III. ÚS 532/01Nález ÚS ze dne 31.01.2002 Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu).

Uvedená ustanovení § 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.

Jakkoli je Ústavní soud ve své konstantní judikatuře veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů, vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností, jež ve svém souhrnu a intenzitě odůvodňují konstatování o vybočení z rámce kautel spravedlivého procesu, dospěl v předmětné věci Ústavní soud k závěru o dotčení základních práv a svobod stěžovatele, plynoucích z čl. 36 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III.ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002

N 10/25 SbNU 69

Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 31. ledna 2002

v senátě, ve věci ústavní stížnosti Y. B., trvale bytem Ruská

federace, t. č. ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. T. S.,

advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června

2001, sp. zn. 6 To 224/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu

7 ze dne 6. dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001, v trestní věci,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001, sp.

zn. 6 To 224/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne

6. dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001, se zrušují, a to i ve vztahu

k spoluobviněnému L. M.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. září

2001, tj. ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001, sp. zn.

6 To 224/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.

dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001. Uvedenými rozhodnutími obecných

soudů se cítí být dotčen v základních právech, plynoucích z čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen Úmluva").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24

T 15/2001, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní

stížnosti, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. dubna 2001,

sp. zn. 24 T 15/2001, byli stěžovatel s dalším obviněným L. M.,

uznáni vinnými, že společně dne 11. listopadu 1999 v době kolem

12.30 hod. v Praze 7 v kanceláři firmy R., s. r. o., se sídlem

Praha 7, požadovali po majitelce firmy poškozené E. M-ové

proplacení směnky znějící na částku 1.061.387,- Kč, podepsané

poškozenou ve prospěch firmy C., s. r. o., se sídlem, s tím, že

pokud poškozená peníze nezaplatí, zatáhnou ji proti její vůli do

lesa, vezmou ji na houby, nikdo ji již nepozná a Česká republika

jí bude malá. Tímto jednáním, dle soudu, spáchali trestný čin

vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., za což byl

každému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl

roku se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.

Stěžovateli, jako cizímu státnímu příslušníku, byl nadto uložen

trest vyhoštění na dobu neurčitou.

V odvolání do uvedeného rozsudku stěžovatel namítl zejména

chybné hodnocení provedených důkazů ze strany nalézacího soudu,

když tento svoje závěry opřel toliko o výpověď poškozené, jež však

vykazuje četné rozpory, spočívající především ve změnách této

výpovědi v jednotlivých fázích trestního řízení. V této

souvislosti odkazuje i na znění obžaloby, dle které v některých

částech výpověď poškozené není příliš přesvědčivá. Tato skupina

námitek se dotýká interpretace skutkového děje, jenž, v podobě jak

byl zrekonstruován nalézacím soudem, dle názoru stěžovatele

neodpovídá dalším provedeným důkazům, jakož i soudem tvrzenému

úmyslu spáchat trestný čin vydírání. Stěžovatel v odvolání dále

vytkl opomenutí některých významných skutečností, které vyplynuly

z výpovědí dalších svědků a týkaly se věrohodnosti poškozené.

Konečně namítl i nesprávné právní posouzení věci, když nalézací

soud úhradu dluhu kvalifikoval ve smyslu škody, přičemž pojem

škody je doktrinárně i judiciálně vymezován jako újma, která

nastala v majetkové sféře poškozeného.

Kromě stěžovatele do předmětného rozhodnutí nalézacího soudu

podali rovněž odvolání další obviněný L. M. a obvodní státní

zástupce.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2001, sp. zn.

6 To 224/2001, odvolání obou obžalovaných i obvodního státního

zástupce zamítl. V rozhodnutí soudu prvního stupně neshledal

nedostatky, které by odůvodňovaly jeho zrušení podle § 258 odst.

1 písm. a) tr. řádu, když toto rozhodnutí, dle jeho názoru,

dostálo všem požadavkům plynoucím z ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr.

řádu. Odvolací soud k námitkám obsaženým v odvolání stěžovatele

(jakož i spoluobviněného M.) konstatoval, že lze těmto "přitakat,

že v odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně u poškozené pomíjí

určité nepřesnosti či neúplnosti v její výpovědi, zatímco

u obžalovaných obdobné nesrovnalosti spíše akcentuje a že se nijak

nevypořádává s výpověďmi svědků dr. S. a dr. M., souhlasit je

možno i s výtkami obhajoby k neserióznímu postoji poškozené M-ové

stran plnění jejích závazků, nicméně i přes tyto dílčí výhrady se

ale městský soud s konečným rozhodnutím prvostupňového soudu

ztotožňuje". Odvolací soud považoval za nepochybně prokázané, že

oba obžalovaní pracovali pro firmu E. M., s. r. o., se sídlem

Brno, předmětem jejíhož podnikání byl prodej a odkup pohledávek,

a že podle smlouvy ze dne 19. května 1999 obchodní společnost C.,

s. r. o., postoupila uvedené firmě pohledávku ve výši

1.061.387.-Kč, kterou měla u firmy R., s. r. o., patřící poškozené

M-ové. Postupník měl přitom uhradit postupiteli 85 z dlužné částky

teprve do deseti dnů poté, co dlužník (tj. poškozená M-ová) mu

pohledávku vyrovná. Předmětná smlouva byla přitom uzavřena na dobu

3 měsíců. Dále soud považoval za prokázané, že dne 11. listopadu

1999, tedy téměř čtvrt roku poté, co skončila platnost zmíněné

smlouvy o postoupení pohledávky, obžalovaní navštívili poškozenou,

byli rozčíleni a hlasitě se dožadovali, aby tato dostála svým

závazkům, což sami doznali. Soud považoval za zjištěnou

i skutečnost, že v průběhu uvedeného rozhovoru se poškozené

podařilo vyjít ze své kanceláře a požádat spolupracovníky

o telefonické přivolání policie s tím, že obžalovaní ji chtějí

odvézt. Městský soud v Praze v této souvislosti vyjádřil

přesvědčení, že v případě obžalovaných se jednalo "jednoznačně

o profesionály", jímž žádná újma jednáním poškozené, která svůj

závazek nesplnila, nevznikla, neboť předmětná pohledávka až

do okamžiku jejího případného vymožení byla obchodní společností

C., s. r. o., postoupena zcela bezúplatně, platnost jejich smlouvy

s touto firmou v mezidobí skončila, pročež neměli důvod

k afektivnímu jednání, které by snad bylo pochopitelné

u skutečného věřitele.

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil

i s právní kvalifikací skutku ze strany nalézacího soudu, jakož

i s výroky o uložených trestech.

Ve shodě s obsahem svého odvolání do rozhodnutí nalézacího

soudu stěžovatel namítá i vůči rozhodnutí soudu odvolacího

nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení

důkazů, jakož i nesprávnou právní kvalifikaci skutku.

V ústavní stížnosti se zejména uvádí, že předmětný dluh

poškozené vznikl tím, že tato převzala zboží, ač věděla, že nemá

na jeho zaplacení, pak se ho pokusila zaplatit nekrytou směnkou,

změnila sídlo své firmy, aby se vyhnula vymáhání a nakonec se

pokusila dluh uhradit leasovanými vozidly, ačkoliv leasing dosud

nebyl splacen, a jak sama uvedla u soudu, věděla, že není

vlastnící těchto aut. Stěžovatel přitom konstatuje, že jde

o zjištění provedená soudem a dále poukazuje na skutečnost, rovněž

soudem zjištěnou, že společně s obviněným M. poškozenou navštívili

opakovaně, chovali se korektně, přičemž dne 11. listopadu 1999

došlo k návštěvě třetí. V této souvislosti odkazuje na výpověď

svědka dr. S., jenž potvrdil, že průběh předchozích jednání,

kterých byl účasten, byl klidný a korektní, jakož i výpověď

svědkyně S-ové, která v průběhu rozhovoru obviněných s poškozenou

v její kanceláři seděla v předpokoji, nepotvrdila ale výjimečný

hluk pocházející z rozhovoru obviněných s poškozenou v její

kanceláři. Stěžovatel považuje dále interpretaci skutkového děje

v podobě, jak byl zrekonstruován nalézacím soudem,

za neodpovídající provedeným důkazům, jakož i soudem tvrzenému

úmyslu spáchat trestný čin vydírání. Tato interpretace je, dle

jeho přesvědčení, spjata s předpokladem nelogického chování

obviněných, kteří by po provedených vyhrůžkách měli nechat

poškozenou odejít z kanceláře a po jejím návratu, když tato

nepřivolala pomoc svých zaměstnanců, ještě pokračovali

v rozhovoru a bez uskutečnění vyhrůžek odešli. Nadto upozorňuje na

skutečnost, kterou potvrdil i svědek dr. S., že spolu s obviněným

L. M. se poškozené řádně legitimoval, předal jí za účelem možného

spojení potřebné informace. Lze, dle jeho názoru, pochybovat, že

by tímto způsobem postupovali pachatelé trestného činu vydírání.

Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadených

rozhodnutích obecných soudů spatřuje stěžovatel dotčení ve svých

základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1

Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve vazbě na tato základní práva

odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu, který pod rámec principu

spravedlivého procesu podřadil i vyloučení libovůle

v rozhodování, jež je dáno povinností obecných soudů svá

rozhodnutí řádně odůvodnit, v oblasti trestního soudnictví

způsobem upraveným v § 134 odst. 2 tr. řádu (nález ve věci sp. zn.

III. ÚS 271/96).

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 15. října 2001 Městský soud v Praze k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 6 To v plném rozsahu

odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí

odvolacího soudu.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24

T 15/2001.

Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 15/2001:

* na č. l. 52 je založena fotokopie směnky vystavené E. M-ovou

jako výstavcem na spol. C., s. r. o., ve výši 1.061.387.-Kč,

na níž je škrtnuto datum splatnosti 15. září 1999 a přepsáno

rukou na termín 30. říjen 1999;

* na č. l. 53 je založena fotokopie smlouvy ze dne 19. května

1999 o postoupení pohledávky mezi postupitelem, obchodní

společností C., s. r. o., a postupníkem obchodní společností

E. M., s. r. o., jež dle svého čl. VI. byla uzavřena na dobu

tří měsíců;

* na č. l. 55 je založena fotokopie dohody o vyrovnání

pohledávky mezi E. M. a firmou M. s., se sídlem Brno, ze dne

27. července 1999, kterou se E. M-ová zavazuje uhradit

předmětný dluh do 30. října 1999;

* na č. l. 60 je založen úřední záznam Městské policie Brno,

č. j. MP-09546/1P-00, ze dne 27. října 2000, dle něhož hlídka

Městské policie předvedla stěžovatele, jakož i obviněného M.

poté, co při projednání dopravního přestupku zjistila, že se

jedná o osoby hledané Policií České republiky;

* na č. l. 61 je založen úřední záznam Policie České republiky,

Místní oddělení H., č. j. 027-1385/101-22-99, ze dne 11.

listopadu 1999, v němž je popsáno vyslání hlídky policie na

základě telefonického oznámení o hrozící újmě E. M-ové ze

strany stěžovatele a spoluobviněného M., přičemž k příjezdu

hlídky došlo až po jejich odchodu. Dále dle úředního záznamu

byla z výpovědi E. M-ové zjištěna jména osob, které ji měly

vydírat, u obviněného M. rovněž jeho rodné číslo a adresa;

* na č. l. 141 a 142 je založen protokol o výslechu svědka

PaeDr. J. M., takto ředitele firmy C., s. r. o., který ve

vztahu k předmětné pohledávce, vycházeje z konkrétních

poznatků, vyslovil přesvědčení, že mu bylo jasné, že ji

poškozená neuhradí, že jakkoli společně s uznáním dluhu

předložila splátkový kalendář, tento nedodržela, a dále uvedl

své zjištění o tom, že poté co vystavila směnku,

nedisponovala žádným majetkem.

III.

Posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem "tvrzení

proti tvrzení", tj. případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď

osoby poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné,

resp. jiných osob (dle závěru obecné justice pachatelů).

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného

hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány

činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního

přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností

případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není

a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v

trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních

komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je

transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup

vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým

způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do

soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení

(§ 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu).

Uvedená ustanovení § 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu nároky na

odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy

vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné

na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva

ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené

požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které

skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková

zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených

důkazů.

Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce

tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes

provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po

jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných

v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti

vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat

dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení

i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.

V posuzované věci obecné soudy nedostály ústavním požadavkům,

kladeným na dokazování v trestním řízení.

Soud nalézací i soud odvolací nedostály zejména požadavku

důsledného zhodnocení usvědčujícího důkazu výpovědí poškozené,

když dalšími důkazy neprověřily pravdivost jejích tvrzení ohledně

okolností spáchání trestného činu, a konečně se nevypořádaly

s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti osoby poškozené. V řízení

nebyly provedeny důkazy, týkající se zaměření aktivit obchodní

společnosti E. M., s. r. o., nebyly dále provedeny důkazy, jež

jakkoli odůvodňovaly závěr odvolacího soudu, dle něhož

v souvislosti s předmětnou trestnou činností se jednalo

"jednoznačně o profesionály". Skutkový děj, jak byl obecnými soudy

rekonstruován, přesvědčivě neobjasnil jak způsob jednání

stěžovatele a spoluobviněného M., tak i způsob jednání poškozené.

Dostavila-li se dne 19. listopadu 1999 hlídka policie po

telefonátu zaměstnanců poškozené na místo činu po odchodu

pachatelů, obecné soudy neobjasnily, z jakého důvodu tito

nepokračovali ve vymáhání předmětného dluhu. Nelze v této

souvislosti ze strany Ústavního soudu neupozornit ani na

skutečnost, že jakkoli Policie ČR měla na základě oznámení

poškozené jména obou obviněných, u obviněného M. i adresu a rodné

číslo, k dispozici již dne 19. listopadu 1999, policie v průběhu

téměř celého roku ve věci neučinila žádný úkon a k zadržení obou

obviněných došlo až dne 27. října 2000 při zjišťování totožnosti

v souvislosti s projednáním dopravního přestupku (viz č. l. 60

spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 15/2001).

Dospěly-li by obecné soudy, poté co by v souladu se všemi

kautelami plynoucími z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,

jakož i příslušnými ustanoveními tr. řádu, provedly řádné

dokazovaní a vyhodnocení provedených důkazů, k závěru, dle něhož

se stěžovatel i spoluobviněný M. předmětným skutkem dopustili

trestného činu vydírání, pro kvalifikaci skutku by bylo nezbytné

provést zjištění k otázce výše hrozící škody. Soudy zejména

výpovědí svědka PaeDr. J. M., případně výslechem dalších svědků,

především osob oprávněných jednat jménem obchodní společnosti

E. M., s. r. o., neobjasnily skutečnost, zdali uplynutím tří

měsíců ke dni 19. srpna 1999 zanikla smlouva o postoupení

pohledávky, jejíž fotokopie je založena na č. l. 53 spisu

Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 15/2001, jakož

i skutečnost, že postupník dne 27. července 1999 uzavřel dohodu

o vyrovnání pohledávky s poškozenou, kterou se tato zavázala

uhradit předmětný dluh do 30. října 1999. Objasnění těchto

skutečností je klíčové pro posouzení, zdali k vymáhaní předmětného

dluhu dne 19. listopadu 1999 došlo ze strany stěžovatele

a spoluobviněného M. v rámci uplatnění oprávnění, plynoucích

z uvedené smlouvy o postoupení pohledávky, anebo se jednalo

o exces z této smlouvy vybočující. Toliko tato zjištění by pak

umožňovala učinit závěr o hrozící škodě, tj. právní kvalifikaci

skutku. Pakliže by se o takový exces jednalo, pro posouzení míry

zavinění by bylo nezbytné objasnit, zda při svém jednání

postupovali samostatně anebo na pokyn zaměstnavatele.

Jakkoli je Ústavní soud ve své konstantní judikatuře veden

zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných

soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění

a hodnocení důkazů, vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných

okolností, jež ve svém souhrnu a intenzitě odůvodňují konstatování

o vybočení z rámce kautel spravedlivého procesu, dospěl

v předmětné věci Ústavní soud k závěru o dotčení základních práv

a svobod stěžovatele, plynoucích z čl. 36 Listiny, jakož i z čl.

6 odst. 1 Úmluvy.

Pro uvedené Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 1. června 2001, sp. zn. 6 To 224/2001, zrušil. Jelikož

důvody zrušení usnesení soudu odvolacího byly založeny

v rozhodující míře již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož

i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. dubna 2001, sp. zn.

24 T 15/2001 [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Dle marginální rubriky k § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem

předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného

ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád

a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem

obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy

nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu

nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem

přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané

k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci

nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního. (Viz nález

ve věci sp. zn. III. ÚS 188/99.)

Důvod kasace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.

června 2001, sp. zn. 6 To 224/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 7 ze dne 6. dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001, ve prospěch

stěžovatele Y. B. prospívá i spoluobviněnému L. M., u něhož jsou

dány shodné skutkové i právní okolnosti, významné pro posouzení

věci. V předmětné věci proto Ústavní soud, vycházeje z § 63 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně aplikoval

institut beneficii cohaesionis (§ 150 odst. 2 a § 261 tr. řádu)

i pro uvedeného spoluobviněného.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. ledna 2002