III. ÚS 603/05Usnesení ÚS ze dne 23.03.2006

III.ÚS 603/05 ze dne 23. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem v Brně, Smetanova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, čj. 25 Cdo 1861/2005-128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 16. 11. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, čj. 25 Cdo 1861/2005-128, s tím, že uvedený soud postupoval v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením bylo odmítnuto podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděně podané dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, čj. 21 Co 253/2001-83, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 10. 2000, čj. 8 C 286/97-52, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Obci Bílovice nad Svitavou na zaplacení částky 27 750,- Kč s příslušenstvím. Dovolací soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno před 1. lednem 2001 a odvolací soud, jak výslovně uvedl, postupoval rovněž podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, a tak on sám - vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. - postupoval podle občanského soudního řádu ve stejném znění, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání. Ze spisu přitom vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 31. 3. 2003 a právnímu zástupci žalované dne 28. 3. 2003, takže nabyl právní moci dne 31. 3. 2003, přičemž stěžovatel dovolání podal Okresnímu soudu Brno-venkov osobně dne 27. 5. 2003, a tedy po lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že závěr dovolacího soudu je nesprávný, neboť dovoláním napadený rozsudek krajského soudu je stižen vadou, spočívající v nesprávném poučení. Jestliže totiž je v něm uvedeno, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné", jedná se o nesmyslné poučení vzhledem ke stádiu řízení, ve kterém byl rozsudek vydán. Ten měl obsahovat poučení vztahující se k mimořádným opravným prostředkům, konkrétně s odkazem na ustanovení § 243c o. s. ř. platné ke dni 31. 12. 2000, mělo (zřejmě) být uvedeno, že "pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení § 92 a 95 až 99 však pro řízení u dovolacího soudu neplatí". Pro posouzení dodržení lhůty k podání dovolání měl dovolací soud postupovat podle ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř. účinného ke dni 31. 12. 2001 (pozn.: míněno zřejmě ke dni 31. 12. 2000). Z výše uvedeného stěžovatel vyvozuje, že z procesních důvodů, které nemají oporu v právní úpravě, mu byla upřena právní ochrana v jeho právu na projednání věci v rámci dovolacího řízení, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jak jsou uvedeny výše. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Krajský soud v Brně stěžovatele poučil v souladu s ustanovením § 157 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000, přičemž soudu nevznikla ani obecná povinnost poučit stěžovatele o dovolání na základě ustanovení § 5 o. s. ř.; tato poučovací povinnost totiž nastává jen tehdy, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští (srov. § 238 odst. 1, § 239 odst. 1 v. § 237 odst. 1, § 239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000), tedy když nejsou pochybnosti o tom, že do kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem (další) přípustný opravný prostředek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 27). Na doplnění možno uvést, že poučení navrhované stěžovatelem je natolik obecné, že je nelze považovat za poučení o opravném prostředku.

Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než konstatovat, že procesního pochybení se nedopustil odvolací soud, nýbrž stěžovatel, který svůj návrh nepodal včas, a tedy nedodržel stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když patrně nesprávně vycházel z dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, plynoucí z ustanovení § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Za situace, kdy stěžovatel navrhl ke zrušení pouze rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Jan Musil

předseda senátu