III. ÚS 555/06 #1Nález ÚS ze dne 31.01.2007 Odměna pro advokáta ustanoveného jako opatrovníka

Při absenci (mlčení) intertemporálních ustanovení, jež by dávaly odpověď na otázku dosahu staré právní úpravy pro právní vztahy již vzniklé a přetrvávající i po jejím zrušení (změně), ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dovodil z pohledu ústavních kautel v určitých případech rovněž důvodnost relevance aplikace právní úpravy dosavadní i po nabytí účinnosti právní úpravy nové [ sp. zn. I. ÚS 287/04 I. ÚS 344/04 IV. ÚS 178/04 II. ÚS 444/03 a další (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191, svazek 36, nález č. 18, svazek 37, nález č. 134)], lze-li pro uvedený postup shledat kvalifikované rozumné a opodstatněné důvody.

III.ÚS 555/06 ze dne 31. 1. 2007

N 19/44 SbNU 243

Odměna pro advokáta ustanoveného jako opatrovníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 555/06 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. Z., advokátky, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 217/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 228/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 239/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 461/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 521/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 532/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 426/2006, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 437/2006 a proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 448/2006 o nepřiznání odměny a hotových výdajů spojených s výkonem funkce opatrovníka.

Výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 217/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 228/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 239/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 461/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 521/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 532/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 426/2006, výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 437/2006 a výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 44 C 448/2006 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnými (samostatnými) ústavními stížnostmi se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených výroků rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4. To z důvodu, že v předmětných řízeních, v nichž byla ustanovena dle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") coby advokátka opatrovníkem (žalovaných) osob neznámého pobytu, došlo těmito výroky (III.) (když výroky I. a II. bylo rozhodnuto stran merita věci a povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení) k zamítnutí jejích návrhů na přiznání odměny a hotových výdajů spojených s výkonem funkce opatrovníka. Předmětné nároky takto uplatnila z titulu výkonu uvedené funkce v postavení advokáta, pročež v důsledku toho vyčíslila požadované částky v návaznosti na příslušná ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve zněních pro posouzení věci rozhodných.

Napadenými rozhodnutími se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Obvodní soud pro Prahu 4 totiž, jak se podává z narace návrhu, jakož i odůvodnění jeho jednotlivých rozhodnutí, vyšel při vyvozování relevantních právních závěrů nalézajících odrazu v napadených výrocích z toho, že výkon funkce opatrovníka v intencích § 29 odst. 3 o. s. ř. nelze ani po novele ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, považovat za výkon advokacie ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, v němž se za poskytování právních služeb považuje i činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Pro uvedené dospěl soud k závěru, že z důvodu uděleného souhlasu stěžovatelky s výkonem funkce opatrovníka se o takový případ nejedná, když nejde jednak o ustanovení opatrovníka soudem dle ustanovení § 30 o. s. ř., ani potom o činnost opatrovníka, která by vyplývala ze zvláštního předpisu.

Na podporu svého tvrzení o porušení označených ústavně zaručených základních práv stěžovatelka, z pohledu rámce práva jednoduchého dopadajícího dle jejího přesvědčení na předmětnou věc, poukázala na ustanovení § 29 odst. 3 ve spojení s § 31 odst. 2 o. s. ř., opravňující soud k tomu, aby ustanovil opatrovníkem osobě neznámého pobytu advokáta, když soudem ustanovený advokát má právo na náhradu nákladů právního zastoupení ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. (ve znění pro posouzení věci rozhodném k okamžiku jejího ustanovení opatrovníkem).

S ohledem na řečené, rovněž dále s poukazem na rozhodovací důvody obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 629/04, IV. ÚS 167/05 a I. ÚS 712/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69, svazek 37, nález č. 94, svazek 29, nález č. 6), domáhala se posléze stěžovatelka, aby Ústavní soud napadené rozsudky v označeném rozsahu nálezem zrušil.

Usnesením sp. zn. III. ÚS 555/06 ze dne 10. října 2006 Ústavní soud samostatně podané návrhy stěžovatelky, dle rozvrhu práce napadlé témuž soudci zpravodaji (sp. zn. III. ÚS 555/06, III. ÚS 557/06, III. ÚS 559/06, III. ÚS 588/06, III. ÚS 590/06, III. ÚS 592/06, IV. ÚS 464/06, IV. ÚS 466/06, IV. ÚS 468/06), spojil s tím, že nadále budou vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 555/06.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podala k předmětné ústavní stížnosti vyjádření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4, z jejíž rozhodovací činnosti vzešla část napadených rozhodnutí (sp. zn. 41 C 217/2006, 41 C 228/2006 a 41 C 239/2006). Poté, co odkázala na své vyjádření učiněné ve vztahu k ústavním stížnostem projednaným pod sp. zn. I. ÚS 474/06 a zopakovala vývody takto již předestřené, v něm opětovně uvedla, že v době, v níž byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem, vycházela z toho, že bude tuto činnost vykonávat za odměnu. Následně ovšem čerpala ze závěrů posléze konané gremiální porady Městského soudu v Praze (zabývající se posuzovanou problematikou), které se (nezbytně) promítly do rozhodovacích důvodů napadených rozhodnutí. Vyslovila rovněž názor, dle něhož je otázkou, proč má být osobám, které se v mnoha případech zcela záměrně vyhýbají soudním řízením a nezdržují se v místě trvalého pobytu, případně jsou k tomuto "záměrně hlášeny na městských částech", ustanovován opatrovníkem advokát a jeho náklady má hradit stát, když v případech, v nichž účastníci řízení žádají o ustanovení zástupce ve smyslu dikce § 30 o. s. ř., soud musí zkoumat majetkové poměry účastníka a zástupce z řad advokátů nemusí být vždy ustanoven. Návrh na výrok Ústavního soudu nevznesla s poukazem na to, že rozhodnutí je zcela na jeho úvaze. Závěrem potom vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání, stejně jako i druhá v ostatních stěžovaných věcech rozhodující soudkyně (sp. zn. 44 C 461/2006, 44 C 521/2006, 44 C 532/2006, 44 C 426/2006, 44 C 437/2006 a 44 C 448/2006), která samostatné vyjádření - byť Ústavním soudem řádně vyzvána - nepodala.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci rovněž ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

V mezích realizace této pravomoci ve své judikatuře opakovaně poukázal na jednu z nejvýznamnějších hodnot právního státu, totiž na to, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, přičemž tento přístup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 30), III. ÚS 232/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 6, nález č. 142), Pl. ÚS 21/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.), Pl. ÚS 33/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.), IV. ÚS 143/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 25, nález č. 31), I. ÚS 145/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 5), III. ÚS 611/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 26, nález č. 75) a další]. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, dle níž jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán [nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 15, str. 77), nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 215/94, Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 33/01 a další].

Je třeba předeslat, že o zcela skutkově i právně identických věcech stěžovatelky, rovněž k návrhům shodně co do argumentace formulovaným a směřujících vůči rozhodnutím totožně odůvodněným, rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 27. září 2006 sp. zn. I. ÚS 474/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172); následně i shodně odůvodněnými nálezy ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 458/06 (uveřejněn tamtéž, svazek 43, nález č. 198) a I. ÚS 479/06 (uveřejněn tamtéž, svazek 43, nález č. 199). Od rozhodovacích důvodů v nich vyložených neshledal důvodu se ani v tomto případě odchýlit.

V citovaných rozhodnutích z pohledu pro posouzení důsledků v dané věci relevantní právní úpravy Ústavní soud připomněl, že "až do přijetí novely o. s. ř. provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,zákon č. 205/2005 Sb.'), nezmiňovalo ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely o. s. ř., do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen ,zákon č. 79/2006 Sb.'), byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.".

Jak z výše popsané argumentace obecného soudu, jíž co do rozhodovacích důvodů podepřel stěžované výroky napadených rozhodnutí, tak z citovaného textu obsaženého v předmětném nálezu implicite vyplývá, že ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 79/2006 Sb.) Ústavní soud v daném případě považoval za lex specialis potud, pokud se týče poskytování právních služeb advokátem v rámci výkonu činnosti advokacie.

Z připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 41 C 217/2006, 41 C 228/2006, 41 C 239/2006, 44 C 461/2006, 44 C 521/2006, 44 C 532/2006, 44 C 426/2006, 44 C 437/2006 a 44 C 448/2006) se z hlediska faktuálního podává, že stěžovatelka byla (samostatnými rozhodnutími) ustanovena opatrovníkem osobám neznámého pobytu dne 1. února 2006, resp. 3. února 2006.

V nyní posuzované věci je tedy zřejmé, že v okamžiku, kdy byla stěžovatelka na základě svého souhlasu ustanovena opatrovníkem, platila, resp. byla účinná právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. Přitom posléze, v době rozhodování soudu o jejím nároku, tj. dne 27. dubna 2006, již byla předmětná právní úprava zrušena. Sluší se dodat, že bez zakotvení (v zákoně č. 79/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. dubna 2006) přechodných intertemporálních ustanovení týkajících se případů, v nichž byl ustanoven advokát opatrovníkem za účinnosti předchozí právní úpravy, kdy svůj souhlas s ustanovením dával v kontextu důsledků seznatelnosti a předvídatelnosti práva z ní plynoucích (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), tj. s oprávněnou důvěrou v právo takto jemu (bezvýhradně) v daném okamžiku svědčící.

Za této konstelace v intertemporálních ustanoveních (zákonem č. 79/2006 Sb.) neupraveného střetu právních úprav Ústavní soud v citovaném nálezu (sp. zn. I. ÚS 474/06) konstatoval, že "pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu" (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Ústavní soud v daném kontextu dále zdůraznil, že "nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá nároky stěžovatelka. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování přesto třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity".

K otázce způsobu řešení střetu staré a nové právní úpravy se Ústavní soud obecně vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 konstatoval: "Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Z principu ochrany důvěry občanů v právo vyplývá, že princip nepřípustnosti retroaktivity nelze vztáhnout na zpětné působení právních norem, jež nepředstavují zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv.".

Při absenci (mlčení) intertemporálních ustanovení, jež by dávaly odpověď na otázku dosahu staré právní úpravy pro právní vztahy již vzniklé a přetrvávající i po jejím zrušení (změně), ve své rozhodovací praxi Ústavnísoud dovodil z pohledu ústavních kautel v určitých případech rovněž důvodnost relevance aplikace právní úpravy dosavadní i po nabytí účinnosti právní úpravy nové [sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04, II. ÚS 444/03 a další (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191, svazek 36, nález č. 18, svazek 37, nález č. 134)], lze-li pro uvedený postup shledat kvalifikované rozumné a opodstatněné důvody.

Takto relevantní jeví se ve světle posouzení kontextuálního i popsaná situace stěžovatelky. Pokud jí v okamžiku, kdy byla ustanovena opatrovníkem, svědčil vůči státu právní titul, na základě něhož měla nárok na odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka, následná změna právní úpravy již nemohla v důsledku zákazu pravé retroaktivity (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) působit do minulosti, v níž byla vykonávána. Po zrušení této právní úpravy potom v souladu s povinnostmi uloženými zákonem (§ 16, § 17 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a etickými pravidly výkonu advokacie již pro ni nebylo věcí zcela svobodné volby, zda coby kvalifikovaný právní zástupce tuto funkci bude (lege artis) či nikoliv vykonávat i nadále. Proto i novou (pozdější) právní úpravu (účinnou v důsledku novelizace provedené zákonem č. 79/2006 Sb.), vycházeje ze smyslu a účelu takto založeného zastoupení (advokátem), nelze za této skutkové a právní konstelace vztáhnout (v posuzovaném rozsahu) k výkonu funkce opatrovníka advokátem ustanoveného za účinnosti právní úpravy předchozí.

Ochrana legitimního očekávání je přitom integrální součástí vlády práva (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavníhosoudu, svazek 41, nález č. 125, vyhlášen pod č. 409/2006 Sb., Pl. ÚS 51/06, uveřejněn tamtéž, svazek 42, nález č. 171, vyhlášen pod č. 483/2006 Sb.). Na straně stěžovatelky, jak plyne z vyloženého, ono kvalifikované legitimní očekávání, když (dobrovolně) převzala s důvěrou v existující právní stav nikoliv nevýznamnou odpovědnost za hájení práv zastoupeného (zastoupených) a s ní spjaté povinnosti, nepochybně bylo dáno.

Z vyložených důvodů Ústavnísoud v záhlaví označená rozhodnutí, v rozsahu (petitem návrhu napadených) výroků reagujících na stěžovatelkou uplatněný nárok, o němž bude třeba ve shodě se závěry plynoucími z odůvodnění tohoto nálezu opětovně rozhodnout (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pro takto učiněný závěr nezabýval se již výtkou tvrzeného porušení dalších, stěžovatelkou shora označených ústavně zaručených základních práv.