III. ÚS 545/01Usnesení ÚS ze dne 28.02.2002

III.ÚS 545/01 ze dne 28. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J.S. a H.S., zastoupených Doc. JUDr. J.U., směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, čj. 23 Co 194/2001-41, takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 10. 9. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, čj. 23 Co 194/2001-41, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2001, čj. 1 E 1082/2000-5b. Navrhovatelé tvrdili, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 1 E 1082/2000 a z něj zjistil, že dne 26. 10. 2000 podala oprávněná D.U., návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinných H. a J.S., (ústavní stěžovatelé). Návrh odůvodnila tím, že rozsudkem Městského osudu v Praze ze dne 18. 4. 2000, čj. 35 Co 87/2000-97, 35 Co 101/2000, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2000, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu ev.č. 9 v domě v P., k.ú. K., org. č. 10 a bylo určeno, že povinní jsou povinni po uplynutí výpovědní lhůty vyklidit byt poté, co jim bude zajištěno přístřeší. Výpovědní lhůty uplynula 30. 9. 2000. Povinným bylo zajištěno přístřeší, byt však nevyklidili.

Obvodní soud pro Prahu 8 dne 17. 1. 2001 usnesením, čj. 1 E 1082/2000-5b, nařídil vyklizení bytu do přístřeší v ubytovně E.

Usnesení o vyklizení bytu napadli navrhovatelé odvoláním, v němž namítali, že petit navržený oprávněnou je obsahově i formálně v rozporu s vydaným rozhodnutím, neboť výkon rozhodnutí spojuje pouze s rozsudkem Odvolacího soudu a opomíjí rozsudek soudu I. stupně, nespecifikuje adresu přístřeší ani termín, do kdy má být byt vyklizen a konečně nespecifikuje kdo je členem domácnosti povinných. Přístřeší, které bylo oprávněnou zajištěno, je nevyhovující a nebyly zajištěny prostory pro uskladnění bytového zařízení.

Městský soud v Praze dne 20. 6. 2001 usnesením, čj. 23 Co 194/2001-41, usnesení soudu I. stupně potvrdil s tím, že vyklizení předmětného bytu se provede do bytu o velikosti 2+kk s příslušenstvím v P. Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že byly naplněny podmínky pro výkon rozhodnutí - byl zde exekuční titul, který je vykonatelný po stránce formální i materiální, oprávněný i povinný jsou věcně legitimováni, výkon rozhodnutí je navrhován způsobem a v rozsahu stanoveném zákonem a jedná se o vhodný způsob výkonu rozhodnutí. Pokud v rámci odvolacího řízení doložili povinni, že ubytovna není pro ně a jejich rodinu řádným přístřeším, doložila oprávněná, že zajistila jiné přístřeší umožňující přestěhování povinných a jejich rodiny. I když přístřeší představuje provizorium do doby, než si povinný opatří řádné ubytování, musí dosahovat standardní kvality tak, aby nedošlo při realizaci výkonu rozhodnutí k porušení práv povinných na zachování lidské důstojnosti. Zajištěné přístřeší ve formě bytu 2+kk s příslušenstvím je takovým vhodným přístřeším, dokonce převyšuje požadavky předepsané občanským zákoníkem pro přístřeší.

Uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že obecné soudy náležitě neobjasnily, zda je přístřeší skutečně zajištěno a spokojily se s tím, že oprávněná doložila jeho zajištění. Dále měly soudy pochybit v tom, že neobjasnily za jakých podmínek je přístřeší uživatelné a neumožnily povinným, aby se k této věci vyjádřili. Navíc se o existenci nového přístřeší povinní dověděli až při jednání před odvolacím soudem. Nesprávným poučením oprávněné o tom, kdy usnesení Městského soudu bude pravomocné, došlo k situaci, kdy oprávněná násilně vnikla do bytu povinných a vystěhovala jim bez jejich souhlasu veškerý movitý majetek a odmítá jim do bytu umožnit přístup. Uvedeným postupem soudů mělo být zasaženo do navrhovatelových základních práv, zejména do práva na spravedlivý proces, daného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si rovněž k návrhu vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Ten v podání ze dne 8. 10. 2001 uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť uváděné námitky jsou nedůvodné. Navrhovatelé byli přítomni odvolacímu řízení a byli zastoupeni advokátem. Pokud namítají, že se jim dostalo nesprávného poučení, ohledně pravomoci napadeného rozhodnutí, nezakládá se tato námitka na pravdě; obsah protokolu ani samotné rozhodnutí nic takového nedokládají. Pokud oprávněná provedla sama vyklizení bytu navrhovatelů, stalo se tak mimo sféru soudního řízení. Pokud jde o charakter přístřeší, jakož i námitky, že povinní o něm nic nevěděli, závisí na soudu, jak toto přístřeší posoudí.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.

Článek 6 Úmluvy i čl. 36 odst. 1 Listiny, který je svým obsahem totožný a jejichž porušení navrhovatelé namítali, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Ústavní soud porušení uvedených základních práv neshledal, neboť navrhovatelům nebylo bráněno aby se obrátili s odvoláním na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud v této souvislosti přisvědčil názoru Městského soudu v Praze, vyjádřeném v odůvodnění napadeného usnesení a ve vyjádření účastníka, že jednání před tímto soudem probíhalo řádně v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Ze spisového materiálu ani nevyplývá, že by navrhovatelům bylo poskytnuto nesprávné poučení o právní moci napadeného rozhodnutí. Rovněž rozhodnutí dotýkající se poskytovaného přístřeší bylo vydáno v souladu s platnými ustanoveními občanského zákoníka. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že nelze zaměňovat přístřeší a náhradní byt. Za přístřeší se považuje provizorní ubytování do té doby, než si nájemce opatří řádné ubytování. Jestliže soud rozhodl o vyklizení předmětného bytu navrhovatelů do bytu, který vykazuje vyšší standard než přístřeší, nelze v jeho postupu spatřovat porušení základních práv navrhovatelů. Námitka o finančních nárocích bydlení v takovém bytě je v daných souvislostech irelevantní. S ohledem na uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že základní ústavně garantovaná práva navrhovatelů, a to ani jimi namítaná v dané věci zasažena nebyla.

Nezbylo tak než podaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu