, že podle ustálené

judikatury předpokládá závěr o protiprávním zvýhodnění na její

straně zjištění , že převod domu od státu byl uskutečněn právě pro

její osobu. Takové skutečnosti však zjištěny nebyly a nebyly ani

tvrzeny. Odvolatelka se tak domáhala změny rozsudku okresního

soudu v tom smyslu, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadený rozsudek a dospěl

k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné. S odkazem na

skutková zjištění okresního soudu učiněná z výpovědí účastníků,

znaleckého posudku a listinných důkazů konstatoval, že návrhu

stěžovatelů lze vyhovět pouze ve vztahu k domu, tedy objektu

bydlení čp. 51. Vydání pozemku parc.č. 53/1 zastavěná plocha totiž

brání ustanovení § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť k tomuto

pozemku bylo po přechodu vlastnictví na stát zřízeno právo

osobního užívání. Aplikaci tohoto ustanovení přitom není na

překážku ani skutečnost, že v mezidobí se právo osobního užívání

přeměnilo na právo vlastnické ( § 872 odst. 1 obč. zákoníku ).

Rovněž, v návaznosti na ustálenou judikaturu ( odkaz na nález

Ústavního soudu ze dne 7.9.1995 sp.zn. I.ÚS 142/94 ), není na

překážku skutečnost, že předmětný pozemek je zastavěný, neboť dané

ustanovení mezi pozemkem zastavěným a pozemkem nezastavěným

nerozlišuje.

Další odvolací argumentace žalované již před Krajským soudem

neobstála. V otázce, zda žalované ve věci svědčí pasivní

legitimace, resp. zda je osobou povinnou ve smyslu § 4 odst. 2

zák. č. 87/1991 Sb. neměl soud pochyb, že předmětný dům nabyla

žalovaná od státu, který získal oprávnění s ním nakládat za

okolností uvedených v ust. § 6 odst. 1 písm. a) cit. zákona, tedy

aplikací § 453a obč. zákoníku v tehdy platném a účinném znění.

Splněna byla též podmínka, aby žalovaná předmětnou nemovitost

nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě

protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Vzhledem k tomu, že ve

smyslu ust. § 14 odst. 7 věta druhá vyhl. č. 119/1988 Sb. měla být

nabídka odkoupení předmětného rodinného domku adresována též otci

stěžovatele, jehož nutno považovat za dosavadního uživatele

nemovitosti, neboť mu svědčilo právo doživotního a bezplatného

užívání bytu v tomto rodinném domku, potom neučinění této nabídky

při převodu nemovitosti na žalovanou znamená rozpor s tehdy

platnými předpisy. Je přitom irelevantní, zda uvedená osoba sama

o odkoupení nemovitosti požádala či nikoliv. Poněvadž uvedeným

porušením práva byla objektivně zvýhodněna právě žalovaná, jde

v tomto smyslu o rozpor s právními předpisy relevantní z hlediska

ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto Krajský soud

v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 18.12.1998, sp.zn. 9 Co

826/98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně

uložení povinnosti žalované uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání

objektu bydlení čp. 51 (výrok II.). Naopak ve výroku o uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku parc.č. 53/1 rozsudek

změnil tak, že žalobní návrh zamítl (výrok I.), a to s poukazem na

ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. O nákladech řízení

bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení před soudem prvního stupně ani řízení odvolacího

(výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání,

přípustné dle ustanovení § 238 odst.1 písm.a) a § 238 odst.1

písm.b) občanského soudního řádu, v němž navrhovaly zrušení

napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Stěžovatelé

J. K. a J. K-ová jako dovolací důvod uplatňovali nesprávné právní

posouzení věci odvolacím soudem, který dle jejich názoru nesprávně

vyložil a aplikoval ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

jež se mělo stát obsoletním na základě § 872 občanského zákoníku

(zák. č. 509/1991 Sb.), kterým bylo dříve upravené právo osobního

užívání pozemku změněno na vlastnictví fyzické osoby. Není tudíž

důvod, aby osoby, pro které bylo původně zřízeno právo osobního

užívání pozemku, byly jakkoli zvýhodněny ve srovnání s těmi, kdo

pozemky od začátku nabyli do vlastnictví. Podle stěžovatelů měl

odvolací soud řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu

s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 4.

Dovolatelka D. M. projevila přesvědčení, že odvolací soud věc

nesprávně posoudil z hlediska aplikace ustanovení § 4 odst. 2

zák.č. 87/1991 Sb. Měla za to, že otci žalobce J. K. svědčící

právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domku,

které mělo povahu osobního závazku, zaniklo přechodem nemovitosti

do státního vlastnictví ve smyslu dříve platného ustanovení §

453a obč. zákoníku. Nemohlo tedy dojít k tomu, že by předmětné

nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy,

když ustanovení vyhlášky č.119/1988 Sb. se na tento převod

nevztahovala. Rovněž v řízení nebylo prokázáno, že by nemovitosti

získala na základě protiprávního zvýhodnění.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ve svém rozsudku

z 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99, 28 Cdo 1587/99, konstatoval,

že odvolací soud při posouzení nároku stěžovatelů na vydání

pozemku parc. č. 53/1 v obci a katastrálním území H. D. použil

správný právní předpis ( § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ),

který si také správně vyložil, když vycházel z právních závěrů,

které k výkladu daného ustanovení zaujal Ústavní soud v nálezu ze

dne 7.9.1995, I.ÚS 142/94. Rovněž k dovolání D. M. soud

v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolací soud použil na

řešení sporné otázky správný právní předpis [ § 4 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb. v souvislosti s § 6 odst.1 písm. a) téhož zákona

], který byl správně vyložen s ohledem na ustanovení § 14 odst.

7 vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem.

Uvedená vyhláška totiž blíže nevymezovala, o jakého uživatele bytu

v prodávaném domě mělo jít, aby mu tento dům musel být nabídnut

k odkoupení ( nebylo tu např. stanoveno, že by mělo jít jen

o toho, komu svědčilo dříve upravené právo osobního užívání bytu

). V daném případě pak šlo o uživatele, který byt získal

k užívání na základě právního důvodu odpovídajícího ustanovením

občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.). Aplikace ustanovení §

4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. na projednávaný případ dle

dovolacího soudu odpovídala slovnímu znění tohoto ustanovení

i výkladu, který neodporoval obsahu a smyslu ustanovení.

Z uvedených důvodů tedy dovolací soud nedospěl k závěru, že

je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, a dovolání J. K. a J.

K-ové stejně jako dovolání D. M. zamítl.

Ve své ústavní stížnosti proti výše označenému rozsudku

Nejvyššího soudu stěžovatelé upozornili, že argumentace dovolacího

soudu je zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne

31.3.1999, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 83/1999 Sb., který

se podrobně zabýval právě problematikou § 8 odst. 4 zák. č.

87/1991 Sb. Ústavní soud dle stěžovatelů v uvedeném nálezu

dovodil, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to

zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude

ustanovení § 8 odst. 4 vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také

tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo

osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím

vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek

uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Ustanovení § 8 odst. 4 nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze

v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s § 4 odst. 2 tohoto

zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru,

že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se

oprávněné osobě nevydá pouze tehdy, pokud by věc měla vydat

fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými

předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Citovaným nálezem byl zamítnut návrh na zrušení § 8 odst.4 zák. č.

87/1991 Sb. s odůvodněním, že lze výkladem tohoto právního

předpisu dovodit, že za podmínek výše uvedených lze i podle tohoto

předpisu pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,

vydat.

Stěžovatelé dále konstatují, že v jejich případě dospěly

Okresní soud ve Frýdku-Místku, Krajský soud v Ostravě jakož

i Nejvyšší soud k právnímu závěru, že žalovaná jako povinná osoba

při nabytí stavby, která je umístěna na pozemku, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, byla objektivně zvýhodněna a je

tedy namístě aplikace ustanovení § 4 odst.2 zák. č. 87/1991 Sb.

Podle stěžovatelů z uvedeného vyplývá, že za předpokladu, že

Dagmar Mohylová nabyla objekt bydlení čp. 51 na základě

protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, tak jak má na mysli §

4 odst.2, je v takovém případě nutné vydat oprávněné osobě rovněž

pozemek, na kterém je tato stavba umístěna a ke kterému bylo

zřízeno právo osobního užívání, což je v daném případě parcela č.

53/1 - zastavěná plocha v obci a kat. území H. D., a takovéto

vydání resp. uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání je

zcela v souladu s ust. § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.

Stěžovatelé J. K. a J. K-ová proto navrhují, aby Ústavní soud

nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000,

sp.zn. 28 Cdo 1585/99, 28 Cdo 1587/99, ve výroku označeném I.

a III., stejně jako předcházející rozsudek Krajského soudu

v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, ve výroku

označeném I. a III., a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Včas podaná ústavní stížnost, splňující všechny zákonné

formální náležitosti, byla Ústavním soudem shledána jako

přípustná.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší

soud ČR a Krajský soud v Ostravě. D. M. jako vedlejší účastníce

řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, zato sama ve stejné věci

podala též ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem projednána

a rozhodnuta pod sp.zn. III.ÚS 637/2000.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že odvolací

i dovolací soud správně vycházely ze slovního znění ustanovení §

8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které jednoznačně stanoví, že

"pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se

oprávněné osobě nevydává". K podpoře právního názoru,

vycházejícího ze slovního znění citovaného ustanovení, poukázal

dovolací soud na právní závěry nálezu Ústavního soudu ze

7.9.1995, I.ÚS 142/1994, uveřejněného pod č.45 ve svazku 4 Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Naproti tomu ústavní

stížnost poukazuje na jiný nález Ústavního soudu z 31.3.1999,

uveřejněný pod č. 83/1999 Sbírky zákonů. Použitelnost argumentů ze

zmíněných nálezů na daný případ ponechává Nejvyšší soud na

posouzení Ústavnímu soudu, avšak podle jeho názoru není předmětná

ústavní stížnost důvodná.

Krajský soud v Ostravě navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

v té části, kde se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98.

Navrhují-li totiž stěžovatelé současně zrušení rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99 a sp.zn. 28 Cdo

1587/99, pak by v dané procesní situaci bylo v rozporu se zásadou

subsidiarity vyhovět ústavní stížnosti v části, navrhující zrušení

označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to i tehdy,

byla-li by ústavní stížnost jinak shledána důvodnou.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud shledal, že předmětem ústavní stížnosti je

otázka ústavně konformního způsobu interpretace a aplikace

některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, tedy otázka, ke které zaujal stanovisko již

v některých svých dřívějších nálezech. Jedná se především

o plenární nález ze dne 31.3.1999, Pl.ÚS 15/98, publikovaný pod č.

83/1999 Sb. ve Sbírce zákonů, dále nálezy I.ÚS 118/98 a I.ÚS

142/94.

Podstata napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vychází

z názoru, že pokud ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

stanoví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,

se oprávněné osobě nevydává", potom z gramatické dikce tohoto

ustanovení plyne, že v daném případě je vydání předmětného pozemku

vyloučeno. Ústavní soud však ve svém výše uvedeném plenárním

nálezu Pl.ÚS 15/98 (na který ve svém vyjádření poukazují

stěžovatelé) zřetelně vyjádřil, že citované ustanovení nelze

interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními

dalšími, zejména pak s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb., podle něhož povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež

nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za

okolností uvedených v § 6 téhož zákona, a to v případech, kdy tyto

osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy,

nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Podle

názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno interpretovat tak,

že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly

vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku)

nabyly právo osobního užívání. V § 4 odst. 2 citovaného zákona se

totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na

nabytí vlastnictví. Mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního

užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv

a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při

interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli

samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu

o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto

duchu je také nutno restituční předpisy vykládat, to znamená volit

takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu

o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech

případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.

V daném případě vzal Ústavní soud za prokázané, že právo

osobního užívání ke spornému pozemku parc.č. 53/1 - zastavěná

plocha v katastrálním území H. D. bylo získáno D. M. zcela

nepochybně v souvislosti s převodem domu čp. 51 na něm stojícím,

který byl získán v rozporu s tehdy platnými předpisy, když stát po

přechodu uvedených nemovitostí do státního vlastnictví na základě

§ 453a tehdy platného občanského zákoníku, tj. restitučního titulu

dle § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb., nerespektoval § 14

odst. 7 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním

majetkem, neboť při převodu nemovitostí na D. M. neučinil nabídku

na odkoupení nemovitosti otci stěžovatele, kterého bylo nutno

považovat za dosavadního uživatele ve smyslu uvedeného ustanovení

vyhlášky. Není tedy žádného důvodu pro to, aby ustanovení § 8

odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. bylo vykládáno odlišným způsobem,

než jak to učinil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu, jehož

argumentace se stěžovatelé oprávněně ve své stížnosti dovolávali.

Ústavnímu soudu proto nezbývá, než i v nyní posuzované věci

zopakovat, že by bylo zcela proti smyslu restitučního zákona č.

87/1991 Sb., aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem

stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání

pozemku získaného toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti

s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, kterou

je tato osoba podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinna

vydat. Ústavně konformní interpretace vede potom k závěru, že

pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné

osobě skutečně nevydává, ovšem pouze tehdy, pokud by jeho vydáním

mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tj. pokud by věc měla vydat

fyzická osoba, jež ji nabyla od státu, ale nikoli v rozporu

s tehdy platnými předpisy a nikoli na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele či osob jemu blízkých, byla-li na ně

převedena.

Naopak úmyslem zákonodárce nepochybně nebylo chránit práva

těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými

předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu § 4

odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 8 odst.4 téhož zákona by

proto nemělo být chápáno jako "absolutní" překážka pro vydání

pozemku, nýbrž pouze jako překážka obecná, která však

- v konkrétním případě při nabytí pozemku v souvislosti s nabytím

vlastnictví ke stavbě - nemůže bránit vydání věci při splnění

podmínek ustanovení § 4 odst.2 cit. zákona. S tímto právním

závěrem není v rozporu ani nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS

142/94 (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č.

45, str.11 a násl.), neboť v tomto nálezu - na nějž ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje Nejvyšší soud ČR - Ústavní

soud toliko vyslovil právní názor, že ustanovení § 8 odst. 4 zák.

č. 87/1991 Sb. nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem

a vztahuje se nadále "také na veškeré nezastavěné pozemky, k nimž

v minulosti bylo zřízeno právo osobního užívání". V uvedeném

případě však navrhovatelé "požadovali vydání předmětného pozemku

zároveň s vydáním budovy, a to přesto, že ani podmínky § 4 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny". Pro úplnost a bez ohledu

na danou věc je třeba připomenout, že kdyby v jakékoli věci, o níž

rozhodl nejprve nálezem senát Ústavního soudu, zaujalo následně

plénum Ústavního soudu názor odlišný, byl by senát ve svém dalším

rozhodování tímto názorem bez pochyby vázán.

Jestliže tedy, s ohledem na výše uvedené, Krajský soud

v Ostravě a Nejvyšší soud ČR v posuzované věci stěžovatelů zaujaly

názor opačný, než který vyplývá z citovaného nálezu Ústavního

soudu publikovaného pod č. 83/1999 ve Sbírce zákonů, jenž poskytl

dostatečnou oporu pro ústavně konformní interpretaci sporného

ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., nezbylo Ústavnímu

soudu než konstatovat, že tyto obecné soudy v důsledku uplatněné

doslovné interpretace, jež je zcela jednoznačně v rozporu se

smyslem restitučního zákona č. 87/1991 Sb. i obecně chápanými

principy spravedlnosti, neposkytly právům stěžovatelů dostatečnou

ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a čl. 90 Ústavy ČR. Rozhodnutí obecných soudů v dané věci nejsou

v souladu také s čl. 1 Listiny, z něhož plyne povinnost soudů dbát

rovnosti v právech, čemuž korespondují základní práva účastníků

založená na principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu

k obecným soudům totiž zakládá, kromě jiného, právo na stejné

rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při

aplikaci práva. Jedná se proto o porušení principu rovnosti

v právech tam, kde obecné soudy neposkytnou účastníkům ochranu

v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově

obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Takovýto postup

obecných soudů je nutno hodnotit z ústavního hlediska jako

nepřípustný, neboť jeho důsledkem je nerovnost v základních

právech.

Ze všech uvedených důvodů, s poukazem na porušení základních

práv plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, jakož i na porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podle

§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky

rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp. zn. 28 Cdo

1585/99 a 28 Cdo 1587/99 zrušil; současně Ústavní soud z důvodu

procesní ekonomie zrušil i napadené výroky rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp. zn. 9 Co 826/98, aby bylo

možno bez dalšího prodlení přikročit k meritornímu projednání

restitučního nároku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 4. 2001