III. ÚS 636/99Nález ÚS ze dne 25.05.2000 K porušení práva na spravedlivý proces v důsledku postupu soudu, který se neseznámil s podáním účastníků řízení

Po přezkoumání spisu Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal "stanovisko žalobců k odvolání žalovaných", které podle prezenčního razítka soudu I. stupně bylo tomuto soudu doručeno dne 18. 8. 1999, není však opatřeno pořadovým číslem listu a zařazeno v časových souvislostech v předmětném spisu. Z této skutečnosti a z toho, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v tomto podání, vyplývá, že odvolací soud se v řízení o odvolání zřejmě tímto podáním navrhovatele ani neseznámil a vlastně na něj ani nereagoval, což je ve svém důsledku porušením práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

III.ÚS 636/99 ze dne 25. 5. 2000

N 78/18 SbNU 177

K porušení práva na spravedlivý proces v důsledku postupu soudu, který se neseznámil s podáním účastníků řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení

řízení o ústavní stížnosti JUDr. O. K., proti usnesení Krajského

soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne 20. 10. 1999, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze dne

20. 10. 1999, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal osobně dne 20. 12. 1999 návrh na zahájení

řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který směřoval

proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 680/99-63, ze

dne 20. 10. 1999, jímž tento soud změnil ve výroku o nákladech

usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, čj. 15 C 111/98-59,

ze dne 9. 6. 1999 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení před soudem I. stupně, když soud I. stupně rozhodl

tak, že navrhovatel má právo na náhradu nákladů ve výši 1.000,-

Kč. Napadeným usnesením bylo podle názoru navrhovatele porušeno

jeho základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byla porušena ustanovení

čl. 90 a 96 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 15

C 111/98, vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze

spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal

u uvedeného soudu žalobu na vydání klíčů od garáže a umožnění

vstupu do garáže proti manželům J. a M. K., kteří měli předmětnou

garáž v nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené s matkou

navrhovatele, jež zemřela a předmětná garáž byla předmětem

projednávaného dědictví. Podaná žaloba byla odůvodněna tím, že

nájemní smlouva skončila, žalovaní užívají tuto garáž neoprávněně

a neumožňují její řádnou údržbu. Usnesením, čj. 2 D 376/96, ze dne

23. 9. 1998, ustanovil Okresní soud v Karlových Varech ve věci

dědictví po matce navrhovatele správce dědictví, a to L. T.

Usnesením, čj. 15 C 111/98-20, ze dne 23. 11. 1998, soud I. stupně

připustil, aby ustanovený správce dědictví vstoupil do řízení jako

další účastník na straně žalobce. Rozsudkem, čj. 15 C 111/98-24,

ze dne 6. 1. 1999, pak soud I. stupně rozhodl tak, že žalovaným

stanovil povinnost vydat klíče od specifikované garáže druhému

žalobci (správci dědictví) a umožnit mu vstup do garáže za účelem

oprav a údržby, přiznal navrhovateli jako prvnímu žalobci náhradu

nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč a zamítl návrh na vydání

předběžného opatření. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci

Krajský soud v Plzni, který usnesením, čj. 18 Co 147/99-46, ze dne

15. 3. 1999, rozsudek soudu I. stupně pro procesní pochybení

zrušil v prvních třech výrocích a věc vrátil tomuto soudu

k dalšímu řízení.

Okresní soud v Karlových Varech pokračoval v řízení

a usnesením, čj. 15 C 111/98-59, ze dne 9. 6. 1999, řízení

zastavil a navrhovateli jako prvnímu žalobci přiznal náhradu

nákladů řízení. V odůvodnění pak uvedl, že žalobci se domáhali

vydání rozsudku, jímž by bylo žalovaným uloženo vydat správci

dědictví klíče od řadové garáže, která byla ve vlastnictví zemřelé

matky navrhovatele (prvního žalobce) a dědické řízení dosud nebylo

ukončeno. V průběhu řízení žalovaní vrátili klíče od předmětné

garáže soudu, žalobci poté vzali žalobu zpět. Výrok o nákladech

řízení byl odůvodněn § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního

řádu (dále jen "o.s.ř."). Byl-li pro chování odpůrce vzat zpět

návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení

odpůrce. Žaloba byla podána pro vydání klíčů, které teprve po

zahájení řízení byly žalovanými prostřednictvím soudu vráceny

a poté žalobci vzali žalobu zpět.

K odvolání žalovaných proti výroku o nákladech rozhodoval ve

věci Krajský soud v Plzni, který usnesení, čj. 18 Co 680/99-63, ze

dne 20. 10. 1999, změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku

o nákladech tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení. Podle jeho názoru nebylo možno rozhodnout

o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Podle

citovaného ustanovení se postupuje v případě, pro chování odpůrce

byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, náklady řízení je

povinen hradit odpůrce. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí

návrhu, má se za to, že navrhovatel nezavinil zastavení řízení,

jestliže vzal zpět důvodně podaný návrh. Aby se mohlo uvažovat

o důvodně podaném návrhu z procesního hlediska, muselo by být

zřejmé, že žalovaní po zahájení řízení plně uspokojili prvního

žalobce. Tak tomu však v rozhodovaném případě nebylo. Žalovaní

předali klíče od garáže pracovníkům Okresního soudu v Karlových

Varech, teprve poté byly předány druhému žalobci, který byl

ustanoven správcem dědictví v dědickém řízení po zemřelé matce

prvního žalobce. Žalovaní tedy nevydali klíče přímo prvnímu

žalobci, protože i nadále zastávají stanovisko, že je třeba vyčkat

výsledku dědického řízení po matce prvního žalobce. Za toto stavu,

jak uzavřel odvolací soud, je nezbytné rozhodnout o nákladech

řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho

výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Druhý žalobce

nepožadoval přiznání nákladů řízení před soudem I. stupně.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal navrhovatel

návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho

názoru byla napadeným rozhodnutím porušena jeho základní práva,

chráněná ústavním zákonem. Porušení svých základních práv

spatřoval navrhovatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu

nepřihlédlo k jeho dvěma stanoviskům, které odvolacímu soudu

doručil, ale odvolání žalovaných téměř celé konstatuje. Tímto

postupem soud porušil rovnost účastníků řízení podle čl. 3 odst.

1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čímž porušil čl. 90 a 96 Ústavy ČR.

Pokud by tak odvolací soud učinil, musel by z těchto podání

dovodit, že rozhodnutí soudu I. stupně odpovídalo dané procesní

situaci. Úplné přehlédnutí obsahu těchto podání odvolacím soudem

je hrubým porušením procesních práv žalobců a zatajenou likvidací

plnění důkazní povinnosti. Dále navrhovatel spatřuje porušení

svého práva v tom, že odvolací soud rozhodoval ve věci

v nepřítomnosti žalobců, bez jejich předvolání a bez jednání

s nimi, tedy neveřejně. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud

napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Krajský soud

v Plzni jako účastník řízení. Ve vyjádření se Krajský soud

v Plzni plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K věci

pak dále uvedl, že v předmětném případě nemohlo být o nákladech

řízení rozhodováno podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., protože

žalovaní neodevzdali klíče od garáže stěžovateli, dědické řízení

po matce stěžovatele nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu

skončeno. Navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině,

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je částečně

opodstatněný.

Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatele s právním názorem

odvolacího soudu na posouzení podstaty sporu pro rozhodnutí

o nákladech řízení před soudem I. stupně. Podle názoru Ústavního

soudu postupoval odvolací soud v mezích své pravomoci při

rozhodování, zda náhrada nákladů bude posuzována podle § 146 odst.

2 věta druhá o.s.ř. či podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud

jde o námitku, že odvolací soud nezohlednil vyjádření navrhovatele

k odvolání žalovaných ze dne 1. 3. 1999, lze uvést, že odvolací

soud zrušil rozsudek soudu I. stupně pro procesní pochybení, pro

jehož hodnocení nemělo ani odvolání žalovaných ani vyjádření

navrhovatele právní význam. Nelze rovněž souhlasit s názorem

navrhovatele, že porušení základního práva navrhovatele spočívalo

i v tom, že odvolací soud jednal v odvolacím řízení neveřejně bez

jednání. Podle § 214 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není jednání třeba

nařizovat, pokud se odvolání týká toliko nákladů řízení, což bylo

v předmětné věci splněno, protože žalovaní se výslovně odvolali

pouze do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně.

Podstatnou je však námitka navrhovatele, týkající se

skutečnosti, že odvolací soud při rozhodování o podaném odvolání

žalovaných nepřihlédl k vyjádření navrhovatele k tomuto odvolání.

Podle názoru navrhovatele se jednalo o značné pochybení odvolacího

soudu vzhledem k tomu, že navrhovatel ve svém vyjádření uvedl

podstatné argumenty pro posouzení, podle kterého ustanovení

o.s.ř. má být rozhodováno o nákladech řízení. Po přezkoumání spisu

Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že

navrhovatel podal "stanovisko žalobců k odvolání žalovaných",

které podle prezenčního razítka soudu I. stupně bylo tomuto soudu

doručeno dne 18. 8. 1999, není však opatřeno pořadovým číslem

listu a zařazeno v časových souvislostech v předmětném spisu.

Z této skutečnosti a z toho, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání

se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v tomto podání,

vyplývá, že odvolací soud se v řízení o odvolání zřejmě tímto

podáním navrhovatele ani neseznámil a vlastně na něj ani

nereagoval, což je ve svém důsledku porušením práva navrhovatele

na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímusoudu než

rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 25. května 2000