III. ÚS 538/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2011

III.ÚS 538/11 ze dne 31. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavebniny Šťastný, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Kohoutova 102/1a, zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 11. 2010 č. j. 12 EC 267/2010-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, jehož vydáním měl být porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním závěrem Okresního soudu v Pelhřimově o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalovaným). Podle stěžovatele okresní soud nesprávně vyložil pojem svobody a vážnosti vůle a jejich absenci jako důvod neplatnosti smlouvy dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel polemizuje s argumenty okresního soudu, uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku, a předkládá své vlastní názory na charakter předmětné kupní smlouvy.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pokud dne 30. 3. 2009 bylo ze strany vedlejšího účastníka od stěžovatele odebráno zboží v ceně 5.711,- Kč, byla kupní smlouva mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem uzavřena z toho důvodu, že stěžovatel dlužil vedlejšímu účastníkovi za přepravu provedenou v roce 2008 částku ve výši 5.712,- Kč. Na základě této skutečnosti se účastníci dohodli, že stěžovatel tuto částku za přepravu vedlejšímu účastníkovi hotově nezaplatí, ale že si vedlejší účastník od stěžovatele koupí zboží v ceně rovnající se pohledávce vedlejšího účastníka vůči stěžovateli. Vedlejší účastník tak bude stěžovateli dlužit částku rovnající se uvedené pohledávce a následně dojde ze strany stěžovatele k vyhotovení dohody o vzájemném započtení těchto dvou pohledávek, a to přímo postupem stěžovatele, který měl podle dohody hned následující den vyhotovit a vedlejšímu účastníkovi k podpisu odeslat dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek. Tuto dohodu však stěžovatel následně nesplnil. Za této situace dospěl Okresní soud v Pelhřimově k závěru, že kupní smlouva, uzavřená dne 30. 3. 2009 mezi účastníky řízení, je absolutně neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku a stěžovatel se nemůže vůči vedlejšímu účastníkovi domáhat zaplacení kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy.

Po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska argumentů uplatněných stěžovatelem není vůbec zřejmé, proč by mělo zmíněné rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově zasáhnout do základních práv stěžovatele. Jak Ústavní soud zjistil, odůvodnění napadeného rozsudku je jasné, srozumitelné a obsahuje racionálně vyložené důvody. Nelze ho v žádném případě považovat za rozhodnutí extrémní, vybočující z mezí ústavnosti. Pokud jde o výhrady stěžovatele k právnímu posouzení charakteru předmětné kupní smlouvy, jedná se o otázky, které jsou zcela v rovině podústavního práva. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů a přiklonit se k názoru stěžovatele, což tento v podstatě svou ústavní stížností požaduje.

Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, podle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s eventuálními závěry o přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní stížnost nelze považovat za prostředek, pomocí jehož by Ústavní soud měl přehodnocovat právní závěry obecných soudů jen proto, že s nimi stěžovatelé nesouhlasí. Ústavní soud je povolán k rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci jen pokud zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod.

V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal, že by se okresní soud dopustil pochybení, která by měla za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Jeho postupu tedy nelze ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by bylo možné se domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci žádného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dodává, že se nadto jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svou výši není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal v této souvislosti v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu