III. ÚS 567/05Usnesení ÚS ze dne 21.04.2006

III.ÚS 567/05 ze dne 21. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 567/05

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem v Příbrami, Zahradnická 140, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 21 Co 442/2004-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 31. 10. 2005 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 21 Co 442/2004-33, s tím, že uvedeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho ústavě zaručených práv a svobod uvedených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny", a že postup obecných soudů odporoval čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 23 Nc 5412/2004, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením uvedeného soudu ze dne 6. 4. 2004, čj. 23 Nc 5412/2004-6, doplněného usnesením ze dne 16. 6. 2004, čj. 23 Nc 5412/2004-16, byla na návrh oprávněného ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., podle platebního rozkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 7. 1995, sp. zn. 8 C 161/95, nařízena exekuce k upokojení pohledávky v částce 80 045,10 Kč, nákladů předcházejícího řízení 5 484,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, přičemž jejím provedením byl pověřen soudní exekutor; dále soud nařídil exekuci podle usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 7. 1997, čj. E 1377/97-5, k uspokojení nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 4 527,- Kč.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. za použití § 44 odst. 10 věta první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 7. 2005, čj. 20 Cdo 1008/2005, podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není z hlediska § 237 odst. 1, § 238a o. s. ř. přípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci vykonávacího řízení namítal, že oprávněnému nikdy nic nedlužil a že citovaný platební rozkaz, který měl být exekučním titulem, nelze jako exekuční titul vůči stěžovateli použít, neboť v něm označenou osobu nelze identifikovat - je totiž uvedeno pouze její jméno a příjmení, adresa či datum narození, popřípadě IČ chybí, resp. že takový exekuční titul není řádným exekučním titulem, protože neobsahuje náležitosti ve smyslu § 261a odst. 1 o. s. ř. a § 172 odst. 1 o. s. ř. Obecné soudy tím, že nerespektovaly citovaná ustanovení, a to ve spojení s § 79 o. s. ř., která jako předpoklad vykonatelnosti stanoví povinnost označit zejména povinnou osobu tak, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou osobou, postupovaly v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že mu není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že osoba označená ve zmíněném platebním rozkaze jako Z. B., je totožná s jeho osobou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že soud odvolací i soud prvního stupně pochybily při právním hodnocení hmotněprávní otázky existence exekučního titulu, a z tohoto důvodu bylo předmětné řízení stiženou vadou mající za následek chybné rozhodnutí, jež spočívá v nedostatku pasivní legitimace stěžovatele, jakož i neexistence exekučního titulu, jak má plynout i z ustálené judikatury, např. z rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2380/98, Nejvyššího soudu ČSR Rc 10471 - Vážný.31, XIII.a.:75). Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že mu byla uložena povinnost mimo rámec zákonné úpravy, čímž došlo k porušení jeho práva na vlastnictví majetku, resp. na jeho ochranu v mezích stanovených zákonem.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud si za účelem posouzení věci stěžovatele vyžádal taktéž spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 8 C 161/95. Z něj vyplynulo, že stěžovatel byl v žalobě označen jménem, příjmením, rodným číslem, bylo u něj uvedeno i jeho bydliště. V předmětném platebním rozkaze byl stěžovatel původně označen jen jménem a příjmením, platební rozkaz mu byl spolu s žalobou doručen dne 3. 8. 1995, a to na adresu uvedenou v žalobě. Dne 10. 10. 1995 byl platební rozkaz opraven tak, že mj. u stěžovatele byla doplněna jeho adresa a datum narození, stejnopis platebního rozkazu, jenž obdržel stěžovatel, opravit nebylo možno, protože si stěžovatel na poště nevyzvedl výzvu soudu k jeho předložení.

Stěžovatel v dané věci obecným soudům vytýká, že nesprávně posoudily otázku tzv. materiální vykonatelnosti rozhodnutí. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ke zmíněné námitce stěžovatele lze konstatovat, že se jí zabývaly jak odvolací, tak dovolacísoud, a důvodnou ji neshledaly, přičemž řádně své závěry z hlediska shora citovaných zákonných ustanovení zdůvodnily; požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, které vyplývají z příslušných procesních předpisů, jakož i ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak bylo učiněno zadost. Za této situace by důvodem pro zásah Ústavního soudu mohla být snad situace, kdy by závěry obecných soudů byly ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti, což by v daných souvislostech připadalo v úvahu, jestliže by vyvstaly jakékoliv pochybnosti o tom, zda stěžovatel je totožný s osobou, které byla soudem uložena předmětná povinnost. Ani v tomto směru žádné pochybení Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nic oprávněnému nedluží. Za tohoto stavu je stěží pochopitelné, proč stěžovatel proti shora označenému a jemu doručenému platebnímu rozkazu nepodal odpor. Z výše uvedených skutečností je dále patrno, že předmětný platební rozkaz se týkal právě stěžovatele, sám stěžovatel ani v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, s jakou osobou stejného jména a bydlící na adrese, na kterou byl platební rozkaz doručen, by mohl být zaměněn. Ústavní soud má za to, že by za těchto okolností nevyhovění návrhu oprávněného z důvodů uváděných stěžovatelem bylo nutno pokládat za právní formalizmus, poškozující práva druhého účastníka řízení.

Proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2006