III. ÚS 645/05Usnesení ÚS ze dne 06.04.2006

III.ÚS 645/05 ze dne 6. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 645/05

Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 44 To 809/2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 43 Nt 2089/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 12. 2005 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 44 To 809/2005, "ve spojení" s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 43 Nt 2089/2005, s tím, že tato rozhodnutí porušují čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2089/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 43 Nt 200/2005, vzat do vazby. Dne 26. 10. 2005 podal žádost o propuštění z vazby, v níž zejména poukazoval na nedůvodnost trestního stíhání jednak vzhledem ke změně výpovědi poškozené A. P., jednak z důvodu, že jmenovaná je jakožto svědkyně zcela nedůvěryhodná, přičemž poukazoval na znalecký posudek z odvětví psychologie. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze žádosti stěžovatele nevyhověla a věc předložila výše zmíněnému soudu, který v záhlaví označeným usnesením žádost stěžovatele podle § 72 odst. 3 trestního řádu zamítl s tím, že důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a), b) trestního řádu trvají i nadále. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin (§ 232a odst. 3 trestního zákona), kde již samotná trestní sazba odůvodňuje hrozbu vysokým trestem, takže je dán důvod vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního zákona; jde-li o důvody vazby koluzní podle § 67 písm. b) trestního řádu, dle názoru soudu stěžovatel bude působit na poškozenou A. P., neboť ta již při svém výslechu ze dne 27. 8. 2005 sdělila, že jí bylo opakovaně vyhrožováno jednak ze strany rodiny spoluobviněného J. L., jednak ze strany druhého pachatele s přezdívkou "GRÓF", který byl ztotožněn jako stěžovatel. Pozdější výpověď poškozené ze dne 30. 9. 2005 je účelová, ovlivněná rodinou K., se kterou se dostala do kontaktu, a která ji dokonce nechala dne 30. 9. 2005 prostřednictvím zmocněnce předvést k policejnímu komisaři.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž bylo namítáno, že původní výpověď poškozené je "procesně nepoužitelná", neboť byla učiněna před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a vzhledem k neexistenci jiných důkazů měl být propuštěn z vazby ihned poté, co poškozená učinila dne 30. 9. 2005 svou výpověď. Stěžovatel rovněž namítl, že rekognice provedená dne 27. 8. 2005 podle fotografií byla dne 30. 9. 2005 opakována in natura, přičemž s ohledem na § 160 odst. 4 trestního řádu vzniká pochybnost, zda tato druhá rekognice je použitelná. Rekognice podle fotografií pak byla ve smyslu § 104b odst. 4 trestního řádu vyloučena, protože stěžovatel byl znám jako podezřelá osoba. Městský soud v Praze tuto stížnost jako nedůvodnou shora označeným usnesením zamítl. Vycházel přitom ze skutečnosti, že se doposud nepodařilo vyslechnout všechny svědky, dále pak se ztotožnil s názory obvodního soudu, pokud jde o změnu výpovědi, a ve vztahu k námitkám stěžovatele stran použitelnosti výpovědi poškozené odkázal na § 164 odst. 1 trestního řádu s tím, že v daném případě zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že na svědkyni může být pro její výpověď vyvíjen nátlak či hrozí jiný důvod, že bude její výpověď ovlivněna. Vzhledem k tomu trvá důvod vazby koluzní i nadále. Ve vztahu k důvodům vazby útěkové stížnostní soud uvedl, že trest stěžovateli hrozí v přísné výměře, neboť je osobou soudně trestanou a v současnosti se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyl ani před obvodním, ani před městským soudem vyslechnut, což pokládá za porušení zásad vyslovených v nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 247/05, a ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (publ. pod č. 239/2005 Sb.). Dále uvádí, že pokud městský soud poukázal na § 164 odst. 1 trestního řádu, měl zřejmě na mysli, že výslech poškozené byl prováděn jako neodkladný či neopakovatelný úkon; za této situace měl dbát ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu a zjistit, zda výslech poškozené dne 8. a 27. 8. 2005 byl proveden jako neodkladný úkon, a pokud tak neučinil, pak se nevypořádal s námitkou, že proti stěžovateli neexistuje jediný procesně použitelný důkaz. Městský soud se nevypořádal ani s otázkou, zda rekognice byly provedeny v souladu se zákonem. Stěžovatel uvedeným soudům vytýká rovněž, že při svém rozhodování, jde-li o důvody vazby útěkové, nepostupovaly v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, neboť v jeho případě je hrozba vysokým trestem nejméně kolem 8 let těžko představitelná; stěžovatel byl sice opakovaně trestán podmíněnými tresty za řízení automobilu bez řidičského oprávnění, ale je otcem 6 malých dětí a absolventem zvláštní školy. Závěrem stěžovatel tvrdí, že státní moc byla uplatněna mimo meze stanovené zákonem, napadená rozhodnutí jsou nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, nesplňují požadavky kladené na ně ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu, neboť odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu. Poukazuje na to, že i případná změna výpovědi poškozené, tentokráte v jeho neprospěch, by na věci nic nemohla změnit kvůli nevěrohodnosti této osoby, a že městský soud nesprávně uvedl, že poškozenou přivedla k vyšetřovateli rodina navrhovatele; stejně tak nesprávně konstatoval změnu výpovědi poškozené, neboť to by dle stěžovatele bylo možné za situace, když by její předchozí výpověď byla procesně použitelná. Soudci v dané věci prý neaplikovali právo, ale prostřednictvím svěřené pravomoci prosazovali své vlastní představy o spravedlnosti, čímž zasáhli do kompetencí moci zákonodárné a narušili princip právní jistoty; jejich rozhodnutí jsou tak porušením ústavního principu zákazu libovůle. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření obvodního i městského soudu k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud uvedl, že svůj právní názor vyslovil v napadeném usnesení. Městský soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že není povinností stížnostního soudu vyslýchat obviněného, ten prostřednictvím svého obhájce podal podrobně zdůvodněnou stížnost, kterou měl městský soud k dispozici společně s vyšetřovacím spisem, jímž také učinil důkaz podle § 243 trestního řádu v neveřejném zasedání. Poukázal na neobvyklý postup obhajoby, která zajistila účast poškozené u výslechu, a dodal, že stěžovatel byl státní zástupkyní dne 12. 12. 2005 propuštěn z vazby na svobodu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že nebyl v řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby vyslechnut, a poukazuje mimo jiné na plenární nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 239/2005 Sb. Jak však Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 615/05, upozornil, v uvedeném nálezu, vydaném i za účelem sjednocení rozhodovací činnosti Ústavního soudu, bylo ve výrokové části nálezu výslovně konstatováno, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, k čemuž pak bylo v odůvodnění doplněno, že uvedený postup není nezbytný v případě, že obecný soud rozhoduje o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Dále v citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že mu není známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které by v daných souvislostech slyšení stěžovatele v případě jeho žádosti o propuštění z vazby vyžadovalo, a že zákon, v případě rozhodování o žádosti o propuštění obviněného z vazby, povinnost soudu vyslechnout obviněného výslovně nestanoví (§ 240 trestního řádu). Vycházeje z těchto závěrů Ústavní soud shledal námitku stěžovatele nedůvodnou.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že měl být propuštěn na svobodu, neboť nejsou dány důvody pro trvání vazby, zejména proto, že proti němu nesvědčí žádný "procesně použitelný" důkaz. Ústavní soud však mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).

K námitce stěžovatele je třeba uvést, že ustanovení § 67 trestního řádu nehovoří o důkazech, ale o "zjištěných skutečnostech nasvědčujících ...", z čehož je patrné, že v této fázi není nutno vycházet jen z důkazů odpovídajících podmínkám stanoveným trestním řádem (zejm. § 89 a násl.), ale musí být k dispozici takové indicie, jež by byly dostatečným a rozumným podkladem pro závěr, že předmětný skutek byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že existují důvody zakládající podezření, že jej spáchal obviněný. V posuzované věci takové skutečnosti vyplynuly z výslechu poškozené ze dne 8. a 27. 8. 2005, s čímž se i sám stěžovatel ztotožnil. Ústavnímu soudu není zřejmé, o jaké úkony se v případě "výslechu" poškozené jednalo (zřejmě šlo o výslech svědka ve smyslu § 164 odst. 1 trestního řádu, neboť v této době již bylo zahájeno trestní stíhání spoluobviněného J. L.), i kdyby však šlo "jen" o podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 4 a násl. trestního řádu, nic nebránilo orgánům činným v trestním řízení z něj v rozhodování o vazbě vycházet. Pokud poškozená později do protokolu o výslechu svědka, sepsaného policejním orgánem, uvedla skutečnosti zcela odlišné, a to za okolností popsaných v odůvodnění napadených rozhodnutí, vznikají jednak důvodné pochybnosti o pravdivosti této výpovědi, jednak to nepochybně může být považováno za další indicii, jež nasvědčuje ovlivňování této klíčové svědkyně ze strany obviněných. Jen na doplnění je možno uvést, že Ústavní soud pokládá za zcela nepodstatné, že obvodní soud zřejmě omylem označil za iniciátora výslechu poškozené dne 30. 9. 2005 rodinu stěžovatele, nikoliv jeho eventuální spolupachatele. K dalším námitkám stěžovatele možno ještě doplnit, že v řízení ve věcech vazebních není - snad až na výjimečné případy - úlohou soudů, aby přezkoumávaly správnost procesního postupu, jde-li o tzv. důkazní řízení; toto je na soudech rozhodujících o vině a trestu.

Pokud jde o důvody vazby "koluzní" [§ 67 písm. b) trestního řádu], za situace, kdy zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že poškozené bylo ze strany obou obviněných vyhrožováno, nelze nic vytýkat obecnýmsoudům co do jejich závěru, že je zde nebezpečí, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky. Namítal-li stěžovatel, že nebyly dány důvody vazby "útěkové" [§ 67 písm. a) trestního řádu], Ústavní soud pokládá za nadbytečné se touto otázkou zabývat, neboť omezení osobní svobody stěžovatele, z důvodů výše uvedených, protiústavním shledáno nebylo.

Z těchto důvodů Ústavnímusoudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2006